Zeměkoule je nás schopna nasytit všechny, říká průkopník biopotravin u nás

Slovo pionýr je trochu zprofanované někdejším režimem, ale v souvislosti s Otakarem Jiránkem se mi často dere na mysl. V dobách, kdy u nás 99 % populace nevědělo, že existuje něco jako ekologické zemědělství, biopotraviny či vědomý business, se tomu všemu totiž zcela intuitivně věnoval. A protože slovo pionýr je původem francouzské a „bioživot“ Otakara Jiránka má své kořeny rovněž ve Francii, zůstaňme u tohoto příměru. Otakar je ve svém oboru bezesporu pionýrem.

Zeměkoule je nás schopna nasytit všechny, říká průkopník biopotravin u nás

Po předcích si nese geny umělecké, podnikatelské i zemědělské. A všechny zužitkoval. Studoval propagační grafiku a poté fotografii na FAMU. Zhruba 15 let se živil jako fotograf na volné noze a focení je mu dodnes velkým koníčkem. V současnosti ale Otakara Jiránka najdete hlavně na ekofarmě či v obchodech a restauracích firmy Country Life, kterou založil a vede už dvaadvacátým rokem. I geny zemědělské a podnikatelské se zkrátka jednoho dne přihlásily o slovo…

Vy jste české veřejnosti přivezl biopotraviny před skoro čtvrtstoletím. Vaše osobní setkání se zdravým životním stylem je ale ještě starší a začalo opravdu ve Francii. Můžete zavzpomínat?

Ano, je to už více než třicet let. Klíčovým momentem bylo, když si moje sestra vzala Francouze. Odstěhovala se na jih Francie a začala tu obchodovat s biopotravinami typickým provensálským způsobem. Jezdila na trhy, na ta jejich krásná náměstí pod platany, s furgonem naloženým zbožím od nejrůznějších dodavatelů a výrobců a prodávala. I tam byla tehdy docela průkopnicí. A protože se tam provdala – pro tehdejší režim – legálně, i za totality jsme za ní mohli jezdit na dovolenou. A tak jsem ty trhy viděl. Bavilo mě prodávat s ní a zažívat všechno na vlastní kůži. Rodina sestry navíc žila nedaleko ekologické farmy, kterou prošly jako dobrovolníci stovky, ne-li tisíce mladých lidí a i já jsem měl možnost tuhle farmu několikrát navštívit. To mě také hodně ovlivnilo. Třetím mezníkem bylo, když se sestra stala vegetariánkou a já i moje rodina jsme ji posléze následovali.

To jsou tedy zásadní okamžiky pro vznik vašeho osobního vztahu ke kvalitním potravinám, neanonymnímu obchodu a také vegetariánství. Ale kde jsou kořeny budoucího založení Country Life? Také ve Francii?

Je to tak. V roce 1987 jsem měl možnost navštívit už tehdy existující restauraci a obchod Country Life v Paříži. O dva roky později jsem se setkal s jeho zakladateli a to bylo silné zajiskření. Já byl tehdy fotografem na volné noze, ale tohle mi učarovalo a cítil jsem, že to je to, co bych chtěl jednou dělat. A pak do sebe věci začaly věci neuvěřitelně zapadat. Přišla listopadová revoluce a sny o podnikání ve zdravé výživě a zdravém životním stylu se náhle staly možné. A co víc, postupně mizela i frustrace vegetariána, který chodil v 80. letech po Praze a neměl se kde najíst. Viděl jsem, že je náhle možné to začít dělat jinak.

Takže jste se pustil do budování firmy Country Life v Praze?

V podstatě ano. První obchodní akci jsme stihli udělat ještě před odsunem sovětských vojsk, kdy nám nějaký známý zprostředkoval nákup několika metráků pohanky od sovětských vojáků z Vysokého Mýta. Ale to ještě neexistoval Country Life, to jsme „pytlíkovali“ u nás doma v garáži. Byla to euforická doba, kdy se nám dařilo oslovovat spoustu lidí a získávat je pro naši myšlenku, takže jsem brzy, v podstatě ze dne na den, ukončil kariéru fotografa a pustil se do něčeho úplně jiného a nového. Byl to risk, to je pravda, žili jsme s rodinou více než rok bez příjmu, ale zvládli jsme to.

To by mě tedy zajímalo, jak to vypadalo v praxi.

Když, v uvozovkách, nebylo na chleba, tak se šlo do bazaru s nějakým objektivem nebo fotoaparátem a zas bylo pár týdnů nebo měsíců z čeho žít a financovat celý ten rozjezd. První plat jsem měl, až když se otevřel první obchod a byly v něm první tržby. Někdy to bylo složité, ale já mám rád složité věci. Dneska se tomu říká výzva – challenge.

Vy jste se ale tou dobou také rozhodli jít s rodinou a partou přátel a příbuzných na rok do Francie a tam studovat právě ekozemědělství a biopotraviny. A to jste už tenkrát měli tři děti …

A dvě z nich už byly školou povinné. A protože jsme nezískali dlouhodobé vízum, ale jen turistické, tak tam naše děti nemohly ani chodit do školy. Tak jsme je učili doma, respektive ony se učily tak trochu samy. Bylo to téměř roční pendlování mezi Prahou a Francií, ale stálo za to. Náš kurz spočíval v tom, že se čtrnáct dní dopoledne učilo a odpoledne se pracovalo na farmě a v přilehlých provozech. Dalších čtrnáct dní jsme pracovali v Paříži v restauraci a v obchodě Country Life, od rána do noci. Takže jsme si na obor sáhli i prakticky, nejenom teoreticky. Jak se myje nádobí, jak se čistí zelenina, jak se připravují jídla, jak se servíruje, jak se má člověk tvářit k zákazníkům, jak se vedou obchodní jednání, jak se na farmě kydá hnůj od koní, jak se opravují auta a sází plodiny na záhonech a podobně. Pěkná zkušenost.

Pobyt ve Francii vám ale přichystal i jeden velmi dramatický zážitek …

Nazývám to pálení mostů. Do Francie jsme odjeli na podzim, ale Vánoce jsme jeli oslavit za rodinou do Prahy. Od manželky jsem dostal pod stromeček knihu od Napoleona Hilla – Myšlením k bohatství. Psalo se tam i o tom, že když chce člověk něčeho dosáhnout nebo realizovat nějakou velkou vizi, měl by za sebou spálit mosty, aby když se dostane k nějakým těžkostem, neměl cestu zpět a musel jít dál dopředu a těžkosti překonat. V době, kdy jsem tohle četl, začal domek, ve kterém jsme ve Francii bydleli, hořet a lehl popelem. Se vším, co jsme tam měli, s téměř veškerou mou předchozí fotografickou tvorbou, hračkami našich dětí, osobními věcmi, oblečením, knihami, publikacemi, fotoaparáty…

Když jsme po pár dnech dorazili na spáleniště, začali jsme hrabat v popelu, jestli ještě něco nezachráníme. A symbolické tři věci jsme opravdu našli. Máme je dodnes. Na místě, kde jsme měli ložnici, jsem našel svůj snubní prstýnek a já si říkal, že naše manželství je tedy symbolicky zachráněno. (Však jsme také s manželkou letos spolu 38 let.) V místě, kde byla kuchyně, přežil jediný nerezový hrnec. I říkali jsme si, že také ten náš „každodenní chléb“ je symbolicky zachráněn. A třetí věc, která tam zůstala, byla jediná, byť trochu ohořelá, kniha, moje osobní Bible, a tak jsem si říkal, že i duchovní dědictví je zachráněno.

Celá příhoda pro mě pak byla krásnou symbolikou toho, že cesta fotografa na volné noze je opravdu u konce. Mosty jsou spáleny a je čas vydat se na cestu zcela novou.

Jak byste ty vaše začátky zhodnotil? Jak na ně vzpomínáte?

Byť nejsem zrovna milovníkem akcí jako matějská pouť a podobně, tak to byla docela jízda na horské dráze. Ale ty začátky byly, dá se říci, poměrně jednoduché. Měli jsme sice prakticky nulový kapitál, ale velká výhoda byla, že jsme se ocitli ve správnou dobu na správném místě a začali orat pole neorané. Vlivem kontaktů s Francií jsme byli vlastně první, kteří dovezli biopotraviny na český trh. Zřídili jsme si svůj vlastní velkoobchod a celou strukturu jsme museli začít budovat od začátku. V těch prvních letech jsme tehdy československý, posléze český trh obohatili o desítky produktů, které tady vůbec nebyly, jako třeba nerafinovaná mořská sůl, mořské řasy, sójové mléko, sušené banány, panenské oleje, kuskus, ekologické čisticí prostředky. Budovat ten nový trh pro mě bylo velmi zajímavé a zábavné, protože já jsem hlavně tvůrčí typ, rád něco nového vymýšlím a tvořím. A už ne tak rád ty věci udržuji a dělám administrativu kolem, z čehož mají někdy tiky moji kolegové ve firmě. Ale jsou úžasní, respektují mě a vědí, že je lépe, když tento druh práce udělají sami.

Vy jste byl i u toho, když se biopotraviny dostaly v Česku také do velkých obchodních řetězců, že?

Když se měl v roce 1998 otevírat první hypermarket v České republice pod firmou Carrefour v Plzni, dostal jsem, opět díky mým přátelům z biobranže ve Francii, kontakt na prvního ředitele tohoto řetězce. Dohodl jsem si s ním schůzku, a protože jsem mluvil francouzsky, mohli jsme komunikovat více jako „rovný s rovným“. On se o filozofii bio skutečně zajímal, a na závěr naší diskuze mi nabídl neuvěřitelnou věc. Dostali jsme k dispozici devět a půl metru regálu, celou jednu sekci, kterou jsme si mohli pojmout, jak jsme chtěli. V té době jsme ještě neměli v nabídce tolik bioproduktů, tak jsme přidali i nějaké další produkty zdravé výživy a já jsem pak doma po večerech vyráběl a maloval panely pro tyto budoucí regály, takže si ze mě rodina dělala legraci, že jsem jako Michelangelo, když dělal Sixtinskou kapli.

Samozřejmě, dnes jsou taková jednání zcela jiná, dnes když jde člověk ze schůzky s vedením nějakého velkého řetězce, tak má často „uzel na žaludku“. I proto čím dál tím více preferujeme spíš menší nezávislé obchody.

Asi se shodneme na tom, že představovat české veřejnosti kuskus či mořskou sůl v dnešní době už není třeba. Kde tedy jako správný tvůrce a vizionář vidíte dnes své další úkoly a, jak jste řekl, výzvy?

Nemám až tak dlouhodobé plány, ale je pár věcí, které bych chtěl posunout. Třeba rozvoj ekologické farmy Country Life, potažmo i nějakých jiných farem. Moje představa je vytvořit z naší, zatím malinké, farmy takový prvek maximální biodiverzity s vysokou úrovní estetiky. Mít farmu, která lahodí oku, ale zároveň ukazuje, že lze hospodařit i jiným způsobem. Velkou inspirací je mi v tomto ohledu můj přítel Douglas Tompkins (pozn. red.: psali jsme o něm v prvním čísle Pravého domácího časopisu), který realizuje podobné projekty v Jižní Americe. Samozřejmě už o hodně delší dobu, na nepoměrně větších územích a s velkým kapitálem v zádech, který získal svým podnikáním v oděvním průmyslu. Proč to ale nezkusit v menším měřítku i u nás?

Chtěl bych také rozšířit síť našich obchodů a postupně se posunovat blíž ke zdrojům z místní provenience, více spolupracovat s lokálními farmáři a inspirovat je k tomu, aby také hospodařili ekologicky. Ukázat jim, že to jde a že se to vyplácí. Ochrana přírody je segment trhu, který je růstový, to znamená, že té práce v této oblasti je čím dál víc, a myslím, že se tudíž nebudeme nudit. Dá-li nám Pán Bůh zdraví, vizi a systém, ve kterém ještě budeme moci nějak fungovat.

Svou osobní roli vidím hlavně v osvětové činnosti, ke které chci využívat tradiční publikační činnosti i všechna nová media. Dokud ještě fungují.

Dokud ještě fungují?

Ano. Dokud ještě fungují. Ve větší či menší míře to cítíme všichni. Přibývá lidí – vizionářů, kteří předpovídají současnému systému naší společnosti a tomu, jak je zažitá, určitý kolaps. A ať už se to stane jakkoli, předpokládám, že to povede od globální ekonomiky zase zpátky k lokální. A ta nová media, konkrétně internet, s tím velmi úzce souvisejí. Protože, co se stane, když zkolabuje internet? Všechno se zastaví. Zpravodajské servery, banky, obchodování, letadla, vlaky… Všechno je závislé na internetu. A když by se tohle opravdu stalo a byl by to dlouhodobější nebo trvalý stav, nezbylo by nic jiného, než se vrátit opět k nějakému systému lokální ekonomiky.

Nevím, zda, kdy a v jaké podobě k něčemu takovému dojde, ale myslím, že úplná utopie to není.

Vidíte tedy budoucnost v lokální ekonomice?

Jednoznačně. Snazší to bude asi na venkově, tam se lidé mezi sebou znají a snáze mohou uskutečňovat třeba výměnné obchody. K mnoha transakcím už ani nepotřebují peníze. Například v Německu existují komunity, kde si dokonce vytiskli svoje vlastní poukázky a s jejich pomocí si vyměňují výrobky, služby a tak.

Ale i ve městě se mnohé mění. Mám třeba kamaráda, jednoho z průkopníků ekologického zemědělství ve Spojených státech, který založil celou řadu městských farem. Měl jsem možnost se s ním několikrát setkat a navštívit jeho farmy třeba v Los Angeles, v naprosto chudých čtvrtích postižených kriminalitou. Tam ti lidé jednoduše na nějakém místě vytrhali betonové panely a asfalt, navezli tam zeminu a zřídili zahrádkářské kolonie pro místní obyvatele. A najednou to ošklivé prostředí ožilo něčím pěkným. Místní si tam chodili pěstovat svoji zeleninu, děti si tam hrály a bylo to jednoduše – krásné. Podobně se zakládají zahrádky na střechách paneláků a výškových budov, takže i ve městech bude možno do určité doby přežívat jiným, novým způsobem. Navíc k této tématice máme řadu postupně se naplňujících biblických proroctví.

Myslíte, že návrat k lokálnosti a k přirozenému způsobu zemědělství může být tak efektivní, že by mohl nasytit celosvětovou populaci?

Určitě to možné je. Food and Agriculture Organization, což je divize OSN pro potraviny a zemědělství, se zabývala tímto problémem v zemích třetího světa, kde je problém s nasycením lidí největší. Zjistili, že ekologické zemědělství má tady daleko větší potenciál nejen proto, že může nasytit populaci, ale také z hlediska zajištění potravinové bezpečnosti. V těchto zemích je to tak, že pokud má zemědělec nějaké prostředky na nákup chemikálií, tak už rozhodně nemá potřebnou znalost, jak je správným způsobem použít. Takže dochází k předávkování nebo k nesprávnému použití. Velmi typickým příkladem je pěstování bavlny, což je jedna z nejvíce chemicky ošetřovaných plodin a ročně při jejím pěstování zemřou desítky tisíc lidí na světě, protože pracují s šílenými chemikáliemi a neumějí se ani správně ochraňovat a pracovat s nimi bezpečně. Pěstování biobavlny by jim v tomto ohledu nesmírně pomohlo. A týká se to i všech ostatních komodit.

Se současným systémem hospodaření a zemědělství bohužel, souvisí i to, že se potravinami nehorázně plýtvá. V tzv. civilizovaném světě přijde vniveč přibližně polovina jídla. Je to i proto, že konvenční potraviny jsou nespravedlivě levné. Neplatíte za ně opravdovou konečnou cenu, neplatíte za všechny jejich ekologické, sociální a zdravotní dopady. To si vybírá daň jiným způsobem. U biopotravin tyto externality nejsou a platíte opravdovou cenu, ale ta se pak může zdát dražší. Záměrně říkám, může zdát, protože pravdou je, že naopak konvenční potraviny jsou až nesmyslně levné. A potravina jako taková tím ztrácí svou hodnotu. Dříve reprezentovaly výdaje na potraviny daleko větší procento příjmů člověka (v rozvojových zemích je to dodnes až 80 % příjmu). Kdybychom se k tomu postupně navraceli, tak by si lidé potravy opět více vážili a plýtvali by daleko méně.

Tvrdíte, že i omezení živočišných produktů by mohlo mnohé z problémů současného světa vyřešit. Můžete to vysvětlit?

Lidstvo si příliš zvyklo na západní způsob stravování s vysokým podílem živočišných produktů, což je mnohem náročnější na plochu půdy. Platí takové přibližné pravidlo, že na stejném množství zemědělské půdy jste schopni vyprodukovat potraviny, které nasytí zhruba desetkrát větší počet vegetariánů než masožravců, pro které je potřeba prohnat vypěstované rostliny přes tzv. „kožený pytel“ (to je terminus technicus, který používaly i starší generace). Nejprve ty výpěstky necháte zkonzumovat zvířatům, pak vynaložíte energie, vodu, lidskou sílu na zpracování masa a pak to jde teprve na talíř. Zatímco vegetarián, zjednodušeně řečeno, jen utrhne a konzumuje.

Ale opravdu netvrdím, že by všichni lidé na světě měli být od zítřka vegetariáni, jen se třeba trochu zamyslet a lehce omezit. Četl jsem kdysi, že kdyby se jen v Americe snížila o 10 % spotřeba živočišných produktů, tak by se tímto ušetřením mohla nasytit velká část hladovějících ve světě. A to je řeč jen o Americe a jen o desetinovém omezení živočišných produktů. I kdyby ta čísla byla přibližná, stojí, myslím, za zamyšlení.

Jednoduše řečeno, tvrdím, že tato zeměkoule by měla být schopna nasytit několikanásobek současné populace. Ono by to šlo, ale záleží na tom, jestli se chce. Jestli to drtivá většina chce a je uvědomělá a ochotná o tom přemýšlet, debatovat a pak i konat. Svět je už tak zkažený, že věřím, že lidé s tím už nepohnou a je třeba Boží zásah, který je v poslední kapitole Bible popsán, a tím je Nová zem po druhém příchodu Ježíše Krista. Stojí za to si to přečíst.

Koukněte na:

www.countrylife.cz – Country Life – e-shop, recepty, informace www.pramenyzdravi.webnode.cz – sdružení Prameny zdraví www.magazinzdravi.cz – magazín sdružení Prameny zdraví

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné