Pitomé sliby se nemusí vždycky dodržovat

Málokdy jsem se setkala s člověkem, ze kterého můžete tak znatelně cítit dobrotu a lásku k lidem. Přestože jsme se předtím osobně neznali, připadala jsem si jako se starým známým, který rád přemýšlí a rozpráví o všem možném, nejraději o životních otázkách. Přirozeně a plynule jsme přecházeli z jednoho tématu na druhé. Myslím, že kdyby nemusel každý z nás odejít za svými povinnostmi, povídali bychom si ještě dnes.

Pitomé sliby se nemusí vždycky dodržovat

Když jsem vás viděla hrát, připadalo mi, že jste s divadlem srostlý. Věnoval jste se někdy nějaké jiné činnosti, profesi?

Jako malý kluk jsem vůbec neměl rád divadlo. V Napajedlích, kde jsem se narodil, jsme měli loutkové divadlo na zámku a mně tenkrát nahánělo strach. Když jsme potom chodili ve škole povinně do divadla, dělal jsem tam různé schválnosti. Nebavilo mě to tam. Co mě bavilo, byla muzika. V Rožnově, kde jsem se později učil elektrikářem, jsem hrál v kapele. Byl to můj sen, stát se muzikantem, být slavný :-). Jenže pak jsme se nějak nepohodli a kapela se rozpadla. Později, to už jsem pracoval v Tesle, jsem na dílně přemluvil kluky a začali jsme hrát divadlo. Malé jevištní formy se tomu říká. Tam mě to teprve chytlo a začal jsem dělat divadlo amatérsky.

Tak to byl obrat! A loutkové divadlo, to přišlo kdy?

V devadesátém roce jsme se s manželkou přestěhovali do Českých Budějovic a já tam dva roky pracoval v Malém divadle. Tam už jsem začal pracovat s loutkami, ale bylo to spíš takové kombinované pohybové divadlo. Jenže po dvou letech jsem si nebyl jistý, jestli chci divadlo vůbec dělat. Nepřipadal jsem si jako herec. Uvědomil jsem si, že nejsem šťastný, když mám naplňovat představu režiséra a výtvarníka. Vnímám divadlo jako jeden celek. Baví mě na něm všechno – že zadám práci výtvarníkovi, že společně s mými blízkými vymyslíme představení, že si sám nebo za pomoci rodiny či přátel postavím kulisy… Jinak mě to netěší.

K loutkám jste dospěl postupně, nebo jste zažil nějaký impuls, který vás k nim nasměroval?

První představení, která byla opravdu moje, jsem dělal po odchodu z Malého divadla. Ono to bylo tenkrát takové zvláštní a krásné období, kdy se věci skládaly jedna za druhou. Věděl jsem, že nechci zůstat v Malém divadle, ale vlastně jsem nevěděl, co budu dělat. Jenže já věřím, že je lepší vyjít i špatným směrem než si sednout a neudělat nic. Ředitel divadla tehdy přijal mou výpověď a umožnil nám ještě krátký čas bydlet v původním bytě. Byl jsem už ženatý a měli jsme dvě malé děti. Kamarád mi poradil, ať obvolám školky ve městě, že určitě budou mít zájem o loutkové představení. V té době bylo v Budějovicích asi sedmdesát školek, a když jsem je obešel, tak jenom dvě řekly, že nechtějí! Tak jsem to zkusil. Napsal jsem si scénář k Šípkové Růžence, kterou hraju dodnes. Manželé Štolbovi (akademická malířka Renata Štolbová a řezbář Tomáš Štolba), se kterými jsem se v té době seznámil, mi vytvořili krásné loutky. Od té doby hledám k loutkám vztah, přes ně vyprávím příběh. Pro mě neexistuje nic pravdivějšího než loutka. Ona je daleko pravdivější než já, já to spíš kazím.

Proč myslíte?

Mám Kašpárka, kterého vyřezala moje žena asi před deseti lety. Bylo to na festivale v Segovii, kde probíhal kurz a Evička tam za čtrnáct dní vyřezala tuhle krásnou loutku. Tehdy jsem si myslel, že napíšu pohádku o Kašpárkovi. Začal jsem psát a asi po pěti stránkách jsem zjistil, že to vůbec není pro děti, že je to vlastně takový rozhovor Kašpárka a vodiče. Kašpárek si myslí, že si může dělat, co chce, ale vodič mu říká, že to nejde, že přeci musí dělat to, co chce on. A Kašpárek na to, že ne, a pořád takhle dokola… Říkal jsem si, ty jo!, tohle mě zajímá, takový vztah, ale netuším, jestli to bude zajímat děti! Tak jsem psaní odložil, ale Kašpárek je pořád se mnou. Při představení sedí vedle mě, vůbec s ním nehraju, ale už víc jak deset let k němu hledám cestu. Vím, že s ním budu jednou hrát, ale zatím nevím, jak a co.

Loutky k pohádce Sněhurka a sedm trpaslíků

Takže hru, o které jste mluvil, ten dialog, jste nikdy nehrál? Není to škoda?

Škoda to asi je, ale já měl tenkrát představu, že napíšu Kašpárka pro děti. Stává se mi to často. Mám pocit, že představení, které hraju už dlouho, roste, že vím, co chci říct, některé věci si upravuju a některé vypouštím. Vkládám do nich myšlenky, které právě prožívám. Jenže si říkám, jestli se pohádky, které hraju už dlouho, postupně neproměňují z pohádek pro děti na pohádky pro dospělé.

Ale to přeci nevadí, když si z pohádky odnese každý něco.

Ano, ale já mám rád, když je představení pro malé děti srozumitelné. Je možné, že mé filozofické úvahy při opakovaném hraní pořád víc prosakují na povrch a představení je pak pro dětského diváka špatně pochopitelné.

Co pro vás osobně znamenají pohádky?

Pohádky beru jako podobenství. Biblická podobenství. Sám v nich vnímám stále to samé – téma lásky a svobody, které je pro mě hodně silné a zásadní. Toto téma se prolíná všemi pohádkami, ale každá má ještě nějaké další. Například Šípková Růženka, kterou hraju už dvacet pět let, má téma odpuštění. Nebo u Zlatovlásky je to téma slibu. To taky vnímám jako hodně silné, zvlášť v současné době. Mám dojem, že se nám slib jakoby vytrácí ze života. Dáváme sliby, dokonce píšeme smlouvy, které se ale stejně nedodržují. Jako kdyby slib ztrácel na hodnotě. Myslím, že je důležité, aby se s tím začínalo už u malých dětí. Já jsem v pěti letech slíbil babičce, že budu do šedesáti let každý den zpívat písničku. Teď si říkám, jak to po mě mohla chtít, po pětiletém klukovi takový velký slib! Děti se mají učit malými sliby, které ale musí dodržet.

Já nesnáším zneplatnění. Dobře, když dám slib a nedodržím ho, tak ho nedodržím, není to dobře, ale přece nebudu tvrdit, že jsem ten slib nedal, ne? A co když dám celoživotní slib, který nedodržím? Může se to stát, je mi to líto, ale nemůžu dát další celoživotní slib, mám přeci jen jeden život! Proto mě tolik baví si o tom povídat, přemýšlet a dávat to do svých představení. Děti i dospělí, když to vidí a slyší, pak mají příležitost o tom přemýšlet taky. A třeba se i něco naučit nebo něco změnit. Myslím, že jsou to témata, nad kterými by se určitě přemýšlet mělo.

Můžete dát konkrétní příklad? Jak například vyzdvihujete téma slibu v pohádce o Zlatovlásce?

Nevěděl jsem dlouho, jak to uchopit. Já vždycky hledám různé cesty, jak své myšlenky divákovi předat. Tohle představení vlastně končí dost nezvykle, dělám to tak naschvál. Jiřík přivede Zlatovlásku králi, ale ten mu „za odměnu“ nechá useknout hlavu. Krále potom v té mojí verzi sežere drak a zůstane tam nešťastná princezna. Král je mrtvý, Jiřík taky. No ale, říkám jí, máš tu živou a mrtvou vodu. Když Jiříka pokropíš mrtvou vodou, tak mu hlava přiroste zase k tělu. Když ho pak pokropíš živou vodou, tak obživne a bude moudřejší o zkušenost, že ne vždy se sliby plnit mají… Konec. Když to viděla naše sousedka, tak říkala, to snad nemyslíte vážně, vždyť sliby se plnit musí. Já na to, ano, to je pravda, ale když slíbíte pitomost, pak je ještě větší pitomost ten slib dodržet. Ale nemusí to tak být vždycky.

Víťa při představeních srší energií

Jak je vidět, od dětských let se váš názor na divadlo zásadně proměnil.

Ano, to je pravda. Teď divadlo miluju. Jeho důležitou úlohu jsem vnímal hlavně za totáče, kdy se nesmělo všechno říkat a na divadle to šlo: něco jiného jsi říkal a něco jiného jsi tím myslel. Proto cítím v divadle takovou sílu. Když hraju divadelní představení, snažím se přes pohádky vyprávět o pravdě, o lásce, o všech těch klíčových slovech, které nás vedou k tomu, proč jsme tady. Podle mého názoru jsme tady proto, ne abychom tady umřeli, ale abychom život žili, abychom vytvářeli a předávali něco dobrého. S těmi klíčovými slovy, to je jako na internetu. Tam taky když něco hledáte, tak využíváte klíčová slova. Myslím si, že lidé zapomínají, že i v životě jsou klíčová slova jako „děkuji“, „prosím“, „odpusť“, slova, která nám otevírají dveře. A o tom všem mě baví přemýšlet, vyprávět, hrát.

Máte početnou rodinu. Všichni hrají divadlo?

Všichni nehrají. My to máme trochu nakombinované. Máme šest dětí, tři holky a tři kluky. Je to tak, že já hraju buď sám, nebo s Vítkem nebo s Jardou. Kluci hrají buď samostatně, nebo spolu. 

A vaše paní?

Evička dělá produkci, a když připravujeme nové představení, tak nám pomáhá v dílně. Dříve, když byly děti malé, to bylo jinak. Tenkrát jsem hodně spolupracoval s Renatou a Tomášem Štolbovými, jak jsem je už dříve zmínil. Tomáš vyřezával loutky a Renata je malovala. Já jsem si vymyslel scénu a zadal to truhlářovi. To bylo v době, kdy jsem odešel z divadla v Českých Budějovicích. Nejdříve jsme přesídlili do Hosína. Komunita, která se vytvořila kolem místního faráře a úžasného člověka Honzy Wirtha a jejíž součástí jsme se na pár let stali, opravovala místní faru. My jsme měli možnost tam s nimi být a bydlet a na ten čas moc rádi vzpomínáme.

Později jsme se přestěhovali do Drahotěšic a nastalo nádherné čtrnáctileté období, kdy jsme potkali spoustu báječných lidí, z nichž bych rád vzpomenul na Pavla Šmída a jeho bratra Honzu s manželkou Simonetou. Moje žena Eva sice tenkrát měla jiné starosti, děti byly malé a vůbec jsme nestíhali. Ale časem, jak děti rostly a nějak se to uklidňovalo – jestli se to dá tak říct – tak jsme si ujasňovali, co kdo chce.

Evičku vždycky bavily výtvarné práce, třeba když jsme ještě v Rožnově malovali kulisy… Takže se k tomu postupně vrací. Například pro představení Labyrint světa vytvořila skoro všechno. A do divadla se postupně zapojily i děti. V Drahotěšicích žijeme dodnes. Spolupráce s některými lidmi sice skončila, jak se říká „dny se naplnily“, ale přicházejí zase jiní, stále poznáváme nové přátele a na ty „staré“ nezapomínáme.

Dalo by se říct, že celá rodina se opravdu svým způsobem na vašem divadle podílí?

Svým způsobem ano, každý do toho dává něco svého. Někdo přispívá výtvarně, někdo třeba poslouchá a řekne svůj názor… Zároveň já si někdy říkám, jestli nejsem ten svazovací element. Vím, že to dělají svobodně a já je do ničeho nenutím, ale oni vidí, jak moc mě to baví, a vlastně se mi přizpůsobují.

Představení je vždy krásný zážitek

Mluvili jsme o pohádkách, které vy sám vnímáte jako biblická podobenství. Podělíte se, prosím, s námi o některé?

Vinař na své vinici rozděluje práci a slíbí každému denár za práci. Nejdřív na vinici pracují ti, co přišli ráno. Další přijdou v poledne. Ale na vinici je práce pořád dost, ti, kdo pracují, nestíhají, tak vinař pozve další. Někteří přijdou pracovat ještě odpoledne a někteří dokonce ještě před západem slunce. Večer vinař rozděluje odměnu a všichni dostanou denár. Ti, co přišli pracovat už ráno, se rozčilují, jak to, že dostanou stejnou odměnu jako ti, co přišli večer. Vinař na to, že je to jeho vinice a jeho peníze a že chce pro všechny stejně…

Někdo v tom vidí nespravedlnost, ale já si myslím, že je to tak správné. Sám bych nechtěl žádné z dětí ošidit. Ať už se narodily dřív nebo jako poslední, vždycky se budu snažit, aby dostaly všechny stejně.

Víťa Marčík

- narozen v roce 1963
- zakladatel a čelní představitel rodinného divadla Víti Marčíka
- s početnou rodinou žije a tvoří na statku v Drahotěšicích blízko Hluboké nad Vltavou
- herec, režisér, scénograf i muzikant v jednom
- sám o sobě říká: „Prý jsem "zjev z jižních Čech".
- repertoár divadla: klasické pohádky (například Šípková Růženka, Bajaja) a divadelní představení (Labyrint světa, Robinson Crusoe, Setkání před Betlémem a jiné)
- Všechny divadelní kusy mají jedno společné: jsou zpracovány neotřelou formou, kde nechybí jiskra a vtip a zároveň své diváky přivádějí k hlubšímu zamyšlení

Pravý domácí časopis pro mě skýtá skutečné bohatství. Začíná to lidmi, kteří tvoří redakci a kteří jsou mi všichni milí. A dál se to krásně větví: díky článkům – většinou o zajímavých lidech – a také díky mnohým setkáním mám možnost poznávat další a další prima osoby. A díky nim se dál seznamuji s dalšími. Je to nekonečný proces, kterým proplouvám a který mě blaží.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné