Vyměnila byt v Praze za skromný život v zahradním domku.

Kristýna žije v zahradním domku. Na pěti metrech čtverečních má postel, stůl, počítač a vodní želvu. Myje se v lavoru, na záchod chodí ven. „Pračka mi tu jediná chybí,“ uvažuje, jak by jí pak stačila jen čtyři trička a ušetřila by místo. Šetření je vůbec její každodenní téma. Aby dostavěla dům a mohla se přestěhovat, šetří na jídle, na věcech, na všem. Jen své sny o přírodním bydlení moc nešetří a postupně je nechává rozplynout, prý z nedostatku peněz. Její příběh je tak inspirací, jak se nebát začít žít své sny hned teď, ale také příkladem, jak se vysněné cíle mohou ústupek za ústupkem měnit v něco, co jsme vlastně vůbec nechtěli.

Vyměnila byt v Praze za skromný život v zahradním domku.

Nazrzlá sympatická grafička bydlela ještě vloni v bytě v Praze po rodičích a každý den chodila na čtrnáct i víc hodin do práce koukat do počítače. Po třech letech, co šéfovi říkala: „Už to nevydržím, já už zítra nepřijdu.“, jednoho dne opravdu nepřišla. Prodala byt, koupila zahradu uprostřed přírody a začala stavět vysněný přírodní dům. Než ho postaví, bydlí zatím v dřevěné boudičce, kde jsem ji začátkem jara navštívila.

Dům místo banánů

Venku byly ještě cítit dozvuky zimy, zato uvnitř jsme se ocitly uprostřed tropů. Kristýna moc nevětrá, šetří elektrické teplo z přímotopu, kterým topí, protože kamna by se jí dovnitř už nevešla. Navíc jediné veliké okno tu ani nejde otevřít. „Původně to bylo trojsklo, které někdo rozbil…“ Poslouchám její vyprávění o výhodné koupi usazena na posteli, ze které třetinu pokrývá police pro želvu – při spaní si pod ní prý Kristýna jednoduše strčí nohy. Za zády mi visí pár ramínek s šatstvem, nad hlavou se suší tenisky. Vícečetná návštěva by se ke Kristýně tedy nevešla.

„Dokud mrzlo, měla jsem záchod venku ze židle bez sedátka a kýblu,“ popisuje mi Kristýna praktické stránky života na malém prostoru. Teď, když je nad nulou, chodí si pod desku z vlnitého eternitu sednout už na záchod chemický. Z nedostatku místa visí venku i igelitky se špinavým prádlem – bílá s bílým, barevná s barevným. „Když je teplo, tak se i koupu venku.“ Dá si lavor pod strom, vodu na mytí si ohřeje v rychlovarné konvici a polévá se z hrnku.

Zatímco povídá, začínají mi po nohou lézt mravenci. „Nechci je vraždit žádnými jedy, ale tady bydlím já,“ rozčiluje se Kristýna. Kdyby je otrávila, už by je pak nemohla jíst, a tak doufá, že zmizí sami. Krom mravenců ochutnala třeba i vodní rostliny pro svou želvu Arnolda, vše pro to, aby něco ušetřila na jídle, dostavěla už dům a mohla si přivézt své knihy a pozvat víc než jednoho kamaráda naráz. „Jím jen ovoce a zeleninu a občas nějaký suchar, abych se něčím dojedla,“ ukazuje mi ještě naklíčenou čočku a cizrnu ve sklenicích za oknem. Vůbec nevaří. „Všechno tak podražilo, rozhodla jsem se, že si nebudu kupovat ani banány.“

Chybí peníze, či odhodlání?

Začínám uvažovat, proč takhle vlastně žije. „Dneska mi na okno čumákem lehce narazila srna. Stála přímo za oknem, kdyby tu nebylo to sklo, stačilo by natáhnout ruku…“ Kristýna je tu spokojená, protože je v přírodě. Může si jít zaběhat, kde je to hezké. „Jenže běhat nemám kdy.“ Pracuje teď sice externě, z domova, ale stejně kouká do počítače čtrnáct i víc hodin denně. Jen za méně peněz. „Nechci se dohadovat s nějakými žraloky o ceně. Mám radši normální živnostníky, řemeslníky, kteří ale nemají peníze. Proto taky tak málo vydělávám.“

Kvůli nedostatku financí prý ustoupila i ze svého plánu postavit si domek ze dřeva, slámy a hlíny. Nakonec staví dům z ytongu s plastovými okny. „Radši bych měla dřevěná, ale to by stálo dvakrát tolik, to bych už vůbec na nic neměla. Nepostavila bych ani střechu.“ Původně chtěla dokonce kompostovací záchod a kořenovou čistírnu. Řekli jí prý, že čistička bude levnější, a když už tu bude mít čističku, tak vyjde levněji normální záchod, kam stačí dovést trubku. „Když máš hodně peněz, tak můžeš udělat všechno,“ přemýšlí trochu rezignovaně Kristýna.

Než dům dostaví, stráví v zahradním domku minimálně ještě další zimu. „Kdybych v domě nemusela mít bojler a nejrůznější nádrže pověšené na stěnách, tak už by to bylo hotové,“ vrtí nechápavě hlavou nad dalšími a dalšími, údajně nutnými, stavebními náklady. Už ji prý několikrát napadlo, proč to vlastně staví. „Mně se tu tak dobře bydlí,“ rozhlíží se spokojeně po svém malinkém obýváku, ložnici, kuchyni a koupelně v jednom. A pak si vzpomene, jak měla střevní chřipku a byli tu zrovna dělníci. „Ten záchod venku nemá ani dveře! Od té doby si přeju záchod, který je bude mít.“

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné