Hledání vlastní cesty znamená překonávat překážky. Nebojte se toho!

Ne že bych měla právo mluvit nějak o životě. Nedosáhla jsem žádných závratných úspěchů, nejsem nikde na vrcholu, odkud se můžu rozhlížet. Bude to takové povídání o tom, jak se zabydlovat ve svém životě, jak bořit očekávání svá i okolí, jak se cítit dobře. Samá nedokonavá slovesa, protože je to proces.

Hledání vlastní cesty znamená překonávat překážky. Nebojte se toho!

Jít svou vlastní cestou

Abyste ale přeci jen věděli něco maličko o mně, tady je pár postřehů a momentů, které se mnou místy mají něco společného. Jako dítě jsem milovala přírodu. Bezmezně. Hlavně vodní biotopy, ryby, žáby, vážky, cokoli, co se dělo pod hladinou nebo v jejím okolí. Pak to ze mě nějak vyprchalo, puberta upřela mou pozornost jinými směry. Vystudovala jsem gymnázium a pak, protože jsem docela slušně psala a nic jiného mě nenapadlo, novinařinu. Rodina byla spokojená, protože můj život plynul vcelku v poklidu a dostával směr. Ale já už věděla, že tohle nikdy nebude pro mě.

Studium jsem dokončila jen proto, že hrozně nerada nechávám rozdělané věci. Ale už v průběhu jsem začala myslet na jiný obor studia, méně konvenční, s minimálním uplatněním, kam mě srdce táhlo, ani jsem vlastně nevěděla proč. Nastoupila jsem na religionistiku v kombinaci s teologií a zbořila první očekávání. Alergie na otázku „co s tím budeš v životě dělat“ se mi sice vytvořila záhy a nezbavila jsem se jí až do konce studia, ale ta otázka byla vlastně první zřetelný úkrok ke svobodě.

Když člověk zboří očekávání okolí, vezme mu vítr z plachet domnělé jistoty, vykročí směrem, o kterém nikdo pořádně neví, kam vlastně vede (třeba ani on sám), když se vymaní ze škatulek, kam ho ostatní bezpečně umístili ve vlastní většinou nevědomé snaze zpřehlednit si svět, dostane se mu daru. Může si svou vlastní škatulku vytvořit sám.

Svoboda a zodpovědnost volby

Studium mi dopřálo možnost podívat se jiným směrem. Dovnitř. Začala jsem si všímat věcí dosud nepovšimnutých a zjistila první zásadní poznatek. Člověk se může změnit, když chce. Vlastně se sebou může udělat takřka cokoli, protože slovy mudrce: „Není nic, čeho by člověk vlastním úsilím nedosáhl.“ Bezmezně tomu věřím. Stejně jako tomu, že je k tomu potřeba pomoc druhé strany, ale tohle už je otázka mého přesvědčení a víry a zacházíme někam, kam tohle povídání nemá směřovat. To už jsou výsostné vody každého z nás.

Druhý zásadní poznatek byl související – že totiž změna je možná jen u toho, kdo ji chce, a je cele nepřenosná, ba dokonce nesdělitelná. Že nemá nejmenší význam ji komukoli cpát prostě proto, že spadá do oblasti nepřístupné komukoli jinému než nám samým.

Odtud byl už jen milimetr ke zjištění, že naše hlava je vlastně takové naše vlastní království a je jen a jen na nás, koho a co si do ní pustíme, s čímž souvisí nejen svoboda, ale i jistá zodpovědnost. Je nejen mým právem rozhodovat, o čem budu přemýšlet, jaké názory, ideje, či dokonce emoce z okolí přijmu a na základě toho budu následně jednat, je dokonce mou povinností projít tímto uvědoměním a činit tato rozhodnutí zvědoměle a zodpovědně, protože ať už chci či ne, jsem člověkem společenským a mé jednání ovlivňuje mé okolí.

A co víc, toto uvědomění zodpovědnosti mi dává nový rozměr vnitřní svobody. S mou povinností zvažovat vliv okolí se totiž pojí právo přijmout jen to, co uznám za vhodné. S čím souzním, co mě činí šťastnou, co potřebuji, díky čemu rostu. Prospěje to všem.

Vnitřní souboj o vlastní klid

Největší souboj tady paradoxně probíhal se mnou samotnou, navyklou určitým vzorcům jednání a emocí. Vysvětlit sama sobě, že jednoduše nemám povinnost rozhořčovat se s někým druhým nad jeho osudem (nebo se sebou samou nad svým), že není mou povinností sdílet nářky druhých (ani své vlastní), že totiž pokud chci, mohu se nad emoce povznést a nepodléhat jim. Vydobyla jsem si sama v sobě a na sobě právo veta nad tím, co se ve mně děje.

Práce rovná se bezpečí?

Po škole jsem nastoupila do práce. Po letech brigád všude možně bylo tohle mé první úplně skutečné zaměstnání s pevnou pracovní dobou, náplní a všemi těmihle věcmi. Pracovala jsem v renomované kulturní instituci jako vedoucí sekretariátu a asistentka ředitelky. Říkali, že na ten pravidelný režim si po letech studií musím holt chvilku zvykat a pak se to poddá.

Kancelářská práce, která mi byla do té doby úplně cizí a stala se zdrojem stálého přísunu adrenalinu. Chod muzea a fajn lidé přede mnou načas zakryli fakt, že tahle práce zcela určitě a bez nejmenších pochyb není nic pro mě. Rozsvítilo se mi asi po dvou letech, ale má vlastní touha po zabezpečení a teplém hnízdečku mě tam udržela ještě další tři roky.

Nespoutaná nádhera nejistoty

Je těžké vzdát se pocitu bezpečí. Učím se to každý den, když si uvědomuji, že má současná práce, kterou se stala výroba šperků, prostě taky nemusí být napořád. Že o ni mohu kdykoli přijít. Že o mé věci přestane být zájem, dojdou mi nápady, politická situace se změní natolik, že už tu podnikat ani nepůjde, onemocním, cokoli. Učím se odhalovat v téhle nejistotě její krásu a bohatství, které mi může dát. Že má budoucnost není uzavřená. Že se pořád něco děje, že se pořád učím, že jsem v procesu a ten že mám vlastně čím dál tím raději, jak mě nutí vystupovat z mého malého bezpečí do víru života.

Květiny a já

Z muzea jsem odešla a pobořila další hradby očekávání. Živit se vlastními šperky, cha. Do té doby jsem nikdy nic nevyráběla, nemám za sebou takový ten příběh „už od malička jsem vždycky něco tvořila“. Ale mám ráda opravdové věci, žádné náhražky, a vždycky jsem byla co do věcí na sobě či okolo sebe dost „frfňa“, moc se mi toho nelíbilo.

Asi že jsem v některých oblastech perfekcionista a má vlastní touha dělat vše správně mě často nutí jet na 120 %. V kombinaci s mou láskou k přírodě se to ukázalo jako nosný základ pro výrobu šperků s opravdovými květinami.
Nikdo nebyl tak překvapen jako já. A protože když už tak už, rovnou jsem se přihlásila na zlatnický učňák, ať si k tomu střihnu nějaké to vzdělání. Můj život se stává čím dál pestřejším.

Největší boje svádíme sami se sebou

Myslím, že hranice očekávání rozvolňuji především v sobě. Má rodina a přátelé už dnes ani nezdvihají obočí, ani nekrčí čela, ale spokojí se s čítankovým „hlavně abys byla šťastná“. Snažím se jejich příkladu následovat. Ukázalo se, že jsou v přístupu ke mně flexibilnější než já, takže mám co dohánět. Někdy pozoruji svůj odlesk v jejich očích a hledám v něm inspiraci pro vlastní postoj k sobě, protože oni už svůj boj se mnou vzdali a respektují mou cestu a rozhodnutí, zatímco já sama se sebou často nadále zápasím.

Začne-li člověk mařit snahy okolí o systematizaci a úklid světa ve vztahu k němu samému, bude možná jednoho dne konfrontován s požadavkem udělat se sebou to samé.

Osvobodit se od očekávání

Kdysi jsem někde četla, že nikomu nic nedlužíme a nikdo nedluží nic nám. Dokáže-li to člověk pocítit, je to opojné poznání. Je to jedno velké, blažené neočekávání. Chodit po světě a nic od něho nečekat znamená, že člověk s událostmi může naložit dle svého uvážení. Může přejít nepříjemnou paní na poště bez povšimnutí, protože její pozdrav nevnímá jako její povinnost vůči sobě a nerozhořčí se nad tím, že neplní práci, za niž je placena. Pokud ale transakce proběhne v pořádku, odškrtne si splněný úkol na svém to do listu a skončí-li vzájemným úsměvem, je to milý dárek na rozloučenou.

Má své kouzlo dokázat se odpoutat od svých vlastních předpokladů a vizí o přítomnosti i budoucnosti. Odevzdat se vesmíru, protože popravdě je jen málo věcí, které máme skutečně v rukou. Pokud nějaké. Jsem zvědavá, zda a jak mě jednoho dne vesmír povolá, abych se vrátila k těm žábám a čolkům. Těším se moc.

Koukněte na: www.dandylion.cz