Voda je pro mě živá bytost

Na začátku našeho povídání jsem jen vyřkla slovo VODA a nechala tok Dianiny řeči plynout. Chtěla jsem tu nádherně ladnou bytost zkoumající tak neuchopitelnou látku poznat v její přirozenosti, jaká je sama o sobě. Přestala jsem tedy myslet a začala naslouchat srdcem. Přesně jak to dělá Diana Siswartonová, když shromažďuje poslední objevy o vodě z celého světa a dává o nich vědět dál.

Voda je pro mě živá bytost

Dianko. Voda…

My jsme voda. A co do počtu jsme z devadesáti devíti procent vodní molekuly. Věda zná jen to jedno procento. Co tedy ví věda o vodě? Teprve začínáme objevovat, jaké vlastnosti a schopnosti voda má. A k tomu je potřeba nesnažit se vecpat to nové, co objevujeme, do forem, které už známe. Nevěřme všemu, co si myslíme.

Stále se zaměřujeme na obsah vody, na její složení. Ale její vlastnosti jsou dány i její architekturou a pohybem. Voda nemá sama o sobě formu, přijímá tu, která je jí nabídnuta. Je médium mezi pevným a plynným. Je to tekutý krystal. Má charakteristiky krystalické pevné látky, ale pořád se může pro-měňovat. Vytvořit jakoukoli formu. A až formy jsou nositelky vlastností. Vždyť jediná kapka vody ob-sahuje asi 4 000 000 000 000 000 000 000 molekul vody. Díky různému vnitřnímu uspořádání se však mohou vody téhož chemického složení chovat naprosto odlišně.

Voda je živá. Vnímám ji čím dál víc jako bytost. Bytost, kterou my bereme jako věc. Bereme ji čistou, vracíme špinavou. Poškozujeme ji a ona pak zase nás, když ji takovou pijeme. Když se naopak za-čneme o vodu starat, když k ní budeme přistupovat jako k živé a budeme ji respektovat, tak jako respektujeme svoje děti a své blízké, tak i ona se bude chovat jako živá milující bytost. Lásku nám předávat…

Ten průzračně osvěžující proud Dianiných myšlenek jsem hltala přes hodinu. Srdce bilo na souhlas. Jen rozum zůstal stát. Až po pár měsících se z rozvířených myšlenek vynořila spousta otázek.

Čím poškozujeme vodu, kterou pijeme?

Naším plochým technokratickým myšlením. Třeba klasickými turbínami a vodními čerpadly. Voda v nich ztrácí svou uspořádanost. Oslabuje se. Dochází tam ke kavitaci… Tedy vznikají mikrobublinky, které implodují a praskají. Vytváří se obrovské množství chaotické energie, poškozuje to nejen lo-patky turbín, ale je to destruktivní i pro vodu. Mění se její negativní náboj a struktura, která je ovliv-něna i takto vznikajícími volnými radikály, voda ztrácí svou živost. Snadno se v ní pak rozmnožují bakterie a řasy a my ji musíme chemizovat. Nato ji zavíráme do potrubí, které je pro ni nepřirozeně rovné a ve kterém stagnuje. V potrubí je pod tlakem. Voda nesnáší tlak. Ona ráda víří, miluje oblé formy. V přírodě přirozeně proudí, nikdy nevytváří pravé úhly. Voda si to vše pamatuje, ukládá si to do své molekulární architektury. Kvůli tomu všemu pak voda z kohoutku už nemůže být živá.

Jaká tedy je?

Je to mrtvola. Má utrhané ruce, nohy, rozcuchané vlasy, je znásilněná. Ztrácí svou přirozenou ener-gii a pohyblivost, nemá sílu ideálně podporovat formování a funkce v živém organizmu.

Můžeme něco udělat, aby voda z kohoutku zase ožila?

Voda vlastně ožívá v nás. Vodě a potažmo i sobě můžeme v tom oživování pomoci. Venku ráda proudí, má ráda vířivý tanec a miluje překážky, které ji roztočí, správné formy a hudbu, takovou, kte-rá souzní s chodem celého vesmíru, má ráda temnotu a chlad. Když jí to poskytneme, ožije. Já mám třeba na kohoutku doma nainstalovaný Schaubergerův vířič vody, který vodě pomáhá navrátit struk-turu, oživit ji.

Máš doma ještě nějaké takové zařízení?

Mám doma vlastně všechno možné a různě s tím experimentuji. Zajímavé je, že nám v jazyce chybí slovo pro zařízení, které pomáhá regenerovat vodu. Asi to slovo dřív nikdo nepotřeboval. Jsou to nejrůznější vířiče, regenerátory, revitalizátory, harmonizéry a vitalizéry vody. Existují i různé harmo-nizační karafy, ve kterých se voda před vypitím nějakou chvíli ponechá, aby se zregenerovala, aby se formy, kterými je obklopena, mohly otisknout do uspořádání jejích molekul, a to se pak odrazí v její chuti a vlastnostech a také schopnosti hydratovat buňky. V dávných dobách se ke skladování vody, vína a olejů používaly amfory, v Gruzii, a nejen tam, dodnes mají obrovské hliněné nádoby vnořené do země, tzv. kvevri. Ta vejčitá forma je ideální ke zrodu života, umožňuje spontánní pohyb a dynamiku. Mít doma krásné nádoby na vodu plné křišťálově čisté vody, ze kterých se mohu kdykoli napít, je radost. Protože když voda neproudí, tak stagnuje a pak zahnívá.

Když voda neproudí, tak stagnuje a pak zahnívá

Mluvila jsi i o tom, že vodu poškozujeme také tím, jak se k ní chováme…

Voda je dar. My však bereme vodu automaticky. Chováme se k ní jako k mrtvé věci a ona pak tako-vá je, když se dostává do našich těl. Naše těla ji pak musí přeskládat do použitelné formy, pokud na to mají sílu. Budeme-li se k ní chovat láskyplně a tak, jak potřebuje, pak se stejně bude chovat i ona k nám. Protože my jsme voda. Tvoříme náš svět. A jakým způsobem to děláme, závisí na nás. Já, když piju vodu, cítím obrovskou vděčnost. Držím ji v rukou a vkládám do ní obraz, děkuju jí. Můžeme ale pod karafu třeba namalovat s dětmi obrázek. Najít si sobě nejbližší formu, jak se s ní propojit.

Pouhá naše myšlenka stačí k oživení vody?

Ano. Voda reaguje úplně na všechno, na světlo, na zvuk, na mechanický pohyb, na formu a také na naši mysl a pocity. Je nesmírně citlivá, a když do ní v nehmotném světě vložíme lásku a vděčnost, tak ve fyzickém světě vytvoří krystaly, které to ztělesní. Živá voda je skutečně tekutý krystal. Má schopnost zesilovat energie. Nést informaci. Měnit jeden typ energie na druhý. To vše pak dělá voda i v nás, když ji vypijeme. Ale stejně na naši mysl reaguje i voda v buňkách v našem těle.

Zkus prosím vysvětlit pro rozum, jak to funguje.

Představ si, že na vodu působí hudba. Molekuly vody jsou tanečníci, hudba, to je frekvence. Moleku-ly na ni tančí, drží rytmus. Vznikne nádherný řád. Když tam ta frekvence není harmonická, nastane chaos. Například, když srdcem chceme jedno a hlavou druhé nebo když si myslíme své, ale říkáme či děláme opak. Vědci zjistili, že voda okolo zdravých buněk je pravidelně uspořádána. Kolem ne-mocných buněk každá molekula jakoby koukala jinam. U zdravého člověka jsou molekuly sladěny jako orchestr. Když jsme nemocní, tak neladí.

A dirigentem jsme my?

My, skrze ducha, mysl a tělo. My to filtrujeme a rozhodujeme se. My vybíráme repertoár… Ten může být v harmonii nebo ne. Pak třeba každý orgán hraje něco jiného a to je destruktivní.

Jak to, že někdo dobrovolně neladí?

Je to dáno naším nastavením, výchovou i geneticky. Je to způsob, jakým se rozhodujeme jednat. Můžeme se kvůli něčemu urazit, nebo to po nás jen sklouzne… Dá se to ale natrénovat. Když bu-deme často cvičit, tak si každý orgán může hrát to, co potřebuje, ale jako celek bude tělo v harmo-nii…

   

Co se odehrává v mém těle, když se rozhodnu místo vzteku a zloby cítit lásku?

První to začne vibrací. Jakmile cítíš lásku, tvé srdce i mozek začnou pulsovat v jiné frekvenci. Dojde k harmonii. Zloba a vztek působí ničivě. Ty se ve fyzické formě vody projevují jako chaos. Láska je konstruktivní. A když jsme naladěni ve vděčnosti a lásce, tak uspořádáváme tekutý krystal uvnitř v sobě. Je to krásně vidět i na obrázcích krystalů Masaru Emota. Když cítíme lásku a vděčnost, tak jsou biologické signály našeho srdce i mozku v dokonalých poměrech. Jsou v harmonii, to znamená, že se vzájemně neruší, ale naopak mohou se skládat a násobit. Díky poměrům zlatého řezu jsou schopny do sebe naprosto harmonicky zakomponovat i další harmonické frekvence z vyšších i niž-ších řádů. Informace zůstane zachována. To nás harmonicky propojuje s celým vesmírem.

To znamená, že můžeme měnit i svět kolem sebe pouhou myšlenkou?

Ano. Bylo experimentálně prokázáno, že naše myšlenky jsou schopny fyzicky ovlivňovat a měnit hmotu. Třeba fotografie zmrzlé radioaktivní vody od Masaru Emota, která byla ztělesněním chaosu. Pak jí věnovali modlitbu a tatáž voda se proměnila v nádherný symetrický krystal. Ono lidské srdce má jedno z nejsilnějších elektromagnetických polí. V HearthMath Institute v USA, což je nezisková organizace věnující se výzkumům souladu činnosti srdce a mozku, naměřili, že elektromagnetické pole srdce je pět tisíckrát silnější než pole mozku a je měřitelné do vzdálenosti několika metrů od těla člověka.

Z pohledu srdce je to všechno velmi prosté.

Jenže jsme vychováváni v hlavách. Od malička nám říkají, že něco nejde. A proto teprve teď začínáme chápat, že to, jak žijeme a fungujeme jako společnost, je mimo přirozenost. Pokud forma určuje vlastnosti, jak nás učí voda, tak forma společnosti, ve které žijeme, určuje vlastnosti té spo-lečnosti. V pyramidálně uspořádané společnosti bude ve všech rozích voda stagnovat, budou se tam vytvářet usazeniny. To, že se někde kumuluje množství informací, peněz, moci, pak způsobuje, že jsou tam přitahovány určité typy osob. Zato kulatá forma, ta je obrovsky dynamická, velmi snadno se v ní vše rovnoměrně rozptýlí, informace i peníze. Všichni jsou jako rytíři od kulatého stolu. Všichni vidí vše, co se uvnitř děje. V pyramidě lidé nahoru nedohlédnou. Teď jsme v bodě, kdy můžeme vše měnit.

Jakou úlohu v tom hraje voda?

Voda nás spojuje i na té nejfyzičtější úrovni. Díky ní jsme všichni jednou bytostí. Účastníme se přijí-máním a opětným propouštěním jedné vody do koloběhu života. Měníme ji a ona nás. Proměňujeme se navzájem. Ale můžeme se proměňovat vědomě. Celý vesmír je jedna bytost.

A jakou úlohu v tom převratu hraješ ty?

Já jsem jako voda. Propůjčuji se jí a ona mě vede. A naplňuje mě to. Šířím to, k čemu mě dovedla. Už to nedokážu schovávat pro sebe. Mluvím o tom tak, jak to je. „Voda je živá!“, říkám. Technicky smýšlející se tomu asi vysmějí – bla bla esoterika. Ono to právě ale není bla bla. Ve slovech je to vždy neohrabané. Pro naši společnost je myšlenka živosti vody něco, co teď přichází a je to nové… Voda, živá, tu ale byla vždy.

Daří se ti, aby lidé aspoň přijali myšlenku, že voda nemá jen chemické vlastnosti?

Pomalu. Je to někdy obtížné. Ale žádná voda neteče rovně. Ona meandruje. A kupodivu, když voda teče obloukem, tak je v cíli dříve, než kdyby tekla rovně. To je paradox vody. To je způsob, jak zís-kávat energie. A ty je možné využívat i strojně. Ale tam teprve míříme. To jsou ty volné energie.

Aha. Tak ty neznám.

Ty většina lidí ještě nezná. Nejsme na to tady ještě asi připraveni. To je to, co vyhání rostliny vzhůru proti gravitaci, co žene pstruhy vzhůru navzdory mnohametrovým kaskádám…

Diana Siswartonová

Pojďme tedy postupně. Nejprve uvěřme v živost vody. Co nastane potom?

Lidé si uvědomí, že tím, jak vodu vedeme, upravujeme, skladujeme, sami vytváříme zárodek zániku. Takové zjištění může způsobit velký šok, možná to budou lidé vnímat dokonce jako fatální situaci. Spousta lidí bere totiž informace a stav věcí jako daný a neměnný.

Proto přece vzniká i tento rozhovor. Aby bylo jasné, že se s tím dá něco dělat…

To je pravda. Lidé pak tedy začnou chtít pít živou vodu. A proto budou čím dál víc používat a vytvá-řet takové technologie, které jim to umožní. Aby to mohli uskutečnit, budou se muset přiblížit přírodě a začnou žasnout nad zázraky, které příroda koná zcela přirozeně.

Už se někde používají vodě příjemné technologie?

Hodně v německy mluvících zemích, kde jsou inspirováni především dílem přírodního vědce a lesníka Viktora Schaubergera. Ale dá se říct, že dnes už po celém světě. Už se vyrábějí potrubí a trysky, které umožňují vodě vířivý pohyb. Taková voda má pak menší odpor a k jejímu vedení není třeba tolik energie, dokonce i její fyzikální vlastnosti se mění. Ale není to nic nového. Uměly to již dávné civilizace. Inkové, Májové, stará Kréta i Římané respektovali vlastnosti vody. I když to byla jednoduchá zařízení, tak respektovala, že voda potřebuje rytmicky pulsovat a vířit. Proto se trubky akvaduktů zužovaly a rozšiřovaly, byly kónické, voda v nich pulsovala jako srdce. I teď už jsou tako-vé technologie dostupné. Voda nabere dynamický impuls, dá se do pohybu a významně mění své vlastnosti, což ocení nejen lidé v domácnosti, ale i v zemědělství a průmyslu.

Máš nějaký příklad?

Začnu tím nejjednodušším. Je to trychtýř. Specifický trychtýř. Když voda proudí skrz něj, tak se do-stane do uspořádaného víru, mění své vlastnosti a čistí se tím. Používá se to například na čištění jezer, v kombinaci s čerpadlem. Voda se tím zároveň ochlazuje. Když voda nemá vhodné podmínky, začne se rozkládat jako každá mrtvola, začne tlít, množí se v ní bakterie, řasinky. Když se voda oži-vuje, nastartuje se opačný proces. Voda se samočistí. Mechanické nečistoty nezmizí, ale voda se začne proměňovat, až bude křišťálově čistá.

Jeden trychtýř vyčistí celé jezero?

Tyto technologie se zdají příliš jednoduché. To je taková jejich past. Ony jsou jednoduché, ale to čištění je proces, ne jednorázový okamžik. Voda tím trychtýřem musí neustále proudit a tím se mění její kvalita. Každá voda je samozřejmě jiná, ale zatím, co jsem slyšela, to funguje všude.

Model domácí elektrárny v rodinném muzeu Viktora Schaubergera

Čím to je, že to funguje?

Já vnímám, že to je tím vířením. Že když voda víří, to je ten prapůvodní pohyb, způsob, jak se vytvá-ří galaxie, planety i atomy a elektrony. Všechno to víří a tím se to propojuje. Nahoře i dole. Skrze tuhle prazákladní formu pohybu. Bylo by zajímavé zkoumat, co se vlastně v tom víru děje. A mnozí to už zkoumají. Při víření dochází k nasávání prány, éteru, krom pohybu i to je tím, co oživuje vodu. Podle mne právě proto má takové neuvěřitelné vlastnosti. V jádru silného víru je nulový bod. Váku-um, kde se můžou všechny dimenze protnout. Tam není čas. Voda je tam hmotná i nehmotná. Mám podezření, že to je mnohodimenzionální bytost. Zhmotnělý duch. Ostatně jako vše.

Ale teď zase zpátky k našemu scénáři, kde lidé už pochopili živost vody, změnili technologie a pijí živou vodu. Jak nás ta živá voda změní?

Živá voda, kterou pijeme, má už rovnou tu správnou strukturu, a tak tělo nemusí vynakládat energii, aby si ji předělalo. Budeme mít tedy víc energie. Nebudeme unavení. Živá voda způsobí to, že všechny naše buňky budou živější, budou se omlazovat, my budeme vypadat mladší, budeme zdra-vější, budeme mít míň vrásek. Ovlivní to všechny naše tělní tekutiny. Budeme plodnější. Šťastnější. Budou nás napadat jiné myšlenky, které budou více v souladu s vesmírem. Naše myšlení nebude ploché a lineární, budeme vnímat harmonii. Budeme umět vnímat srdcem, intuitivně. To nám umožní dělat správné volby a taky je realizovat.

Ty už živou vodu piješ pár let. Krom toho, že vůbec nevypadáš na svůj věk, pozoruješ na so-bě nějaké změny?

Těžko říct, asi ano, ale nepřímo. Kdo ví, jaká bych byla, kdybych takovou vodu nepila. Vlastně to vnímám, když nemám nějaký čas přístup ke kvalitní vodě. Ale myslím, že je to hlavně o pozornosti. To je asi to nejvíc, co mi voda dala. Já jí prostě vždycky věnuji pozornost. Moc dobře si uvědomuji, co piji, a nemusí to zrovna být voda z křišťálové studánky. Od doby, co jsem si začala hrát s pozor-ností a s vodou, se v mém životě začalo dít mnoho zajímavých věcí. Dřív jsem to neviděla, ale dnes to vidím.

Co vidíš?

Dnes se umím dívat jinak. Vím, že to umím. Dříve jsem to neuměla, nechtěla jsem vidět to, co neby-lo dobré, protože jsem chtěla svět vidět hezký. Dnes už vidím skutečnost takovou, jaká je, a umím v ní nacházet to krásné.

Až začneme pít živou vodu, uvidíme to krásné všichni?

Nevím, ale chtěla bych, aby to tak bylo. Protože když jsme živí a víme, že jsme živí, všechno v životě, třeba i bolest, jsme pak schopni brát jako něco, co k němu patří. Bez bolesti nejsme asi schopni vnímat hodnotu protikladu. Potom je člověk schopen vážit si i mraku na nebi. I skrze každodenní události i skrze bolestné situace můžeme vnímat rovnováhu a jednotu. Je to kvalita života obohace-ná duchem – a voda ho nese. Voda jím je.

Diana Siswartonová

- věnuje se poradenství v oblasti alternativního čištění vody
- zaměřuje se na vířivé technologie a zabývá se metodami testování vitálních kvalit vody
- spolupracuje s nezávislými badateli, vědci i výzkumnými institucemi po celém světě
- propojuje a podporuje lidi, kteří chtějí s živou vodou pracovat
- inspiruje odborníky i laiky inovacemi a výzkumy v oblasti strukturované vody
- přednáší na konferencích na téma „živé“ vody u nás i v zahraničí
- účastní se projektů, které realizují zdravé a harmonické způsoby žití

Diana vystudovala lingvistiku a indonésistiku na Karlově univerzitě. Hovoří sedmi jazyky a pracovala snad všude. Tlumočila, vynalézala, vedla vlastní továrnu, až si před lety řekla, že už se chce věnovat jen a jen vodě. Ta ji vždycky přitahovala. A když se dozvěděla o poznatcích rakouského lesníka a přírodovědce Viktora Schaubergera, všechno jí začalo dávat hlubší smysl. Tatínka má z Indonésie, a tak se v ní spojují dva světy. Její přirozené východní intuitivní vnímání se snoubí s vnitřní potřebou vidět vše provázané důkazy. Nikoli však získanými při pokusech v laboratoři. „Bylo by úžasné, kdyby se věda přiblížila přírodě. Ovlivňuje nás, když bádáme v krabicích. Ne-vnímáme opravdovou tvář světa. Vytváříme si ji v hlavě. Přitom by stačilo vodu jen pozorovat. Tam venku.“ Diana spolupracuje s lidmi, kteří tak činí. Své poznatky navíc konzultuje se skupinou sensibi-lů, kteří pracují na vyšší úrovni vnímání. Věří totiž, že voda je víc než jen substance s chemicko-fyzikálními vlastnostmi. Považuje vodu za živou bytost.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné