Změňme pohled na stáří

V naší společnosti vznikla tendence „házet všechny do jednoho pytle“, na lidi od určitého věku pohlížíme prostě jako na seniory, tečka. Rádi posloucháme vyprávění babiček, prohlížíme staré fotografie a v knihách čteme o tom, jak stařešinové rodu byli těmi nejváženějšími osobami (a v mnoha kulturách stále ještě jsou). Přitom se ale obecně naše civilizovaná společnost ke starým lidem příliš uctivě nechová. Na toto téma jsem si povídala s panem doktorem Zdeňkem Kalvachem. Na následujících řádcích se pokusím předat to, co jsem se dozvěděla a z čeho mi do smíchu opravdu není.

Změňme pohled na stáří

Text: Markéta Ovsíková

„Obraz tzv. stáří se za poslední dlouhé období změnil. Pokud se někdo chce dnes dívat na šedesátiletého člověka očima 19. století, je to špatně. Hranice věku se posouvají a normou se stává dlouhý život ve stáří. A pod tlakem těchto skutečností vzniká ‚napnelismus‘. Společnost na tyto změny nechce nebo neumí reagovat a pak dává seniorům jiné role, než jim přísluší. Nastává situace, že stát neví, co se starými lidmi. A jako řetězová reakce se tu rodí gerontofobie, tj. strach ze starců i stárnutí,“ upozorňuje dr. Kalvach. Ano, jak jinak se mají tito lidé cítit, když, coby penzisté, jsou často vnímáni jako přítěž společnosti, přestože jsou třeba v plné síle. A opět cituji: „Demografická změna je podle mého názoru mnohem závažnější než klimatická.“

Stále jsem to JÁ

Je potřeba, aby společnost aktivní lidi nevytlačovala jen kvůli tomu, že už je jim více let, ale aby přijala a zúročila jejich potenciál. Ve chvíli, kdy nastane přechod do důchodcovského období, člověk často ztrácí životní úroveň (a to nejen z důvodů ekonomických). Podle pana doktora firmy nepracují s „age managementem“, to znamená, že nevyužívají to, co ve starších lidech je, k tomu, aby pomohli mladším zaměstnancům. Takovou kombinací by se krásně podařilo skloubit nároky obou skupin. Například mladí zaměstnanci mají často malé děti, a z toho důvodu jiné časové možnosti než starší lidé. A jak je to vůbec s předáváním zkušeností? (Kde jsou ty časy, kdy dědeček předával vnukovi řemeslo?) Tato možnost je jednou z mnoha, díky kterým by se starý člověk nemusel cítit odstrčený a neztratil by pocit „tohle jsem stále já“. „Ve světě, například ve Skandinávii, Británii, Izraeli, Austrálii, mají k této problematice jiný přístup. Lidé jsou více akceptovaní jako lidé,“ dodává dr. Kalvach. Na druhou stranu je tady téma odpovědnosti za vlastní život. Stále ještě se většina lidí domnívá, že je například lékař zbaví nemoci („Pane doktore, uzdravte mě!“) Takže není divu, když si někteří starší lidé myslí, že jim někdo zvenčí poskytne životní náplň. Tady mluví pan doktor o postkomunistickém syndromu – nastavené dlani. Je to výstižné, ne?

Naděje je v komunitách

„U nás neexistuje pojem zdravotně-sociální služby,“ říká pan doktor. „Tyto služby se u nás vnímají odděleně. Říkám tomu pohled šíleného účetního – hlavně aby byly čisté kolonky, ve všem aby byl řád a pořádek. Ale ono to tak nefunguje.“ Teď se dostáváme do oblasti těch starších lidí, kteří ztrácejí soběstačnost a jsou odkázáni na pomoc druhých. „Přirozené prostředí je rodina, ale potřebuje často podporu. U nás se říká, že se rodiny starat nechtějí, ale to tak není. Z vlastní zkušenosti vím, že chtějí, ale neumějí, nebo nemají možnost. Třeba reálné ceny služeb jsou pro běžnou rodinu nedosažitelné,“ vysvětluje dr. Kalvach. Podle něj jsou jedinou nadějí komunity, obce, skupiny, zkrátka nespoléhat se na stát. „Ale obce u nás velmi málo rozvíjejí prostředí vhodné pro seniory, kde by mohli být jedni aktivní, jiní uceleně podpoření,“ dodává. Pomocí osvěty by se mělo mezi lidi dostat, že se musí sami postarat, protože jim nic jiného nezbude. K tomu je ale potřeba mít dostatek informací a možností, které tu chybí. Za velmi důležitou v tomto směru považuje pan doktor změnu legislativy. Než (a zda) se toho dočkáme, měli bychom alespoň dodržovat solidaritu a osobní zodpovědnost – za sebe i za „své zestárlé lidi“.

Babičky, dědečci, vnoučata

Myslím si, že je určitě dobře, že se vracíme k receptům a radám našich babiček, ať už se to týká léčení zdravotních neduhů, sbírání bylinek nebo vaření. Ráda vidím prarodiče, kteří prožívají něco společného se svými vnoučaty (navštíví společně výstavu, divadlo, jdou bruslit nebo plavat nebo jen tak ven na procházku a na lavičce v parku hrají hry) – jedni druhým přeci mají co předávat. Takové obrázky ale nevídám moc často. Na druhou stranu mi ale připadá, že někteří staří lidé se vnímají tak, jako je vnímá společnost, to znamená, že nejsou sami sebou. Změna přístupu k seniorům – i jich k sobě samým – to je běh na dlouhou trať. Člověk by mohl alespoň začít sám u sebe, v rodině a ve svém nejbližším okolí. A aspoň se pokusit o to, aby nás naše děti předčasně nehodily do šrotu.

Koukněte na: www.zivot90.cz www.kvalitavpraxi.cz (Quip – Společnost pro změnu) www.gerontocentrum.cz