Petra Kruntorádová si povídá s hlasovou koučkou Pavlou Fendrichovou
Na první pohled mě okouzlila. Pavla Fendrichová je můj soukromý objev loňského roku. Byla jsem už na třech jejích workshopech, navštívila zkoušky jejího sboru, pracovaly jsme individuálně. A já se díky ní nechala po letech znovu uchvátit svým vlastním hlasem a jeho autenticitou. Což je asi to nejdůležitější (avšak nikoli jediné), co Pavla umí přinášet svým klientům a světu. Objevit a milovat svůj hlasový projev. Následující rozhovor jsem přepisovala částečně ve vlaku na cestě českou krajinou. Pozorovala jsem tu nekonečnou různorodost, pestrost, barevnost, teplo a chlad, světlo a stín a uvědomovala jsem si, že krajina lidského hlasu je stejně tak úžasná a nekonečná…
Hlas je intimní nástroj
Mezi tvé žáky a klienty (kteří se časem stali často tvými přáteli) patří taková jména jako Vojta Dyk, Bára Poláková, Klára Trojanová, už zmíněná Beata Hlavenková… Uvědomuješ ty si vůbec, že jsi fakt dobrá?
No… (dlouho mlčí) … myslím, že už dneska jo. Ale zároveň se snažím udržovat si pokoru, skromnost a vděčnost, že se to děje. Uvědomuju si to pokaždé, když někdo přichází s důvěrou, kterou do mě vložil. Hlas je totiž opravdu velmi intimní nástroj.
Ale chci taky zdůraznit, že já mám žáky na nejrůznějších úrovních. Od úplných začátečníků až po ty, co jsi jmenovala. A dělám to naprosto vědomě. Nechávám si náruč otevřenou pro všechny. Ráda pracuji i s lidmi, kteří třeba neintonují nebo mají hlasové problémy. Na DAMU zase pracuji i se studenty z mezinárodního programu, kteří vůbec nevědí, kdo je Pavla Fendrichová, a i to je důležité si zažít. Vnímám to jako dobrou psychohygienu. Je to pestré, úžasné a chtěla bych, aby to bylo takto co nejdéle.
Na workshopu se potkají různí lidé
I na tvých workshopech je skladba účastníků hodně rozmanitá. Někdo skládá vlastní písně, další nezazpívá ani jednoduchou lidovku, někdo zná hudební teorii, jiný vůbec. A setkají se na jednom worskhopu. A ono to funguje. Jak je to možné?
Umožňuje nám to způsob práce. Potkáváme se ve vícero prostorech hlasu. Prozkoumáváme stejnou hlasovou krajinu, ale vícero způsoby. Úvodem si dáme závazek být jenom pozorovateli procesu, cesty hlasovou krajinou, a nespolupracovat s vnitřním soudcem a kritikem. I já jsem jen svědek. Pozoruji a potvrzuji, že takto se ty věci dějí. A tím se otevře pole bezpečí, kde se následně může otevřít úplně každý. Navíc pracuji také s preverbalitou.
Co to je?
To je prostor, s nímž jsme přišli všichni na tento svět. Kdy jsme všechno, co jsme potřebovali, se světem komunikovali skrze zvuky. A svět se nám pak někomu hodně uzavřel, někomu přiuzavřel a my to znovu objevujeme. A pak se mi opravdu na semináři potká někdo s velkým traumatem, že nedokáže svůj hlas nechat zaznít před druhými lidmi, a sólistka Opery Národního divadla (což se mi skutečně stalo). V tomhle prostoru se můžeme všichni potkat a jsme si rovni. A následně všichni odjíždíme obohaceni. A to dělá hlas.
Připravila: Petra Kruntorádová
Pokračování rozhovoru najdete v >>> jarním Pravém domácím časopise
