Správná rodičovská cesta aneb výchova bez poražených

Manželé Vávrovi jsou krásnou inspirací v oblasti výchovy. Před několika lety přivezli do České republiky Výchovu bez poražených dle Thomase Gordona. Rodičům přibližují takové způsoby komunikace s dětmi a řešení konfliktů, díky kterým si žádný ze zúčastněných neodnáší pachuť porážky nebo pocit využívání moci a všichni se cítí dobře.

Správná rodičovská cesta aneb výchova bez poražených

Oba se věnujete terapii. Překvapilo vás po narození vašich synů něco, co fungovalo odlišně, než jak to bylo podáváno v psychologické a terapeutické teorii a praxi?

Honza: I když jsem si v době, kdy jsem se stal rodičem, myslel, že o sobě a svém vnitřním světě něco vím, tak jsem docela koukal, kolik mých temných stránek dokázalo rodičovství a kontakt s dětmi vytáhnout na povrch. Takže nejvíc jsem asi překvapoval sám sebe. Zároveň jsem pocítil jakousi velkou sílu a podporu, která mi do života vstoupila, a silnou touhu ukázat dětem, že žiji život, ve kterém naplňuji svůj potenciál, a touhu nepředávat svoje traumata či bloky. Přišlo mi důležitější to, co dětem předám příkladem, než to, co budu kázat. Žádná teorie vám navíc nezprostředkuje hloubku toho, jakým zázrakem je sledovat, jak se vyvíjí vaše vlastní dítě.

Alena: Překvapila mě síla emocí, které ve mně různé rodičovské situace vyvolávaly a vyvolávají, a síla automatizmů, které zcela podvědomě formovaly moje chování. O tom všem jsem teoreticky věděla, ale netušila jsem, jak náročné je vše postupně dostávat pod vědomou kontrolu. A když mluvím o intenzitě emocí, platí to i o síle lásky a intenzivním poutu. Bez samotného zážitku bych si neuměla představit, jak je to krásné a hluboké.

Zažíváte v rodičovství situace, kdy máte pocit, že to nezvládáte? Jaké metody vám pak nejčastěji pomáhají?

Alena: Tento pocit znám, ale netýká se celého rodičovství, v něm už mám poměrně dost opěrných bodů, které mi dávají dobrý pocit, ale v některých situacích bych se rozhodně ráda chovala víc v souladu se svými představami o dobrém rodičovství, než to pak skutečně dopadne. V takových chvílích si připomínám, že správné je se podpořit, ne kritizovat nebo obviňovat. Tento přístup považuji za podstatný v terapii, osobním rozvoji a pro rodičovství obzvláště. Teoreticky mi ve výchově pomáhají informace z vývojové psychologie a dětské terapie, prakticky je pro mě teď nejužitečnější přístup Thomase Gordona a sebezkušenostně bych se neobešla bez dlouhé práce na sobě skrze psychoterapii a kineziologii.

Honza: Určitě se objevují situace, kdy mám pocit, že se mi vymykají z rukou vlastní emoce. Někdy zapochybuji a dostanu strach, že dětem svojí výchovou ublížím. Ale v průběhu času těchto situací ubývá. Pomáhají mi rozhovory s Alenou. Když se potřebuji zorientovat, tak vyhledám nějakou formu terapie, konzultace s někým, komu důvěřuji, a v poslední době mi dala hodně Výchova bez poražených, která je pro mě jakýmsi klíčem, jak se v situacích vyznat, a shrnutím řady věcí, které jsem se léta učil skrze práci s lidmi. Někdy za mnou přicházejí klienti s problémem, na kterém spolu pracujeme, a dotkne se i mých témat. To mi pomůže si uvědomit, jak to dělat v naší rodině.

 

Ty ses, Honzi, nakonec rozhodl přivést Výchovu bez poražených od Thomase Gordona i do České republiky. Jaká byla tvá motivace?

Honza: V posledních letech, když se lidé dozvídali, že nepracuji pouze se zážitky z dětství u dospělých lidí a s jejich vnitřním dítětem, ale také trávím hodně času s dětmi a zaobírám se tím, jak s nimi být, se mě začali na rodičovství a výchovu ostatní dotazovat. Jak předejít chybám v rodičovství? Věděl jsem, že já sám bych se býval některé věci rád dozvěděl dříve a že je škoda výsledky, ke kterým jsem došel při výchově vlastních dětí, nepředávat dál. Zároveň jsem ale hledal, jestli existuje nějaký směr, který by mi vyhovoval a se kterým bych se ztotožnil a rozvíjel se skrze něj a který má výsledky u většího vzorku dětí, než jsou ty dvě naše. Nejprve jsem uvažoval, že bych jel studovat do Kalifornie, ale pak jsem si řekl, že to mohu udělat opačně a přivézt Výchovu bez poražených i pro další lektory sem. Vdova po Thomasu Gordonovi Linda Adams mi nabídla, abych byl zástupcem jejich kurzů pro Českou republiku a Slovensko.

Jak hodnotíš první výcviky pro lektory?

Vše pro mě ožilo a vnímal jsem tu obrovskou hloubku, kterou mi výcviky otevřely. Velmi mě potěšilo, jak zajímavé a mně lidsky blízké lidi výcvik přilákal. A jejich potenciálem je předávat tuto filozofii dál. Bylo to, myslím, pro všechny úplně jiné než to všechno studovat z knih.

V čem vidíš specialitu právě Gordonovského přístupu?

Hlavně v tom, jak je vše již podané velmi srozumitelně a vybrané to, co je opravdu podstatné. Oceňuji především to, že se nesnaží rodičům dávat návody na konkrétní situace, ale spíše je učit dovednosti, které umožňují řešení různých situací. Některé věci z Gordonovského přístupu začínají být už dost známé a také se říká, že je to jeden ze směrů v přístupu k rodičovství, který nejvíce ovlivnil ty ostatní. Lidi ale často odrazuje, že jim principy selhávají, protože je třeba nepoužili ve vhodné situaci nebo je použili bez kontextu jiných důležitých věcí. To už je vzhledem ke zkušenosti s miliony lidí v kurzech popsáno a ukázalo se, jak to překonat.

Ve vašem vlastním projektu Rodičovství jako cesta ale nepopisujete přímo Výchovu bez poražených, tam se zaměřujete na jiné oblasti. Jaké to jsou a proč právě tyto?

Alena: V našem projektu jsme se zaměřili na pět zásadních emocionálních a psychických potřeb, které člověk potřebuje k tomu, aby mohl růst. Rozvíjet se ve směru sebedůvěry, sebepřijetí, otevřenosti, tvořivosti a respektu k sobě a druhým. To platí pro děti i dospělé. Fascinuje nás, jak se rodič může rozvíjet v těchto oblastech spolu s dítětem, jako by dostával druhou šanci v tom, co neměl šanci naplnit ve svém vlastním dětství.

Honza: V terapeutické práci jsme si všimli, jak mají některá témata, která lidé zažili ve svém dětství, tendenci se opakovat v rodičovské roli v momentě, kdy se děti dostanou do stejného věku. Tím se rodičům otevírá šance naložit se situací tentokrát jinak. Naším kurzem chceme pomoci rodičům učit se vidět tyto souvislosti a předcházet opakování stejných nežádoucích vzorců.

Alena a Jan Vávrovi

Co pro vás osobně znamená „rodičovství jako cesta“?

Honza: Přijde mi, že existuje přesvědčení, že děti je třeba formovat a vychovávat a že je to jednostranný proces. Pro mě je to ale proces oboustranný – rodičovství je možnost uvědomit si více
o sobě, často se vydat i tam, kam bychom se bez dětí nedostali. Stát se rodičem je příležitost růst spolu s dětmi. Cesta v názvu pro mě má význam i duchovní cesty k moudrosti. Setkávám se někdy s názorem, že duchovní je děti vůbec nemít, a to si nemyslím.

Alena: Cítím jasně, jak mě rodičovství intenzivně proměňuje a nabízí mi opakovaně situace, ve kterých získávám možnost zkoušet věci jinak. Absolvovala jsem různé školy a terapeutické kurzy a výcviky a rodičovství je pro mě tou největší školou a výcvikem zároveň. Cesta pro mě také znamená, že je to nikdy nekončící proces.

Neklesejte na mysli, rodičové

Alena: Rodičovství je jeden z nejnáročnějších, nejdlouhodobějších a nejkomplexnějších úkolů a výzev, které nás mohou v životě potkat. Proto bych rodičům doporučila v situacích, kdy mají pocit, že se jim nedaří, aby byli sami sobě vzájemně podporou a nezačali obviňovat sebe, děti nebo partnery. Důvěřujte své intuici a zároveň vězte, že i v mezilidských vztazích jsou dovednosti, které se dají naučit.

Honza: A pokud vše nevychází podle našich představ, je dobré mít někoho, komu se můžeme svěřit. Určitě to pomůže víc než se tvářit, že jsme dokonalá rodina a všechno zvládáme.

Alena a Jan Vávrovi

Alena je dětská psycholožka a lektorka, která šíří v ČR a na Slovensku Gestalt terapii a terapeutickou práci s dětmi skrze hru, obzvlášť terapeutické pískoviště. V Praze má soukromou dětskou psychoterapeutickou praxi.
Jan je zakladatelem Gordon Institutu v ČR a na Slovensku. Vyučuje metody bez poražených pro rodiče a učitele, je individuálním terapeutem a lektorem rodičovských skupin. Věnuje se hudbě, má svůj sólový projekt Hlavois. Účastnil se s Maokem projektu Srdce dokořán a v kapele Úžas v rytmu vytvářel hudební prostor pro intuitivní tanec.
Na základě svých zkušeností s prací s vlastními vzpomínkami se rozhodli pro domácí porody a tím započala jejich cesta zkoumání různých přístupů v rodičovství. Ta je dále přivedla k lesním školkám, kde Jan působil i jako průvodce, k domácímu vzdělávání a komunitním vzdělávacím skupinkám.

Manželka, maminka dvou dcer, podnikatelka, přítelkyně a akční žena. Koordinuje řadu zajímavých projektů (Červený stan, Konferenci Aktivní rodičovství, Creative space, Skupiny pro domácí žáky...) a je lektorkou Kontaktního rodičovství a Zdravého přebalování. Šíří osvětu o těchto tématech v médiích a ráda píše články i pro PDČ. Potkat se s ní můžete osobně na jejích kurzech.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné