Ví pan doktor vždycky všechno nejlíp? Hnutí za aktivní mateřství. Petra Sovová.

Petra Sovová před 15 lety spoluzaložila Hnutí za aktivní mateřství, které od té doby vede. 9 let v ČR organizuje festival o těhotenství, porodu a rodičovství v rámci Světového týdne respektu k porodu. Před 22 lety porodila své první, před 4 lety své poslední dítě. Jonáš a Maxim se narodili v porodnici, Amos, Vincent, Ela, Felix a Mia přišli na svět doma. Všechny děti na prvním stupni vzdělává Petra sama. Po boku má stále jednoho muže, otce všech svých dětí. A to je prostě krásné.

Ví pan doktor vždycky všechno nejlíp? Hnutí za aktivní mateřství. Petra Sovová.

Petřiny tmavé oči mají jiskru. Číňani by řekli ducha Shen. Září klidně a sebevědomě, ať už jejich majitelka učí své děti, zpívá, hádá se v televizi, organizuje, píše články nebo staví zdi. Takhle svítí oči lidem, kteří se našli.

Hnutí za aktivní mateřství jsi spoluzaložila v roce 1999. Posunula se od té doby nějak hlavní myšlenka, zacílení celého projektu?

Je to vlastně trošku smutné, ale zacílení zůstalo pořád stejné. Pořád je naším hlavním cílem zlepšit české porodnictví. Tehdy na začátku jsme mysleli, že je to práce na krátkou chvilku. Že stačí vysvětlit, jak to má vypadat, ukázat, jak vypadají výzkumy… Zrovna tohle téma je totiž výborně zmapované a máme dostatek dat k tomu, abychom řekli, jak by to mělo vypadat. I zdravotníci mají dostatek dat, ale praxe v našich porodnicích je tomu pořád ještě na hony vzdálená. Je to neradostné zjištění, ale pořád je co dělat. Práci se samozřejmě snažíme dělat s radostí.

Ale výsledky přece jen jsou, ne?

Za ta léta se to určitě posunulo k lepšímu, nicméně v posledních letech se zdá, jako by se stav zase trošku zhoršoval.

Také mám ten pocit, byť laický. Čím to je?

Myslím, že to není jen přístupem zdravotníků, ale že se to hodně zasekává na pasivitě žen – klientek porodnické péče. V 70. letech proběhla v zemích na západ od nás taková „porodní revoluce“ a v drtivé většině byla založena na aktivitě rodičů. Rodiče chtěli mít děti u sebe, rodiče chtěli být oba u porodu atd. Ale naše končina je pořád příliš založená na tom, že pan doktor ví všechno nejlíp a my ho radši poslechneme. A přitom s normálním přirozeným porodem toho ten pan doktor mnoho společného nemá.

Téma samotné, tedy prosazování práva ženy na normální, přirozený porod, vzbuzuje pozoruhodné vášně. Proč to tak vlastně je? Máš pocit, že se v nějaké fázi třeba moc „tlačilo na pilu“?

Já nevím, kde se stala případná chyba, jestli se stala, ale potvrzuji, že to vášně vzbuzuje obrovské. Když se začne mluvit o porodu, a to zejména o porodu doma nebo o porodu trošku jiném, než je zvykem, mají všichni – třeba včetně bezdětných mužů, kteří nemají s porodnictvím nic společného – pocit, že vědí, jak by to mělo být, a mají potřebu se k tomu vyjádřit. Je to hrozně zajímavé, ale je to celému procesu velkou překážkou.

Docela ale rozumím tomu, proč to vzbuzuje vášně mezi zdravotníky. Oni to berou velmi osobně. Já vzdělávám na prvním stupni děti doma a s podobnou vášnivostí jsem se před pár lety setkávala u učitelek. Bylo vidět, že si berou osobně, že někdo to, na co ony tak dlouho studovaly a co je třeba i otravuje a štve, dělá doma a ještě z toho má radost. A něco podobného jsem začala vnímat u zdravotníků.

Shodneme se na tom, že téma, kterému se věnuješ, vyvolává často zlobu, mnohdy agresivitu. Pořád musíš být ve střehu, obhajovat, argumentovat. Jak se v takové atmosféře dá dlouhodobě pracovat?

Je to škoda a samozřejmě se v tom pracuje špatně, protože mi to není moc blízké. Ale na druhou stranu si říkám, že kdybychom zvolily stejnou strategii, možná by se věci urychlily. Když se tady neustále říká, jak je porod doma nebezpečný, jak při něm umírají děti, možná bychom se měly zaměřit na průšvihy, které se dějí v nemocnicích. A samozřejmě, že se tam dějí, například statistiky ukazují, že v Česku při porodu umírá až dvojnásobný počet matek než ve zbytku vyspělé Evropy. Možná je chyba, že nepoužíváme tytéž prostředky, jako protistrana, že pořád volíme cestu, které nerozumí.

Na druhou stranu mě osobně nabíjí, když vidím, že to, co říkáme, začíná spousta zdravotníků chápat. Já si třeba myslím, abych uvedla nějaký ilustrativní příklad, že 100 % českých zdravotníků už teď ví, co to je poporodní bonding a že by měl být podporovaný. Ale ještě tam chybí článek, který by to z hlavy dostal do procesu. Zajeté koleje praxe a rutiny jsou velký handicap. Vězí v nich nejen zdravotníci, ale i matky a pro všechny je těžké se z nich dostat.

Některé porodní asistentky říkají, že poprvé je všechno jinak, podruhé tak, jak si přeje matka, a teprve potřetí tak, jak chce dítě. Ty jsi rodila sedmkrát. Souhlasíš s tímhle bonmotem?

Já mám dojem, že ty moje porody byly vlastně všechny stejné. Mám na tohle docela dobrou paměť a pamatuji si, kterými zákoutími a jak moje děti lezly. Takže třeba vím, že o centimetr větší hlavička v průměru znamená mnohem náročnější průchod porodními cestami. Ale velmi odlišná byla atmosféra. Opravdu se nedá srovnat pocit, když jsem porodila v nemocnici a doma. Doteď mě dostává, když výjimečně někoho doprovázím k porodu v nemocnici, jak je to odlišné a jak je to k vzteku. V porodnici často zažijeme celkem pěkný fyziologický porod, žádné drama, ale pořád ho někdo narušuje, člověk se pořád cítí v ohrožení, protože neví, s čím zase personál přijde.

To byl ten důvod, proč ses svůj třetí porod rozhodla absolvovat doma?

Já jsem nemohla jinak, a když jsem k tomu rozhodnutí dopěla, vlastně to nijak pozitivní nebylo, protože jsem se cítila zahnaná do kouta. Já bych rodila v porodnici, ale měla jsem nějakou představu a tu oni mi nebyli schopni splnit. Věděla jsem, že bych si to asi prosadila, ale už jsem tomu nechtěla ten porod věnovat. Můj muž také dlouho nebyl úplně rozhodnutý, měli jsme to otevřené, ale nakonec jsem byla moc ráda, že jsme zůstali doma. Bylo to naprosto pozitivní. Jen mi bleskla hlavou drobná lítost, proč se porodnice nechovají jen trochu jinak. Vždyť já bych bývala mohla porodit tam, stačila by jenom nějaká vstřícnost, ale bylo vidět, že to chápání je úplně někde jinde.

Petra Sovová (*1972)
  • Maminka sedmi dětí a žena jednoho muže
  • Předsedkyně a spoluzakladatelka Hnutí za aktivní mateřství
  • Organizátorka festivalu o těhotenství, porodu a rodičovství, v rámci Světového týdne respektu k porodu
  • Příležitostná dula a laktační poradkyně
  • Absolventka mnoha kurzů zaměřených na normální porod, kojení, rodičovství a ženská práva

Jedním z tvých přání bylo mít kromě manžela a dětí u porodu maminku. To si osobně neumím představit, ale připadá mi hezké, když někdo tu potřebu má…

Ale já jsem tu potřebu neměla. Ona to chtěla. A já jsem z toho tehdy měla trochu hrůzu, i když mě to zároveň těšilo. Věděla jsem, že moje máma by mě u toho nikdy nerušila, ale bála jsem se, co udělá můj příběh s těmi jejími, které se jí staly v 70. letech. Ona doteď o porodech, které sama prožila, nechce mluvit. Ale myslím si, že to pro ni muselo být nějakým způsobem léčivé, vidět, že to jde i jinak. Že se to šílené poselství u mě zastavilo a že jsem nastolila nějaké jiné.

Kdybys měla rodit poosmé, přistupovala bys k celému procesu ještě nějak jinak?

Asi ne. I když je jasné, že se to vždycky nějak posune. Já teď čtu znova knížku pana doktora Odenta Přirozené funkce orgasmů při milování, porodu a kojení, která mi hodně potvrdila můj pocit z nejen domácích porodů. Pro mě bylo úplně nejdůležitější, že nás poté nikdo nerušil. Nikdo mi neodnášel dítě, nikdo mi neříkal nic zbytečného, mohla jsem se naprosto samozřejmě soustředit – a to je slabé slovo! – na svoje dítě. Tehdy, před šestnácti lety, kdy jsem poprvé porodila doma, jsem si připadala až trošku divně a říkala si: tak tohle nemůžu s nikým sdílet. A měla jsem tendenci obhajovat, proč jsem se tak rozhodla. A teď, při čtení té knížky, si říkám, že jsem nejpřirozenější samice na světě.

Máš potřebu k celé téhle věci ještě něco říkat svým dcerám, nebo je tvůj osobní příklad dostačující?

Někdy k tomu něco samozřejmě řeknu, ale on ten porod je s námi pořád. Když je nějaký nový film, tak se na něj z pracovních důvodů musím podívat a děti se často dívají se mnou, pořád o tom s někým mluvím, zodpovídám telefonické dotazy, děti byly na každém našem festivalu… Pro ně je – a to je pro mě moc hezké – úplně normální, že se děti rodí doma. Ale je pro ně zároveň normální, že se mohou rodit i v nemocnici. Je pro ně normální, že se dlouho kojí, že se o tom všem mluví. I pro velké kluky, a to je moc hezké vidět.

Včera mi přišla domů krásná dětská knížka Vlasty Jiráskové o tom, jak žena otěhotní, pečuje o ni porodní asistentka, přirozeně se narodí miminko. Ela si sedla, během chvilky si ji celou přečetla a pak se nepotřebovala na nic ptát. Pro ni nic z toho, co tam viděla, nebylo divné, neznámé. Jsem všemu otevřená, bavím se s kluky i holkami, ale oni mnohdy už vlastně nic nepotřebují.

Přišla z jejich strany nějaká otázka nebo reakce, která tě přece jen překvapila, nebo dokonce posunula ve tvé práci?

Když se rodila Mia a poslední okamžiky doprovázel můj řev, tak Felix, kterému byly tři, začal brečet. Tak jsme ho rychle utěšili, do toho se holčička narodila, všechno bylo v pořádku. A on to už druhý den reflektoval slovy „Ty jsi křičela, já brečel“ a už komentoval, co jsme mu o tom říkali, už to měl zpracované. To byla nádhera.

A pro mě bude navždy překvapivé a krásné, že když se mi narodilo první dítě doma, oba starší kluci, kterým tehdy bylo pět a dva, na miminko bezprostředně po narození sami od sebe sahali a hladili ho, jako by to příroda naprogramovala.

Snažíš se přistupovat při výchově jinak k dcerám a jinak k synům?

Já nevím. U mě se tohle docela proměnilo. Dřív jsem byla taková ta feministka, která si myslela, že muži a ženy jsou jedno, k holčičkám a chlapečkům se nepřistupuje jinak, ale myslím, že všichni cítíme, že to není úplně pravda. Na druhou stranu, snažím se, aby všichni doma byli zapojení. Aby všichni věděli, že ta harmonie domácnosti záleží na každém z nás. Že to třeba my s mužem držíme, ale každý se do toho musí nějakým způsobem zapojit a pracovat na tom. Děti pak cítí, že si nemohou stěžovat, že není uklizeno, když támhlety tři věci rozházely ony. Nemohou si stěžovat, že jim nechutná jídlo, když minule zapomněly, že mají uvařit.

Kolik dětí teď vlastně učíš doma?

Já mám teď jenom Felixe v první třídě, protože Ela se rozhodla, že půjde do školy, a ve čtvrté třídě na základce v Kostelci je naprosto šťastná. Já v tomhle nejsem ješitná, nijak mě to nezasáhlo a v něčem se mi i ulevilo, protože byla hodně náročná. Nebavila ji samostatná práce, ale chtěla pracovat v nějakém týmu nebo neustále se mnou a pro nás obě byl dobrý tah, že odešla do školy. Ale každé dítě je jiné a pro někoho může být kolektiv naopak totálně zraňující a vyčerpávající a náročný. Žít v kolektivu takového počtu vrstevníků navíc není nic přirozeného. Ale skutečná negativa školy jsem začala vidět, až když byl nejstarší syn první rok doma. Teprve mi došlo, jak můžeme doma pružně pracovat, jak škola nevyužívala některých věcí, kterých mohla. Byla to škola u lesa, ve třídě bylo jedenáct dětí, ale prostě ten potenciál pro individuální práci nevyužili.

A když ti škola moc nevadila, dokud do ní syn chodil, co tě přimělo učit ho doma?

Připadalo mi to hrozně zábavné. Já jsem si to prostě chtěla zkusit, Jonáš také řekl, že by ho to bavilo, a zjistila jsem, že je to úžasná kreativní věc.

Nevadilo ti, že si od dětí neodpočineš?

Já tohle mám až s druhým stupněm. Myšlenku vzdělávat děti doma i od šesté třídy velmi podporuji, ale pro mě osobně je velká úleva, když už v tom věku děti mají svůj život. A jsem ráda, že jsme měli možnost se před pubertou spolu potkat. Vlastně nikdy nenastala situace, že bychom spolu byli pořád, děti chodí ven, mají své kroužky. Já jsem navíc vždycky i pracovala, jezdila mimo domov, takže jsem potřebu si od nich odpočinout neměla. Občas jsem odpočívala pořádnou fyzickou prací – například během Jonášovy páté třídy, když jsme se spolu intenzivně připravovali na přijímačky na gymnázium, jsem „po škole“ postupně postavila desítky metrů kamenných zídek.

Na co v nejbližší době se těšíš?

No…asi na odpočinek. (smích) Jak jsem říkala, dělám toho moc. Velmi se třeba těším, až někomu předám velkou část organizace našeho festivalu na příští ročník. Pořád hledáme další lidi do týmu. Haló – slyšíte, aktivní ženy a muži? POŘÁD HLEDÁME DALŠÍ LIDI DO TÝMU!!! Aby nás bylo tolik, že bude pak pro všechny ta práce pohodová a radostná. Přála bych si, aby festival dostával další impulzy, ale to bychom tomu museli věnovat ještě víc času a ten už prostě není. Mám frontu věcí, které čekají, až je budu dělat, a já se na ně těším.

A co to třeba je?

Třeba s mým mužem rekonstruujeme starý dům. Kvůli přípravám festivalu už několik let na jaře šidím zeleninovou zahradu, včely. A dvěma nejmenším dětem, které doteď spí v naší posteli, jsem slíbila, že nejpozději začátkem tohoto roku vznikne jejich nový pokojíček. Nám to společné spaní zatím nevadí, víme, že jsou poslední, tak si to užíváme, ale ony se už těší. Tak jsem zatím aspoň koupila cihly…

Nedávno jsem byla na vítání jara na Vyšehradě a ty jsi tam spolu s tělesem Hravé hlasy krásně zpívala, ba i tančila. Když jsem kamarádce řekla, co všechno děláš a že máš sedm dětí, nevěřila…

Já sedím asi tak na sto padesáti židlích. Dělám spoustu věcí. Někdy je to spíš ke škodě, je toho moc a měla bych to nějak redukovat, ale na druhou stranu je to nabíjející. Já si od jedné činnosti odpočinu tou druhou. A když vezmu jen porodnictví, on se ten stav fakt zlepšuje. A my, kteří se o něj zajímáme, bereme to, jak se věci v poslední době komplikují, spíš jako předsmrtnou křeč celého systému. Je také dobré, když se nás setkává víc, podporujeme se, informujeme. Teď jsme se například setkali v rámci celé Evropy s dalšími podobnými organizacemi, což je velká posilující bomba. Člověk nabere zkušenosti, inspiraci, vidí, jak to dělají jinde, a my se zase můžeme pochlubit třeba Světovým týdnem respektu k porodu. Sice jsme ho převzali ze zahraničí, ale to, jak ho tady bombasticky děláme po celé zemi, nemá nikde obdobu. To se nám, myslím, fakt povedlo.

Za rok už bude desátý ročník, to svědčí o mnohém. Vždycky to ale nebylo snadné, ne?

Zrovna loni na podzim jsem si myslela, že budu muset další ročník odpískat. Chyběly nám dvě zásadní osoby do týmu, z toho jedna na shánění peněz, což je samozřejmě klíčové, a vůbec to bylo hodně náročné. Načež mi napsala studentka zdravotní školy, kdy že bude přesně ten příští festival, že už se na to se spolužačkami těší a pak následoval celý odstavec o tom, jak jim to hrozně pomáhá ve studiu, protože se spoustu věcí ve škole nedozvědí a každý rok je to pro ně velmi významný doplněk studia. To byla skvělá podpora v pravý čas. A díky tomu jsem si uvědomila, že takových ohlasů máme spoustu a byla by škoda další ročník neudělat.

A pak – abych nebudila dojem, že jsme pořád jen na bitevním poli – my se se spoustou lékařů a lékařek normálně přátelsky bavíme a oni tomu, jak to myslíme, rozumějí. Mnohdy jen nejsou schopni tomu napomoci sami. Oni počítají s tím, že se to jednoho dne stane, že se porodní asistentky budou starat o ženy zčásti na úkor lékařů, že budou ženy podporovány ve svých rozhodnutích a vůbec respektovány, ale nejsou schopni v tom být aktivní a nastolit to. Možná jim vadí, že by třeba trochu šli proti své profesi, nevím… Ale minimálně někteří s tím počítají a jsou tomu nakloněni. A to je také pozitivní.

Koukněte na: www.iham.cz www.respektkporodu.cz www.normalniporod.cz

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné