Vydejte se s námi po stopách energie vyšehradských menhirů

Začalo to sázkou. Podle pověsti se vsadil ďábel s jistým vyšehradským knězem, že přinese z Říma kámen na stavbu nového kostela sv. Petra a Pavla dřív, než dotyčný kněz odslouží mši. Duše chtivý pekelník to naštěstí nestihl, kámen vztekle odmrštil na chrámovou střechu a ten od té doby leží na tři kusy rozlomený ve stínu kostelní zdi.

Vydejte se s námi po stopách energie vyšehradských menhirů

O pár století později se pár nadšenců rozhodlo, že na vlastní kůži prozkoumá tajemnou energii, kterou má tenhle ďábelský kámen dodnes vyzařovat. A protože je o mně známo, že se řídím heslem „nevěř, čemu nerozumíš, ale nezavrhuj, cos neprozkoumal“, vyrazila jsem jednoho podzimního podvečera za tajemnými menhiry Vyšehradu.

Pátrání po tajemnu začíná

Vyšehrad – legendami opředené pradávné sídlo našich předků, tichý strážce minulosti, místo prodchnuté energiemi, oáza klidu a harmonie. Stojím před jeho branou a spolu se mnou tu v mrazivém podzimním podvečeru podupává asi tucet zájemců. Vypadá to na pár zasvěcenců, pár zvědavců, zbytek se přišel kochat krásami podzimu. Ujímá se nás průvodkyně, která má na první pohled energie na rozdávání, tak snad nepřijdeme úplně zkrátka. Už po deseti minutách se ale v myšlenkách poněkud vytrácím.

Těšila jsem se na „pojďte a poslyšte příběhy dávných věků“, ale zatím se probíráme jen nudnými fakty a letopočty. Nepohrdám českou historií, ale v dějepise jsem docela zběhlá, a tak se mezitím kochám okolní přírodou a neuvěřitelným klidem, který tu panuje vždycky, ať už je Vyšehrad v obležení jakéhokoliv množství návštěvníků. Jako by okolní stromy a budovy pohlcovaly veškerý hluk a špatné nálady a přetavovaly je na pozitivní energii. Tak pozor! Uběhlo sotva deset minut a už se vezu na vlně pozitivní energie? Raději se soustředím na výklad. Právě totiž zastavujeme u prvního menhiru.

Ve stínu sv. Martina

Trpaslík ve stínu sv. Martina

Procházela jsem se tudy snad stokrát, ale přiznávám, že jsem si ho nikdy nevšimla. Krása rotundy sv. Martina totiž tenhle 110 cm vysoký menhir zcela zastiňuje. Není divu, vždyť stojíme před nejstarší a největší rotundou v Praze. Stojí tu již od 11. století a takovým rodokmenem se nedaleký menhir pyšnit nemůže. Jediné, co o něm víme, je, že pochází z Kutnohorska. Proč ale cestoval takovou dálku a proč stojí právě tady, uprostřed travnatého svahu, nikdo netuší. Pečlivě ho okukujeme, osaháváme, ale jedinou energii, kterou s pomocí fantazie cítím, je žár ohnivého psa, který se tu prý podle pověsti občas prohání. Nám se nad hlavou prohání vítr a pod kabáty mráz, takže se raději přesouváme dál.

Z hlubin vyvřelina stvořený

Z hlubinné vyvřeliny stvořený

Procházíme kolem kostela sv. Petra a Pavla a zvědavě nahlížíme do míst, kde stával nejstarší kamenný most v Praze. Kdepak Juditin, později Karlův! Tenhle boční kamenný sestup býval kdysi mostem, který si pro sebe urval prvenství. Ale to už stojíme před druhým menhirem. Ani on se nemůže pyšnit závratnou velikostí, jeho 115 cm bylo zhotoveno z černé hlubinné vyvřeliny a na Vyšehrad připutoval nejspíš z Posázaví nebo Příbramska. Snad je to majestátností kostelních věží tyčících se nad námi proti potemnělé obloze, že se nám na okamžik tají dech. Přátelsky menhir poplácám po zaoblené hlavičce a naše výprava se sune dál.

Menhir ukrytý v křoví

Schovaný v křoví

Trochu se v duchu stydím. Ještě včera bych se pyšnila, že znám Vyšehrad jak své boty, ale když rozhrneme křoví, abychom se podívali na další menhir stojící v rohu rozlehlého pozemku, začínám mít lehké podezření, zda se nejedná jen o rekvizity pro dnešní výpravu. Zajímavé, že právě tenhle zrakům ukrytý kámen mě přitahuje nejvíc. Snad ta jeho zdánlivá odtažitost od okolního světa. Nebo že by konečně začalo působit kouzlo energií? Nebylo by divu, Vyšehrad leží na průsečíku hned několika energetických linií a energii navíc umocňuje zdejší podloží. Ale to už se nalézáme sotva 60 metrů od hvězdy dnešního večera – Čertova sloupu.

Čertův sloup

Celebrita mezi menhiry

A je to tady. Stojíme tváří v tvář nejtajemnějšímu a nejzáhadnějšímu vyšehradskému objektu. V podivném seskupení připomínajícím polena na táborák se tu tyčí na tři kusy zlámaný Čertův nebo také Zardanův sloup. Proč záhadný? Protože už celá staletí není jasné, jak se sem dostal a odkud se berou silné energie, které ho údajně obklopují. Kdyby se všechny tři části spojily, tyčil by se do výše téměř 5 metrů. Megalitický objekt? Zbytky jiného kostela? Pohanské artefakty dávných Slovanů? Úhelný kámen, sluneční hodiny nebo snad gigantické projektily středověkého válečnictví?

Odedávna sem přicházeli lidé, aby se mohli sloupu dotknout a alespoň chvíli pobýt v jeho blízkosti. A tak zatímco posloucháme pověsti o jeho původu, nenápadně podupáváme kolem, opatrně osaháváme jednotlivé sloupy a v skrytu duše doufáme, že se magické síly projeví v plné síle a přesvědčivosti. To, že kameny vyzařují velice silnou energii, se prý dá rozpoznat nejen za pomoci kyvadla nebo virgule, citliví lidé jsou ji schopni cítit pouhou rukou – teplo, chlad nebo zvláštní brnění. Jenomže dnešního večera se zázrak nekoná. Naše urputná snaha o zachycení tajemna by zahnala i samotného ďábla letícího nad Prahou. Dupeme jak stádo slonů, a možná proto necítíme nic. Snad jen brnění v nohou. Ale to je od mrazu, ne?

Poselství Vyšehradu

Procházka končí. Dvě hodiny uběhly jako nic. Skupina se rozpadá. Bloumáme po okolí a i přes mrazivý podvečer se nám nějak nechce domů. Podle pradávných pověstí tu kdysi pod mohutnými stromy stála kněžna Libuše a hledíc přes řeku Vltavu, hlásala budoucnost města, jehož „sláva hvězd se bude dotýkat“. I dnes, po mnoha staletích, kdy stojím na vrcholu vyšehradské skály, opírám se o zbytky opevnění, za zády zdi majestátní baziliky a hledím dolů na tiše plynoucí Vltavu a dál až na Pražský hrad, cítím neuvěřitelný klid, vyrovnání, pocit splynutí s okolním světem a spojení odkazu předků se současností. Cítím energii proudící mým tělem i mou myslí. Pozitivní? Tajemnou? Záhadnou? Nevysvětlitelnou? Kdo ví.