Výchova chlapců v Čechách. Chlapecký sbor Bruncvík.

K mužským obřadům a rituálům odpradávna patřily skřeky, hrdelní zvuky, zpěv, tanec, bubnování… Dnes se většina kluků a chlapů tančit a zpívat stydí. Kdyby to ale dělali, bude nám prý všem líp. Milí rodiče synů, je to na vás :-)

Výchova chlapců v Čechách. Chlapecký sbor Bruncvík.

„Tati, já už nechci chodit na karate. Já chci zpívat!“ říká motto chlapeckého pěveckého sboru Bruncvík a krásně jednoduše vystihuje celou filozofii tohoto odlehčeného tělesa. Radost je důležitější než dokonalost, rošťárna na pódiu je lepší než bezpohlavní pění. V tomhle sboru zkrátka kluci neztrácejí jiskru v oku.

Chlapecký sbor Bruncvík založila v r. 2006 matka a samovychovatelka tří synů, Lenka Pištěcká. Tento počin, zejména pro lidi znalé naturelu jejích chlapečků, zaváněl masochismem… „Řekla bych, že je takový můj duchovní úkol přijít na to, proč se tak trestám,“směje se Lenka.

Sbormistryně, pedagožka, specialistka na interpretaci chrámové hudby a chrámový zpěv, hlasová poradkyně a bývalá sólistka v proudu chlapecké energie rozkvétá. „Čím víc jsem se setkávala s chlapeckým zpěvem, tím víc jsem zjišťovala, že v sobě má něco nepopsatelného. Je čistý, krásný a sdělný.My děvčata hrajeme hry. Chceme být hezké, chceme být „dobré“… a to se odráží i v hlase. Ale kluky to buď baví, nebo ne. Takže buď „nahodí“výraz „vrať se do hrobu“, nebo se jejich hlas úplně rozzáří. Vždycky, když jsem slyšela zpívat děti, a hlavně kluky, tak mě to naprosto odzbrojilo.“

Zpátky do peřinek!

Když Bruncvíky posloucháte, přirozenost projevu a hlasu skutečně nelze přehlédnout. A přitom ten náš opravdový zvuk, ten, se kterým jsme přišli na svět, je často k nenalezení. „Svůj hlas jsem hledala hodně dlouho. Na začátku byla velká touha, ale naprostá neschopnost“ říká Lenka Pištěcká. „Děťátko v peřince má hlas nosný, nebojí se dechu, vydrží křičet hodiny bez jakýchkoli problémů. Ale pak na nás svět začne nějak tlačit a my se někdy stáhneme do sebe, jindy na svět trošku štěkáme. Brnění, které si okolo sebe naskládáme, se v hlase zobrazuje. U dospělých se hlas někdy hledá roky, ale děti rády přijmou hru a vše jde rychleji.“

Jak se to dělá?

„Musíte si s hlasem hrát. Kluky baví hlouposti, které se „nemají dělat“. Třeba hekat, hrkat, štěkat, výt, houkat jako siréna… Já se jich zeptám, jestli chtějí volat góóóól, aby je nebolelo v krku a aby vydrželi co nejdéle. A oni samozřejmě chtějí. A když je takhle přesvědčím, že hlas mají, a začneme s ním pracovat, hledám s nimi zvíře v jejich těle. A to se chlapečkům líbí. Najednou cítí svoji sílu a ve zpěvu se začne projevovat testosteron. To, co v nich zpívá, je skřítek v nich. Ta lumpárna. Když jsem byla mladá, tak se mi nelíbili chlapečci, co seděli v koutě a byli hodní, ale spíš ti, co drželi kámen za zády. Tak se mi takoví narodili.“ (smích)

Výchova chlapců v Čechách

Bruncvík byl středověký rytíř „jak se patří“ a sbor Lenky Pištěcké se po něm jmenuje záměrně. Lenka se vždycky snažila své syny i kluky ve sboru vést k rytířskosti a mužským ctnostem, jako je pravdomluvnost, odvaha a čest. Že to není žádná selanka, vás asi napadlo. „Jedna věc je snaha a druhá věc je možnost. Moje snaha byla být velmi liberální a zjistila jsem, že to není zase až tak úplně možné. Že je nutné dát určitá pravidla. Je to neustálé hledání, jak dosáhnout ideálu. To by mělo být klíčové pro celou výchovu. Že se nespokojím s tím, co jsem napoprvé viděla nebo slyšela, ale že neustále hledám. Neustále konzultuji, ptám se, inspiruji a chci to i po těch ostatních. To, co platilo včera, nemusí platit dnes, to, co platilo s tímhle dítětem, nemusí platit s jiným. Navíc, já se určitě také měním a nevím všechno hned.

Říká se, že rodič má dva úkoly. Ten první je zabránit dětem v sebezničení, což je velmi těžký úkol. Vůbec nechápu, že moji synové přežili. A druhý je vzbudit v nich lásku k čemukoli.“

Ta naše písnička česká…

„Moje živoucí síla je dech. Když se správně nadechnu, úplně se zevnitř otevřu. První pomoc při depresi je dýchání. A když hodně vydechnu a zase se zhluboka nadechnu, najednou cítím, že se do něčeho, čeho jsem se strašně bála, můžu pustit. A to je to nejzákladnější, co dýchání a později zpívání přináší.

Zpěv je moc důležitý. Oproti jiným státům máme enormní množství lidových písní, jsme velmi zpěvná země. Tedy, kdysi jsme byli… A musí nám to scházet, protože ten duch se určitě nevytratil. Takže myslím, že jakmile začnou kluci zpívat, vrací se k něčemu, co je pro ně velmi přirozené a co jim dovoluje se projevovat. Zpěvem jde ven spousta emocí, které neumí popsat a o kterých ani neví, že je cítí. A tím, že je nevědomky ze sebe pustí ven, osvobozují se a je jim dobře. To se samozřejmě netýká jen kluků, ale každého člověka.“

Slavící v zahradě

„Velmi zakořeněný je názor, že zpěv není „chlapská“ činnost. A kvůli tomu jsem iniciovala festival chlapeckých sborů v Praze. Aby byly víc vidět. Nebyl myšlen tak, že se jednotlivé sbory ve své kajutě připraví, pak vzorně nastoupí, vzorně odzpívají, odejdou a hlavně se sebe nedotknou. Myslela jsem, že by bylo naopak dobré, kdyby se ti kluci poznali, kdyby spolu mohli malinko kamarádit nebo aspoň zkusit spolu hrát a kdyby ty jejich hry také mohl někdo vidět.“

A tak loni proběhl 1. festival chlapeckých sborů v Praze – „Slavíci v zahradě“, a to ve stylu Bruncvíků. „My nejsme sbor proslulý bezchybností a naprostou čistotou. Já, jako sbormistryně,to umím naučit, ale myslím, že je mnohem důležitější, aby kluci zpívali s radostí a s chutí. A mnohokrát se mi potvrdilo, že ti, kteří nejvíc zlobí a provádějí ty největší lotroviny, jsou vynikající sólisti. Ti mají v duši něco, co potřebují sdělit,“ dodává s lehkým úsměvem na tváři Lenka Pištěcká.

Koukněte na: www.bruncvik.eu

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné