Život v maringotce

„Spousta lidí si myslí, že jsme blázni. Mně přijde úplně normální žít bez elektřiny, bez televize, bez internetu,“ svěřuje mi třiatřicetiletá Jana při mé podzimní návštěvě u ní doma. Bydlí v maringotce s přítelem Petrem a střídavě třemi dětmi. Zatímco na sporákových kamnech vaří čaj z bylinek nasušených hned nad nimi, mluví mi z duše: „Mí kamarádi, co bydlí v pronájmech, se honí za nesmysly. Já jsem tu nejšťastnější za celou dobu, co jsem kde bydlela. Připadám si svobodná.“

Život v maringotce

Přejíždím pohledem věci v „gotce“. Masívní stolek, velký buben, stará skříňka, malované sošky. Všechny mají nějaký příběh, duši. „Spoustu jsme toho vyházeli, uskromnili se. Co potřebujeme, to tu máme,“ vysvětluje mi Jana, jak to, že se vejde celý její a Petrův šatník do jediné skříně. Sezónní věci ale skladují v pytlích u babičky nedaleko, kde i perou. Ledničku nemají, jen sklep, co sami vykopali, a tak toho kupují málo. Vůbec nezamykají. „Zamykat a bát se?“ odmítá Jana zbytečné strachy. A asi to funguje, nikdy se jim nic neztratilo. Ani osamělostí tu na polosamotě netrpí. „Ve městě žije sice třicet rodin vedle sebe, ale nemají o sebe zájem. Ani se pomalu neznají.“ Zato tady, když jde kolem soused, přijde na kafe, pokecat.

Příroda volá

Maringotku jim až na jejich kopec kdesi za Pískem přivezli přímo od Berouska. I s dopravou je stála padesát tisíc. „Uvnitř bylo špinavo a odporný růžový umakart,“ vzpomíná Jana. Veškeré opravy dělal pak Petr svépomocí, vypomohl i brácha, materiál použili ten nejlevnější, co sehnali. V budoucnu přistaví ještě pergolu, zimní zahradu, koupelnu s raketovými kamny a dílnu na Janino tvoření a Petrovo vyřezávaní… „Všechno nejde hned,“ říká s hlubokým klidem Petr.

Žít v přírodě chtěl odjakživa. „Nejsem moc na hmotné věci, něco furt schraňovat. Spíš si užívat teď a tady,“ filosofuje ve starém křesle uprostřed pomalu vznikající permakulturní zahrady. Nedávno sice nastoupil do fabriky na sedačky do aut, ale protože znečišťovat přírodu je proti jeho přesvědčení, dal výpověď. Půjde vařit do hospody. Až do doby, než budou samostatní. „Je otázka pár let, udělat si jedlý les, pro čtyř, pětičlennou rodinu to stačí, dva tisíce metrů,“ sní Petr se svou biblí Ekozahrady od Jardy Svobody v klíně. Já se přitom skepticky rozhlížím po pozemku, kde tu a tam trčí nedávno zasazené stromky a keříky. Zatím zoufale malé a neplodící. „Lidé okolo nám furt říkají, že to nemůžeme dát,“ říká Petr, jako by tušil, co mi běží hlavou. Snažím se zahnat předsudky – vždyť i já tu knížku mám a navíc její autor už tím způsobem dávno žije. Dokonce v maringotce. „Zkoušeli jsme brambory jenom v mulči a úplně v pohodě to rostlo,“ chce mne prvními úspěchy Petr ujistit ještě víc, že to půjde. „Příroda volá!“ Spontánní výkřik malé Vanesky definitivně pohřbívá moje pochyby pod pilinami v kompostovací kadibudce. „Teprve teď začínáme žít. Teprve teď si začínám uvědomovat, proč tady jsem. Být přírodě nablízku, snažit se nejen brát, ale i dávat, sázet stromy, učit to děti,“ rezonují mi ještě dlouho v srdci Petrova slova.

Hospodáři romantici

Podobný příběh píše i Vlaďka s Tondou, jejich dvěma kluky, ovečkami, slepicemi, indickými běžci a psem. Na svých dvou hektarech nedávno založeného sadu a zeleninové zahrady jsou už ale o pár stránek dál. V pořadí druhou maringotku si sami postavili, o třicet centimetrů širší a vyšší, než běžně bývá. „Mohu se protáhnout,“ pochvaluje si to Vlaďka. Stěny tvoří palubkový sendvič vyplněný pěchovanou slámou a hlínou, která akumuluje teplo z kuchyňských kamen. „Letos je zima zatím mírná, takže i ráno vstáváme do tepla, a to spíme při otevřeném okně,“ popisuje.

„Vodu si nosíme. Na pozemku máme dva prameny s pitnou vodou. A u maringotky tisícilitrovou nádrž na dešťovku.“ Elektřinu zajišťují solární panely a stačí i na počítač, na mobil i na mlýnek na obilí. Vodu na mytí ohřívají přímo ve venkovní vaně, která stojí nad ohništěm. „Je to velmi příjemné koupání v jakémkoli počasí,“ líčí romantiku Vlaďka. Prát ale jezdí k rodičům, v jejichž domě mají vybavený byt sloužící jako úložiště sezónních věcí.

„Člověk si v maringotce skutečně uvědomí, že k životu potřebuje opravdu málo,“ uvažuje Vlaďka o životě bez zbytečných kabelů a rozvodů, nezávisle na sítích a dodávkách čehokoli odjinud. Přiznává ale, že maringotka je přes zimu prostorově dost omezující. „Děti povyrostly a začínáme vnímat, že máme každý nějaké specifické potřeby. Je velmi obtížné si zařídit chvíli klidu.“

Má slova z úvodu o životě ve svobodě, v jednoduchosti a v přírodě zněla možná honosně. Teď už je všem jasné, že mají i svůj prozaický důvod. Maringotka je oproti bytu či domu malá. A to je její největší výhoda. Nemusíte se zatěžovat milionovým dluhem, abyste si pořídili střechu nad hlavou. Ani si nemusíte kupovat hodně věcí, které vám život příliš zesložití, protože se vám dovnitř jednoduše nevejdou. A protože jeden či dva a více bláznů uvnitř by se pohromadě za chvíli zcvoklo, tráví se život v „gotce“ většinou venku. Na čerstvém vzduchu. A když zajde sluníčko, šup dovnitř do tepla a spát. Snad příroda nezavolá uprostřed mrazivé noci. Aúúú.    
Cena Vlaďčiny gotky:

podvozek z valníku 8 000 Kč

materiál na stavbu a vybavení (palubka, desky, vruty, plechy…) 42 000 Kč

kamna Nordica 34 000 Kč

komín 4 000 Kč

solární systém 20 000 Kč

rozvod elektřiny 2 000 Kč

--------------------------------------------------------------------------

celkem 110 000 Kč

Veškeré práce proběhly svépomocí. Ceny zahrnují jen materiál a technologie, které si nebyli schopni vyrobit.

Co na domov na kolech říká zákon?
Ondřej Bízek, www.prirodnistavby.com: „Na mobilní objekt, tedy i maringotku, lze nahlížet jako na stavbu, pokud je napojen na nějakou inženýrskou síť, pokud je vytápěn, pokud je zdrojem odpadních vod, pokud je nějakým způsobem stabilizován na pozemku apod. Zkrátka, je-li zájem, dá se téměř jakékoliv maringotka označit za stavbu, alespoň dočasnou. A tedy za objekt, který vyžaduje nějakou formu povolení. Nejčastěji územní souhlas. Nelze tedy paušálně říci, že maringotky nevyžadují nějaké povolení a že je možné je umístit kamkoli.“

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné