Život je komplikovanej, abychom se nenudili. Další ze série rozhovorů se Simonou Babčákovou

Bolesti, traumata, konflikty… zkrátka nepříjemné a bolavé situace nám někdy chtě nechtě vstupují do života. Spíše tedy „nechtě“. Říkáme si, že bychom se raději nudili než tohle prožívat. Všechno zlé pro něco dobré? A co je na bolesti asi tak dobrého? Jedno z témat, o kterém herečka Simona Babčáková mluví například na svých přednáškách, se kterými před časem začala. A také tímto tématem začíná už 7. díl našeho nepravidelného seriálu…

Život je komplikovanej, abychom se nenudili. Další ze série rozhovorů se Simonou Babčákovou
Bolesti, traumata, konflikty… zkrátka nepříjemné a bolavé situace nám někdy chtě nechtě vstupují do života. Spíše tedy „nechtě“. Říkáme si, že bychom se raději nudili než tohle prožívat. Všechno zlé pro něco dobré? A co je na bolesti asi tak dobrého? Jedno z témat, o kterém herečka Simona Babčáková mluví například na svých přednáškách, se kterými před časem začala. A také tímto tématem začíná už 7. díl našeho nepravidelného seriálu…

Takže, Simono, proč nám tedy bolesti a traumata vstupují do života?

Beru je jako pravidla hry. Karty, se kterými se hraje. Samozřejmě, že na tyto momenty či situace vždycky znovu a znovu nadávám, že se trápím, a když jsem v temném lese bolestivých emocí, tak na sebe tlačím, abych už byla pryč. Ale „marná lásky snaha“, stejně tím musím projít a nezbývá mi než to přijmout a někdy mi „chtění utéct“ zlomí až vyčerpání. Ale už si uvědomuju, že tímto způsobem získáváme zkušenost a informace o tom, co to znamená být lidskou bytostí, prohlubujeme empatii a soucit, kultivujeme se a probouzíme. Díky tomu pociťujeme, že nejsme jenom tělo, že tam vevnitř jsou ještě další důležité části naší bytosti, které vnímají a cítí. A jsme zase zpátky u boha, o kterém jsme mluvily v minulém díle, a jeho „božské hře“. Bůh objevil tenhle geniální způsob, který funguje. Díky traumatům a bolesti se probouzíme, vzpomínáme si a aktivujeme zase zpátky svá zakletá srdce. Objevujeme svoji multidimenzionalitu. A jinudy to nejde.

Nejde?

Taková je moje zkušenost a věř mi, že jsem zkusila milion způsobů, jak se bolesti či traumatu vyhnout. Fakt jsem se snažila. J Vyzkoušela jsem mraky adaptačních strategií. Většinou to újmu ještě zvětšilo, tak jsem se „omlátila“, že mě to naučilo jít tou cestou, kde se omlátím nejméně. Přijmout pravidla hry a hrát s těma kartama, co jsem dostala (nebo jsem si je vybrala?), co nejlépe.

A to jak?

Být aktivní hráč! Máme svobodnou vůli, což je taky součást toho božího know-how. Čili bůh je s námi schopen komunikovat a je schopen mám pomoct, když požádáme. Ale není zasahující. On není manipulátor, není diktátor. Takže ta základní svobodná volba je, jestli budu život nevědomě snášet, nebo vědomě mapovat a prožívat. Jestli budu pasívní hráč do počtu, nebo aktivní hráč, který si hru užívá. Když je člověk nevědomý, jen snáší následky, které jsou živelné, neřízené, neodhadnutelné, nekontrolovatelné, náhodné… Můžu to pociťovat tak, že mi život ubližuje, že mám pořád pech. Základní úkol je přežití a na kvalitu prožívání už není kapacita. Nebo se na to můžu dívat vědomě, tzn. pátrat po tom, čím já to vytvářím, co to je za informaci, kde to vzniklo, co z toho vyplývá o mé sebehodnotě, jaký program jsem si vytvořila a který žiju. Kým ve skutečnosti jsem? A mě baví ta vědomá cesta, protože je to pro mě vzrušující dobrodružství. To je tak barevný! To je velice zajímavá, krásná krajina… Samozřejmě i s temnými hvozdy, propastmi, bažinami…

[hide]

Co když člověk prožívá tak velkou bolest, že už ji nemůže unést?

Nebudu zapírat, že to občas bolí jak sviňa. Poslední dva roky procházím temným lesem a vím, o čem mluvím. Co mi z toho vychází, je, že když jsme uprostřed bolesti, není možnost se jí zbavit rychle. Nezbývá než ji prožít a jediné, čím si v těžkou chvíli můžeme ulevit, je, že si tam nepřidáme pocity viny a zlobu na sebe za to, že tyto emoce prožíváme. A už toto je těžké, protože přesně tohle nás tam dostalo. Hodnocení zkušenosti na dobrou a špatnou. To nám zásadně komplikuje život. Takže nejen, že se mi stalo něco bolestivého, ale ještě se odsoudím za to, že jsem to dovolila nebo způsobila nebo že vůbec bolest existuje. Ve chvíli propadu je maximální sebeláska přijmout bolest, dovolit si ji prožít s vírou, že mě to obohacuje, a nepřidávat si nic navíc. Vždyť už ta první bolest stačí, není třeba si nakládat další. A pocity viny, to je bolest z nejtěžších. Samozřejmě je možné s tou bolestí pracovat a komunikovat různě, to už je otázka, k čemu inklinujete, co vám pomáhá. Pro někoho je to sauna, pro jiného zahrádka, někdo potřebuje mluvit, spát, tančit… No a ta pointa, to pochopení, to moudro získané, to uvidíme až potom, až vylezeme z díry ven. A pak jsme rozzáření z úlevy, že je to za námi a všechno nám dochází a život zase dává smysl. A když už si myslíme, že jsme všechno pochopili a život bude báječný, a děkujeme bohu za jeho genialitu, že vytvořil EXISTENCI… tak šup a další černý les. J Další level hry.

Jak se naše nezpracované bolesti odrážejí na našich dětech?

Děti si nás jednoznačně načítají. A to, že něco nemáme hotové a dozpracované, to ony prostě dědí. A naše nezpracovaná traumata si pak nesou dál, ale samozřejmě posunutá o to, co jsme zpracovali. A oni si je zase posunou dál, to je evoluce. To není nic nepřirozeného ani děsivého. Může se to samozřejmě na dětech velice rychle projevovat i fyzicky. Pak je důležité pochopit, co nám děti zrcadlí. Nemoc nám dává indicie, kudy pátrat, jako v pevnosti Boyard. A pokladem je ŽIVOT! A hlavně si to nevyčítat, protože ty děti si nás vybraly právě proto, že toto se také chtěly naučit.

Takže příklad – když máme pocit, že se něco děje s naším dítětem, třeba i na fyzické úrovni, měl by se nejdřív řešit sám rodič, je to tak?

Anebo spolu. Podle věku dítěte. Existují krásné terapeutické možnosti. Když je dobrý vědomý průvodce, dokáže zprostředkovat pochopení a komunikaci oběma. Všem. Celé rodině. Třeba konstelační principy... Ty jsou trenažérem života, podobně jako třeba v mé profesi improvizace. To jsou velice podobné disciplíny. Slova jsou opravdu magická, takže když se při takovém sezení řeknou ta správná slova a vymění se ty správné informace v otevřeném srdci, tak je to vysoce hojivé. A realitu to skutečně mění. Ten problém opravdu může zmizet. Samozřejmě do té doby, než se zase objeví nějakej jinej J. Jdeme zkrátka do další vrstvy, do dalšího levelu, který můžeme mapovat. Většinou máme víru, že existuje nějaké „hotovo“, nějaká dokonalost. Třeba já mám tuto víru zatím pořád ještě aktivní. Ale v posledních měsících jsem měla velkou příležitost uvidět a procítit, jakou bolest si tím způsobuji a jak obrovský tlak tím na sebe vytvářím. A to, co cítím v pozadí, je nedocenění. Musela jsem projít úplným vyčerpáním, abych to pustila… Na chvíli.

To vypadá, že se nikdy nic nedořeší...

Spousta věcí se může dořešit! Ale vždycky se objeví další, protože to je ta řeka života. Ta teče všude. Díky tomu má smysl žít. De facto „hotovo“ nebo „dokonáno“ znamená konec potřeby zkušenosti v tělesné existenci. To znamená smrt. Takže všichni ti lidé, kteří meditují, aby neměli žádné starosti a žádné problémy a žádné pocity a emoce, tak se de facto odtělesňují, nejsou v kontaktu s touto planetou, s bytím ve hmotě. V podstatě se snaží přejít do jiného stádia existence. Nakonec proč ne? To je jejich právo, z hlediska zkušenosti je to v pořádku. Jen by si měli být vědomi toho, co dělají. Což neznamená, že by lidi neměli meditovat nebo že by si propady neměli zpracovávat, to určitě ne. Spíš si překontrolovat motivace, proč to dělám. Jestli si zvyšuju vědomí nebo utíkám z existence.

To se nám to zamotává.

Život je komplikovanej, abychom se nenudili. Aby se bůh nenudil. Aby se pořád něco dělo. Aby byla hra (Líla) zajímavá. Vždyť nikam nespěcháme, z hlediska věčnosti a nesmrtelnosti duše jsou všechna tempa v pořádku. Pokud si zničíme planetu a zemřeme, tak naše duše půjdou jinam a tam budou pokračovat ve svém prožívání zkušenosti. Takže duše a duch, ti jsou v pohodě. To, o co se hraje, je náš konkrétní život, naše osobnost, náš momentální člověk. A tady máme svobodnou volbu a můžeme se rozhodovat, co se svým životem uděláme. A to je dar. A samozřejmě je to taky zodpovědnost. Zodpovědnosti je jedno, jestli na ni věřím nebo ne. Ale jestli k ní přistupuju vědomě nebo nevědomě, to radikálně ovlivňuje, jakou realitu vytvářím. Ale vytvářím ji tak jako tak. To je důvod těchto článků v časopise nebo mých přednášek – já si přeju inspirovat lidi, podporovat je a taky uklidnit. Říct jim, že to, co se jim děje, o čem se nemluví, nebo ne úplně veřejně nebo dostatečně, i to, jak to cítí, je v pořádku. A ti, kteří jsou na pomezí, aby se nebáli překlopit se do té vědomé polohy. Aby už nebyli jenom ti do počtu, ale stali se aktivními hráči hry zvané ŽIVOT! A ti, kteří už žijí vědomě, aby měli potvrzení „nejsme v tom sami“ a začali se síťovat. To, o co mně jde, je síťování. Protože víc spolupracujících spoluhráčů – větší šance přejít do dalších levelů existence. J (není to už moc filozofický? J)

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné