Společnost chce po matkách hodně, ale nabízí jim jen málo. Zatímco je od nich vyžadována bezchybnost, profesní kompetence i skvělý vzhled, v soukromí se mnohé ženy potýkají s pocity vyhoření, úzkostí a znovuoživením vlastních dětských zranění. V PRAVÉM DOMÁCÍM ZÁŘÍ otevřela tabuizovaná témata mateřství odbornice na rodičovství a vztahy PhDr. Eva Labusová.
Nemůže dát více, než sama má
Mít dítě dnes již není vnímáno jako biologická danost, ale jako svobodná volba. Přesto bývá současné mateřství doprovázeno řadou negativních emocí, poklesem životní úrovně, pocity osamění i nedostatečnou společenskou prestiží rodičovství jako takového.
Ženy své děti téměř bez výjimky hluboce milují a chtějí jim dát to nejlepší, ale často narážejí na vlastní limity. Hledají způsob, jak dát dětem vše potřebné a zároveň nezlikvidovat samy sebe jako autonomní bytosti.
Naštěstí příchod dítěte v matkách otvírá jejich vnitřní zdroje a zve je na cestu (sebe)poznání, které překračuje hranice všednosti a nabízí obnovu sycením z nepopiratelného pocitu smyslu.
Hluboké rány a past perfekcionismu
Pokud v ženině raném dětství nebyly potřeby naplněny, mateřství tyto nedostatky na nevědomé úrovni znovu oživí. Míra nekontrolovaných afektivních reakcí pak odpovídá prožitému zanedbání či traumatu. Jako nevědomá obrana pak nastupuje únik k profesi, kde se žena cítí kompetentní, což však následně budí pocity viny vůči raným potřebám dítěte.
K nejrozšířenějším autosabotérům patří perfekcionismus a potřeba dokazovat svou hodnotu skrze vnější dojem – pracovní výkon či materiální bohatství. Tlak na předčasnou nezávislost dětí i na bezchybnost matky pak vede k odcizení a chronickému stresu.
Rozlučka se starým já
Mateřství je výjimečně náročné transformační období. Staré já musí odumřít, aby mohlo vzniknout nové, přičemž ženy pociťují určitou míru nejistoty, úzkosti i smutku ze ztráty odcházející staré identity. Bývají doslova vyděšeny z faktu, že své děti hluboce milují, ale zároveň zažívají chvíle, kdy roli matky odmítají či dokonce nenávidí. Tato ambivalence je přirozenou součástí procesu a neměla by být tabuizována.
Nedokonalost je OK
Nejspolehlivějším kompasem pro spokojené rodičovství je pochopení a sebesoucit. Přibývají rodiče, kteří již nechtějí předávat bolestnou mezigenerační štafetu dál a využívají péči o děti ke kultivaci vlastního lidství.
Učí se přijmout, že jako „dost dobrý rodič“ jsou ve své nedokonalosti v pořádku, protože v daný moment dělají to nejlepší, čeho jsou schopni. Hlídají své hranice za přítomnosti otevřeného srdce a nepovažují za ostudu vyhledat pomoc.
Je nadějeplné, že potřebnou změnu uskutečňují nové matky a noví otcové, kteří pochopili, jakou sílu dává přijetí a opečování vlastní křehkosti a jak nepopiratelnou hodnotu má ochota obětavě pečovat o nově příchozí lidské životy.
Přečtěte si celý článek Evy Labusové v PRAVÉM DOMÁCÍM ZÁŘÍ.
P.S. Až do konce září rozdáváme k ROČNÍMU předplatnému voňavé dárky!
