Se scénáristou, spisovatelem, ale hlavně režisérem Viliamem Poltikovičem jsem se sešla u příležitosti premiéry jeho zatím nejnovějšího filmu Tajemství smrti. A i když se téma stočilo i do jiných oblastí, bylo celkem jasné, čím začneme
Vzpomínáte si na to, kdy jste jako dítě zjistil, že jste smrtelný?
Asi v předškolním věku. Bydleli jsme v Jindřichově Hradci, kde se tenkrát rušil hřbitov, takže se musely ty původní hroby otvírat. A starší kluci z nich vybírali kosti, honili menší děti a říkali, že když se nás tou kostí dotknou, tak umřeme. Jako malé děti jsme se toho bály. Pak jsem taky v té době viděl v televizi český černobílý cestovatelský film o Emilu Holubovi. A tam byla scéna, kdy přijde v Africe na nějakou planinu a na ní je strom bez listí, jen holé větve a na nich napíchané lidské hlavy. Tak to mě zasáhlo nejen uvědoměním smrtelnosti, ale i tím, co se všecko děje na světě a co si lidi dělají navzájem.
Kladl jste si jako malý otázku, co bude, až umřete?
To ani ne. Já jsem si spíš jako malý zvykal na tento svět. A dalo mi to práci. Spousta věcí mi tu přišla divných, zvláštních.
Co třeba?
Celkově prostředí, chování lidí. Když jsem se poprvé setkal s krádeží, to jsem vůbec nechápal. Proč se tohle dělá? A od malinka jsem měl v sobě otázky, proč jsme tady? Co je smyslem toho všeho? A dospělí mi neodpovídali. Tak jsem si našel své vnitřní průvodce, s kterými jsem komunikoval a kteří mi pomáhali. Nebo s měsícem jsem si povídal. Když děti odešly z pískoviště, zůstal jsem sám, u stromu jsem počkal, až vyjde měsíc, a pak jsem si s ním povídal.
Co vám říkal?
Hlavně mi dával naději. Útěchu. A vlastně i mé životní směrování. Ta komunikace nebyla ve slovech. Protože naše lidské pojmy jsou dost neobratné. Jsou dobré samozřejmě k tomu, když chceme napsat článek nebo rozhovor, a já jsem rád, že slova existují. Ale na řadu věcí prostě nestačí. Slovy nepopíšeme třeba chuť tady vašeho heřmánkového čaje. Ani jeho vůni. Naše západní jazyky jsou navíc dost okleštěné. Třeba pro vědomí máme jenom jedno slovo a Tibeťané deset. A ani těch deset vlastně k přesnému popisu nestačí.
Připravila: Petra Kruntorádová
Pokračování rozhovoru najdete v zimním Pravém domácím časopise
