Voda je velká učitelka

Jaroslav Dušek je pro mě někdo, kdo inspiruje. Kdo nenásilně a vtipně ukazuje možné proudy těm, kdož chtějí plynout jinudy než s davem. On sám si pro inspiraci chodí i k vodě. Učí se od ní neulpět v jedné strnulé formě, ale zůstat proudem. Zdá se, že se mu to daří. A doufám, že s sebou strhne i nás.

Voda je velká učitelka

Jardo, vím, že mluvíš s kameny. Mluvíš i s vodou?

Kdekdo přece mluví s vodou. Minimálně jí naslouchá. Zurčení, bublání, šumění vody jsou nádherné zvuky. Anebo s ní komunikuji tak, že chodím v zimě plavat. Do Sázavy. Vyjdu si nahý z chaty, zaplavu si.

Proč jsi s tím začal?

Kdysi mě vyzvala pětaosmdesátiletá paní, ať si s nimi jdu zaplavat v zimě do Vltavy. A já si řekl, jestli tahle babička dokáže plavat v zimě v řece, tak já to musím také dokázat. Ona mě inspirovala. Vypadala výborně. Zpočátku jsem myslel, že se zalknu. A hle – postupně už uplavu sto, sto padesát temp.

Co ti to plavání v zimě přináší?

Je to opojné, pročišťující, povznášející. Dříve jsem chtěl v zimě vždy utíkat někam za sluníčkem. Od momentu, kdy plavu v ledové řece, mi slunce v zimě nechybí. Řeka mi ho dává. Tím zvláštním žíháním, které při plavání cítím na kůži. A dává mi i obrovskou lehkost. Když mě bolí rameno, vlezu do vody a je to pryč.

Rozhovor s vodou je pro tebe tedy spíše o energetických zážitcích?

A o obrazech. Na Islandu bylo hodně vodopádů a každý něco učil. Jeden, přechod mezi substancemi až do jemné mlhy. Další byl kalný, ale vzhůru z něj stoupala nádherná tříšť, v níž se tvořila duha… Ten ukazoval oddělení substancí, že voda je sama o sobě čistý tekutý krystal, jen jsou v ní příměsi. Další zas svobodu vody, která se vrhne z výšky do hlubiny… Voda je velká učitelka v tom, jak je přizpůsobivá, neuchopitelná, nezastavitelná, vymele si koryto krajinou, prokape si cestu skrz skálu. Učí nás naplňovat formu, ona nemá tvar.

V každé zemi, kde jsi, dbáš na to, aby ses tam i vykoupal. Na Aljašce, v Peru, v ledovcové vodě na Islandu. Proč?

Cítím to jako další fyzické propojení, vstoupení do těla krajiny. Vodu považuju za vědomí planety. Připadá mi, že není náhoda, že voda, vodění, věda, vědění, jsou tak podobná slova. Jihoamerický kmen Kogi ji tak bere a radí se s ní. Toltéci uctívají Matku vodu.

Kogiové? To jsou ti, co žijí na hoře Santa Marta v Jižní Americe už čtyři sta let bez dotyku civilizace?

Ano. A považují se málem za jediné lidi na planetě, protože mají dojem, že my (západní civilizace) už nemáme energii člověka, že jsme spíš jakési přeludy a díky tomu se můžeme chovat k přírodě často necitlivě, ztrácíme vědomí celku. Natočili film Aluna, aby nám, mladšímu bratru, ukázali, jak planetu zneužíváme. Že jdeme jen za výtěžkem, za ziskem a ztratili jsme přitom klid, abychom si řekli, stojí to za to? Že jakmile jsme se nechali chytit do stavu vědomí, kterému se říká konkurenční boj, tak jsme na hlubokém omylu. Že celek může prosperovat jen celý. Teď jako bychom posilovali jen pravou ruku a mezitím nám hnila levá. Že to je uvažování, které je úplně absurdní. Že jsme ztratili velkou část empatie nejen vůči ostatním, ale i vůči sobě.

Ty máš doma, za Prahou, kompostovací záchod. Ale spousta lidí dennodenně splachují své výkaly čistou pitnou vodou a vůbec nepřemýšlí nad tím, že pak se ta voda musí znovu vyčistit, abychom ji mohli vypít. A to i s hormony a léky, které jsme do ní vyčůrali a které se v čističkách nevyčistí…

Lidská bytost má zvláštní dar, vnímat jen v detailech. Neučíme se od malička vidět celek. Důsledky. Neptáme se, má tohle vůbec cenu dělat? Některé věci považujeme za samozřejmé, třeba splachovací záchod nám přijde jako velká výhoda. Někdo spláchne hovno, to někam odjede a už se tím nezabýváme. Neřešíme hormony z hormonální antikoncepce ani chemii z léků, co ve vodě zůstávají. Přesto, že dnes už se ví, že i když to vypadá nenápadně, jak jsme v těch městech směstnaní a je nás hodně, tak když přistoupíme na princip homeopatie, můžeme být účastníky zvláštního zátěžového pokusu na sobě samých. My ale pozornost přesouváme na práci, na věci, na poslání.

Co s tím?

Naším úkolem je vracet svou láskyplnou pozornost k vědomí celku. Voda je v tom nádherný symbol. Voda je všude. Prostupuje kompletně všechny formy. Stejně tak my můžeme přemýšlet v různých formách. Jde o to neulpět, zůstat proudem.

Pro mnoho lidí je proud, potažmo změna strašák, jsou raději strnulí.

Proto se spousta lidí potřebuje opít, zfetovat, aby ztratili tuhle myšlenkovou formu. Chtějí plynout, ale omezení strnulou formou je obrovské a vyčerpávající. Proto tolik lidí nemá sílu, energii. Jak je možné, že někdo je unavený, když jenom sedí a přemýšlí?

Možná by jim pomohlo napít se vody. Živé.

Ano, vyrazit ke studánce, k prameni. I ve své vlastní bytosti udělat ten krok. Setkat se s divokou svobodnou vodou. Když na ni zapomínáme, připomene se povodněmi, záplavami, průtržemi. Nebo naopak vleklým suchem. Voda v trubkách, v lahvích je spoutaná, zavřená jako ve vězení… Proto tak zvláštně syčí, když si ji pustíš z kohoutku. Můžeš ji přivítat, poděkovat, oživit.

Myslíš třeba Schaubergerovým nástavcem, který ji rozvíří a který máš doma na kohoutku i ty sám? Používáš na harmonizaci vody doma ještě něco?

Máme ještě karafu, jejíž tvary jsou přesně v poměru hudebního akordu uzavřeného koulí a kouličkou, opět v přesném poměru jako je Země a Měsíc. Také karafu, kterou navrhl úžasný Masaru Emoto. A oválný ovárius, takovou zvláštní uzavřenou baňku, ze které čouhá jen hubička. A Jagjajevovu pyramidu na úpravu vody. Hrajeme si s vodou.

Struktura vody se dá měnit i jen našimi emocemi. To ukázal Masaru Emoto, když vyfotil nádherné krystaly, které tvořila voda, když jí děkoval, a patvary, které vznikly, když ji hanil.

Bylo by dobré, aby si každý uvědomil, že stejně tak se chová i voda v nás. Takže když si nadáváme nebo nadáváme na své tělo – ty blbý nohy, zase mě bolej, ty pitomý záda – tak to voda všechno ukládá ve vibračním smyslu. Voda v nás reaguje na to, co nám běhá hlavou, co si říkáme i jakou hudbu posloucháme.

Ty máš rád jakou hudbu?

Ticho mám rád. Tam se můžu ocitat v jiném rytmu, plynutí. Je tam klid. Šumí tam jez. Znám ten zvuk od dětství. Ptáci, když zpívají, malé děti, když mluví… To mám rád.
Kogi šaman v závěru filmu Aluna ve svém poselství mladšímu bratrovi říká: Nemusíte vlastně nijak radikálně měnit svůj způsob života, stačí, když budete milovat vodu. To je ten klíč. Miluj! Miluj zemi, vodu, slunce, vzduch, miluj oheň, vesmír i sebe. Miluj.

Jaroslav Dušek
Poprvé se setkal s vodou, a to plodovou, před téměř šedesáti lety. Často ho můžete vidět u vody Vltavy, v klubu Lávka, v autorských představeních Čtyři dohody a Pátá dohoda, kde se snaží ukázat, jak mohou fungovat toltécká pravidla pro šťastný život i v našich civilizovaných podmínkách.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné