zdrojem a inspirací byla slova studentstva Expediční ScioŠkoly, Martina Pietraszka, Andrei Žilkové a Ivony Danzinger v PRAVÉM DOMÁCÍM Jaru 2026
„Moc to nezvládám.“
„Cítím se na tomto světě zcela sama.“
„Všichni jsou vystresovaní a berou si to osobně.“
„Chybí prostor mluvit otevřeně o emocích.“
Tohle jsou upřímná slova mladých lidí ve věku 15 až 20 let v minianketě, kterou pro PDČ mezi studenty Expediční ScioŠkoly udělal jejich průvodce a zakladatel školy Martin Pietraszek.
Hranice je tenká
Na první přečtení jsou to slova alarmující, skličující a volající po akci. I proto je téma duševního zdraví a well-beingu v Expediční škole naprosto klíčové. A i proto se nám dostalo tak otevřených odpovědí. Sám Martin mluví o hledání správných hranic. Umět poznat, „kdy je náročná situace ještě růstovou výzvou a kdy už se blíží hranici přetížení. Cílem není lámat, ale učit se číst vlastní signály… hledat hranici mezi výzvou a ohrožením“.
Když duše reaguje na prostředí
Sami studenti zátěž popisují velmi přesně:
„Poslední dobou se na tomto světě cítím zcela sama, upřímně – moc to nezvládám. Lidé kolem mě mají spoustu jiných starostí, než aby mě vyslechli, a je to zcela pochopitelné.“
„Mám pocit, že v poslední době jsou všichni vystresovaní, vše si berou moc osobně, dost často nevidí důvody, proč by měli být šťastní. Neužívají si toho momentu teď a tady.“
„Doma i ve škole často chybí prostor mluvit otevřeně o emocích, což vede k úzkosti, přetížení nebo rezignaci. Mezi kamarády sice navenek převládá lehkost a humor, ale pod povrchem se mnoho lidí cítí osaměle a nepochopeně.“
Slova studentů potvrzuje i psychoterapeutka Andrea Žilková z Institutu pro ekoterapii KLIDEM. Lidé se podle ní už netrápí jen osobními tématy, ale těžce na ně doléhá společenská situace, politika či stav přírody. To vše se promítá do vnitřního prožívání a ukazuje, jak moc jsme propojeni se světem. „Z pohledu hlubinné ekoterapie vnímám nárůst úzkosti a vyčerpání jako signál, že lidská duše reaguje na prostředí, které pro ni přestalo být výživné,“ vysvětluje Andrea.
Jak z toho ven?
Místo tlaku na výkon a dokonalost potřebujeme do života vrátit ty úplně jednoduché a obyčejné věci. Andrea u klientů pozoruje obrovskou potřebu zpomalení, jemnosti a bezpečí. Lidé se chtějí znovu ukotvit ve svém těle, ve vztazích a v přírodě. Mění se naštěstí i pohled na lidskou zranitelnost – už ji tolik nevnímáme jako selhání, ale jako cestu k větší citlivosti k sobě i světu. Zkrátka potřebujeme mít jistotu, že nejsme sami a že jsme součástí širšího společenství.
Sami studenti a studentky přicházejí s jednoduchými kroky, která jim pomáhají:
„Za mě je nejlepší lék na úzkost manuální práce, která ti pomůže nějak se odreagovat a nebýt jen sám se sebou ve své hlavě, kde je často chaos. Může to být práce na zahradě nebo vyšívání, háčkování atd.“
Znám lidi, kteří vědí, co chtějí, a prožívají každou chvíli naplno. A i přesto, že mají problémy, tak pokračují dál. Nezastavují. Mají důvod žít. A zvládají to.“
„Většinou svoje problémy řeším prací, čím více makám, tím lépe se cítím, chodím se psem ven, do přírody a poslouchám písničky. Taky mám pár blízkých kamarádů, kterým můžu kdykoliv zavolat. Vždycky mě vyslechnou a nikdy neodsoudí. Vždycky tu jsou pro mě.“
„Někteří z nás nosí placku s informací o autismu ne pro parádu, ale jako tichou prosbu o respekt a pochopení.“
Síla sdílené zranitelnosti a laskavosti
Andrea dodává, že „potřebujeme probouzet víc soucitu a laskavosti. Vědomě sdílet lidství – vědět, že každého z nás něco bolí, něco se nedaří, kvůli něčemu trpíme. Že v tom těžkém nejsme sami a že tu pro nás všechny existují dostupné možnosti k zakořenění se a propojení.
Měli bychom se vrátit k vnímání vlastních autentických pocitů a potřeb, k obnově vztahů k sobě, lidem, přírodě. Abychom tu svoji lidskou jedinečnost, rozdílnost a rozmanitost spíše obdivovali a oceňovali, než kritizovali.
Návrat k základům
Kde tedy začít? Úplně od základu.
Andrea doporučuje zaměřit se na dobrou péči o sebe – zajistit si kvalitní spánek, pohyb, pobyt v přírodě a dostatek odpočinku.
Velmi důležité je také nebýt na všechno sám a budovat si vztahy, ve kterých se cítíme v bezpečí.
A také najít, co mi dává smysl, proč ráno vstávám, co je pro mě důležité.
Prevence totiž začíná u těchto každodenních drobných kroků. A pamatuj: požádat o pomoc není selhání, ale projev zodpovědnosti vůči sobě. Nemůžeš se postarat o druhé, pokud se nepostaráš sama o sebe. První podanou rukou může být nejen Institut pro ekoterapii KLIDEM, ale také portál Nevypusť duši anebo Linka bezpečí.
Zastav se a čmárej
Dovol si více jednoduchosti. Vyjdi do přírody, zpomal a udělej něco spontánně jen pro sebe. Zkus třeba neurografiku! Návod od výtvarnice a art terapeutky Ivony Danzinger najdeš v Jarním PRAVÉM DOMÁCÍM. Intuitivní kresba čar a tvarů ti pomůže zastavit, uvolnit napětí a zklidnit mysl. Stačí k tomu jen papír, fixy a ochota naslouchat sama sobě.
