Veronika Vieweghová: Mám potřebu stále žasnout

Zakladatelka a předsedkyně mateřského centra, jedna ze zakladatelů komunitního centra, příznivkyně domácího vzdělávání, dula, laktační poradkyně, lektorka kurzů, propagátorka (teď už umírněná) biopotravin, obyvatelka domu postaveného ve stylu feng šuej, umístěného mimo patogenní zóny a s permakulturní zahradou…

Veronika Vieweghová: Mám potřebu stále žasnout

Vloni nám k prvním narozeninám časopisu do redakce dorazil tento mail: „Minulý týden jsem byla tři dny v lázních a po celou dobu mi vaše tři čísla dělala společnost. Tolik zajímavých lidí, iniciativ, organizací! Opravdu skvělý časopis. Přeji vše nejlepší do dalších let.“ Podepsána Veronika Vieweghová. Když se spolu o několik měsíců později usazujeme k rozhovoru nad cappuccinem a domácí bábovkou v příjemné kavárně v Nuslích, se smíchem dodává: „Měla jsem tam s sebou knihu a ani jsem ji neotevřela. A to je u mě co říct!“ Veroniku zná většina lidí jako manželku současného nejčtenějšího českého spisovatele Michala Viewegha, sama ale má nepřeberné množství aktivit a plánů… Naše povídání začalo u domácího vzdělávání, u Vieweghů totiž od září nastala změna. Přes týden opouštějí dům na Sázavě a přebývají v pražském bytě, kde Veronika dál vzdělává mladší Báru. Starší Sára nastoupila poprvé do školy…

Jak Sára přechod z domácí školy na gymnázium zvládá? A jak jste vůbec došla k rozhodnutí druhý stupeň už sama nevyučovat?

Sára je nadšená, hlavně kvůli kamarádkám. Včera jsme s jednou její kamarádkou byly v kině a druhá u nás bude zítra spát…  Když jsem se rozhodovala, jestli mám učit i druhý stupeň, trochu jsem se bála. Teď zpětně si ale myslím, že bychom to bývaly se Sárou zvládly. To jsou vždycky ty moje obavy. Místo abych se zklidnila a dala důvěru dětem a sobě, začnu pochybovat. Občas ale dál děláme různé projekty, které jsme dělaly v rámci domácího vzdělávání. Nedávno Sára nesla náš projekt dějepisáři a ten žasl, co všechno zvládáme. My jsme se ale takhle učily běžně! A skoro všude. /smích/. Před časem jsme viděly se Sárou film Interstellar, takové vesmírné sci-fi. Celé to bylo o kvantové fyzice a ona chtěla, abych jí to vysvětlila. Nebyla jsem si pochopitelně jistá, tak jsem jí poradila, ať zeptá ve škole. Ona opravdu na chodbě odchytila fyzikářku a začala se jí ptát. A učitelka jí řekla, že to pochopila to dobře, ale že je to výuka oktávy. Sáře nešlo na rozum, proč se to děti nemohou učit dřív. Myslím, že když je dětem látka podaná zajímavě a baví je to, jsou schopny přijmout mnohem víc informací.

Domácí vyučování vyžaduje také velkou přípravu od vás, neměla jste někdy chuť s tím seknout?

Člověk to musí brát jako práci. Když jdete do práce a máte napsat článek, také se na to musíte připravit, sehnat si informace… A také má člověk určitě někdy chuť s tím seknout. Domácí vzdělávání je náročné, když jste unavená nebo jsou třeba děti nemocné, protivné, jste vlastně pořád s nimi. Já neříkám, že je jediné možné a že je pro všechny. Ale spousta skvělých lidí vyšla právě z domácího vzdělávání.

Jaké vidíte jeho hlavní přínosy? Sklízíte na dcerách „úrodu“ domácího vzdělávání?

Přínosem je minimálně to, že nás společný čas hodně sblížil. Holky jsou ke mně opravdu otevřené a říkají mi cokoli. Často diskutujeme o všem možném, o prezidentovi, o volbách, o mateřském centru… A hodně se učím i já. Vlastně si znovu procházím základní školou, protože jsem buď všechno zapomněla, nebo jsem to tenkrát vůbec nepochopila, a to je příjemné. Snažím se učit projektově, aby to dávalo smysl a děti si zapamatovaly co nejvíc informací.…

A ne podle předmětů a ne podle toho, co je látka z oktávy…

Přesně tak. Když bereme průmyslovou revoluci, díváme se to téma ze všech stran – co to bylo, proč a jak to nastalo, jaký to mělo vliv například v literatuře… A holky to zajímá a hledají souvislosti: „Aha, takže když žil Josef II, tak už byl létající balon?“ Do učení je potřeba dát hravost. Do šesti let si děti mohly hrát a najednou přijde 1. září a konec? To je přece divné. Navíc, když jsme pak dospělí, tak to zase po nás chtějí. Nějaké teambuildingy? Máme někde lézt po stromech nebo po laně? No proboha, vždyť nás od 6 let učili, že už si hrát nesmíme! Učení mě obohacuje a fascinuje. Myslím, že to mám v sobě geneticky zakódované, pořád potřebuji doplňovat znalosti, informace. Jako kdybych měla vnitřní potřebu se pořád divit, žasnout. Říkat: Jé, to je zajímavé! To je úžasné! To jsou skvělí lidé… A další důležitá věc, kterou mi domácí vzdělávání dává, je, že pracuji sama na sobě. Děti vám dávají neuvěřitelnou zpětnou vazbu. A nerozčílit se, zůstat v klidu, kdo vám takový trénink dá? Nebo ty dotazy, které děti pokládají! Ukazují tím svůj svět. Já se třeba rozčiluji, jak funguje politika. A věřím tomu, že ony se stejně tak mohou rozčilovat, jak mohou takhle hloupě fungovat dospělí. Proč nemají potřebu si hrát? Proč nemají potřebu se pořád smát? Občas mě napadá, kde jsme tohle všechno ztratili. Když dospějeme, přestáváme se divit, přestáváme objevovat, hledat a přestáváme být volnomyšlenkářští a tolerantní. Děti takové jsou.

Vy jste někde říkala, že existuje teorie, podle které tak do dvou, do tří let náš vzdělávací systém krachne. Myslíte, že rodiče už jeho současnou podobu nevydýchají? Nebo děti?

Já si myslím, že dva tři roky jsou málo. Dávám tomu mnohem víc, ale asi to dál nepůjde, jak ze strany rodičů, tak dětí. Znáte princip sté opice*)? Tak to je ono, ještě víc lidí musí pochopit, že tudy cesta nevede. A pak se to překlopí… Podívejte se, jaký vývoj jsme udělali za posledních 20 let. Dítě je ve školském systému od 6 do 24, tedy 18 let. Co všechno se za tu dobu změní! Máme ty děti připravovat na to, co bude za 18 let? Víme to? Neříkám, že by se děti neměly učit informace, protože to je o paměti, trénování. A děti jsou opravdu schopné si strašně moc zapamatovat, když se jim to podá hravou formou, když si to projdou všemi smysly. Ale my nepotřebujeme mít děti, které budou mít encyklopedické znalosti, když si to během sekundy najdou na všech možných přístrojích. My potřebujeme, aby uměly myslet, aby byly kreativní, aby používaly selský rozum. Vývoj jde rychle dopředu, a to se týká i vývoje mozku. To, jak děti pracují, jak přemýšlejí, má ohromný význam. Vezměte si třeba tu hru, kterou teď všichni hrají, minecraft. Představte si, že vy jako dospělá dostanete hru, která je v jazyce, který moc neovládáte, nemáte návod, nevíte, co tam máte dělat, s čím hrajete, proti komu hrajete, jaké máte pomůcky. A děti udělají párkrát pokus omyl a za chvilku se v tom orientují. Já jsem z toho úplně vyřízená, vůbec nevím, o co tam jde, doteď jsem to nepochopila.

Já jsem se radši ani nesnažila. Takže necháváte děti hrát na mobilech, tabletech?

Nechávám. Protože vím, že děláme spoustu jiných aktivit. Třeba jsme před Vánocemi dělaly vánoční přáníčka a holky je rozdávaly důchodcům, chodíme často na procházky, pomáhají mi na zahradě. Ono se to vyváží. A myslet si, že když dítěti vezmu tablet, že ho před něčím zachráním? Nezachráním.

Když jste teď přes týden v Praze, co vaše mateřské centrum? Nezahálí?

Já se snažím jezdit na Sázavu kromě víkendů ještě aspoň jednou týdně. Barča byla zvyklá se tam učit s dětmi ve skupince, teď je vlastně se mnou sama doma, tak i kvůli ní. A teď zakládáme ještě jednu neziskovku, která bude vycházet z mateřského centra. To se jmenuje Putti, (což jsou tlusťoučcí barokní andílci. Dcera chtěla, aby se centrum jmenovalo Andílci, ale to už existovalo, tak jsem zalistovala v cizích slovnících, a tohle na mě vypadlo) a nová neziskovka se bude jmenovat Puttika. Bude tu pro občany Sázavy i okolí, měli bychom být takový rozcestník informací a pomocník při potížích. Třeba prvním počinem, i když ještě pod hlavičkou mateřského centra, protože jsme ještě nebyli zaregistrovaní, bylo školení pro seniory o zadlužování a exekucích. A zároveň bychom chtěli být partnery města v různých oblastech, sociální, environmentální apod. Když jsme třeba řešili kácení stromů v Sázavě a měli nějaké protiargumenty, zjistili jsme, že moc nezmůžeme. Neměly jsme žádné páky, protože jsme nebyli tou organizací, se kterou by město mohlo spolupracovat.

Nevím, jestli to na mě dělá jen takový dojem, ale zdá se mi, že už vám tak trochu zůstal ten titul z knížky vašeho muže „biomanželka“, je to tak?

Myslím, že už se ho nezbavím! /smích/ Ale kdyby lidé viděli, co je u mě v lednici…

Co tam je a kde nakupujete?

Samozřejmě nakupuji i v Tescu. Já jsem se odnaučila být striktní. V momentě, kdy jsem objevila biopotraviny a všechno okolo, jsem měla pocit, že to všem lidem musím říct. „Představ si, když budeš jíst tohle, tak…“ Kamarádky ze mě byly trošku šílené, pak už vidíte určitý distanc. To byl správný signál, v ten moment jsem si řekla: ha, a dost. Známí vědí, co dělám, jaký mám názor, a když budou chtít, tak si pro tu odpověď přijdou, já už jim nic nebudu nutit. Biopotraviny jsou pořád skvělé, měla jsem období, kdy u nás nesmělo být vůbec nic jiného, ale jsem z toho vyléčená. Došla jsem k tomu, že když je tělo nemocné, tak to nemusí souviset s chemií v jídle, může to být spíše o naší psychice. Když je člověk v pohodě, tak se tělo může s ledasčím vyrovnat. Teď jsem někde četla článek o rakovině. Psali, že každý člověk ji má několikrát za život, že vzniká během velmi krátké doby. A když jste v pohodě, tak se s ní tělo vypořádá. Je to o našem nastavení.

Kdy a jak jste se vlastně začala zajímat o „bio“ životní styl? Přicházelo to postupně, s dětmi?

Ano, když jste těhotná, tak najednou začnete řešit: Aha, a co mám jíst? A dělám dobře dítěti? Je fajn, že mi dávají 15 tabletek magnézia, když se mi stahuje děloha? Člověk si ale na všechno musí postupně přicházet sám, ve svém tempu. Zpětně vidím, že stejně jako já dávám rady, i mně se lidé různě snažili poradit, ale já jsem na to nejdřív vůbec nebyla připravená. Všechno chce svůj čas a k někomu to třeba nepřijde vůbec, a to je také v pořádku. Občas si říkám, že je fajn, když se žena stará jen o rodinu, nikde se neangažuje, nemá starosti navíc, rozumíte, čistá hlava. To já pořád všechno řeším.

Když jste zmínila těhotenství, prý jste měla hezké porody, je to tak?

První až tak moc ne, byl dost dlouhý a bolestivý, ten druhý už jsem si užila. Už jsem věděla víc, měla jsem mnohem víc načteno. Orgastickému porodu se to tedy ani náhodou nepřiblížilo. Ale bylo hezké, že mě nechali být, mohla jsem si porod svým způsobem řídit sama, ve svém tempu. Myslím, že už ani manžel neměl tendenci mě nějak zachraňovat, opravdu to bylo hezké. Nezbavilo mě to bolesti, ale byl to postupný nárůst, tělo se připraví samo, má své mechanismy. Teď v novinách byl moc hezký článek o bolesti u mužů. Jak je možné, že muž se sekne do nohy a dál seká dřevo, ale když má rýmičku, tak „umírá“. Muž je totiž zaměřený na akci. Byl třeba ve válce, v boji, šel zabít nějaké zvíře, a když se mu něco stalo, tak adrenalin, který měl v sobě, bolest přebil. Ale v momentě, kdy je potíž dlouhodobá, muž s tím vůbec neumí pracovat. Žena to má obráceně, když ji něco bolí, je to hodně emoční, ale umí s tím dlouhodobě pracovat. To byl pro mě zajímavý článek, konečně jsem pochopila, proč ti chlapi fňukají, když mají 37 /smích/.

Na tom něco je. Ale co se týče porodů, vy jste také dulou, jak moc se této činnosti věnujete?

Teď vůbec. Ale nevnímám to, že bych něco promarnila. Už jen to studium pro mě bylo velmi důležité. Všechny informace, které jsem tam získala, mě posunuly v myšlení, v úhlech pohledu. Takže i kdybych už nikdy neměla dulu dělat, dalo to mi strašně moc. Celý první rok studia byl sebezkušenostní. Bylo hodně zajímavé koukat se sama na sebe. Pokud se máte o někoho starat, a tím nemyslím jenom duly, ale všechny sociální či pečovatelské profese, musíte v první řadě umět pečovat sama o sebe.

Řekla bych, že přestože se nevěnujete činnosti duly, máte toho i tak až dost. S dcerami, domácím vyučováním, mateřským a komunitním centrem a asi i manželem… Jak se mu teď daří?

Zdravotně je na tom líp, ale myslím si, že přijmutí té nemoci nebo toho, co se mu stalo, ještě úplně nepřišlo, asi s tím bojuje…

V nějakém z rozhovorů jste zmínila, že jste během manželovy operace prasklé aorty měla zvláštní zážitek, viděla jste anděla. Nevadilo by vám popsat mi, jak to probíhalo?

Ano, viděla. Byli dva. A jak to probíhalo? V nemocnici, kde jsem už byla se švagrovou a manželovou první dcerou, nám řekli, že operace bude trvat nějakých pět hodin. Takže jsme jeli domů a já jsem si potřebovala někam zalézt. Sedla jsem si do kouta a vědomě se dostala do nějakého zklidnění, meditace. Bylo mi jasné, že když budu napjatá a ve stresu, nic to nepřinese a jen mě to bude ničit. A najednou jsem viděla operační sál, viděla jsem manžela a dvě obrovské postavy andělů. Přišlo to v momentě, kdy jsem přemýšlela, jestli se mám modlit za to, aby tady zůstal. A vlastně jsem pochopila, že to není moje věc, že já nemám právo ho tady držet. Jediný, kdo může rozhodnout, je jeho duše. Lidé mi to vyčítají, říkají, že to přece nemohu myslet vážně. Ale já jsem v tom cítila nesobeckost. Ano, bylo by to pro nás těžké, pro děti by to bylo strašně těžké, kdyby přišly o tátu, ale já nemám právo ho tady držet, on není můj majetek. Dokonce by to člověk neměl mít, ani kdyby šlo o dítě. Je to šíleně bolestivé, já jsem zažila, když mi umřel bratr, vím, co moje mamka prožívala. Ale to už není v našich rukách, to si řídí ten člověk sám anebo ten nad námi. A v tom momentě, kdy jsem ho nějakými „vlákny“ přestala držet a opravdu to pustila, se objevili ti andělé.

Stalo se vám někdy něco podobného před tím nebo potom?

Anděly jsem pak už nikdy neviděla. Před časem jsem byla na jednom zajímavém semináři a tam jsme si měli „zažít“ svého anděla, jako by stál za námi. A to jsem měla pocit, že tu sílu za sebou cítím. Stála jsem, měla zavřené oči a přišlo mi, jako by někdo za mnou potichu přišel. Nevidíte ho, neslyšíte, ale víte, že tam za vámi je.

Myslíte, že děti vnímají více než my dospělí, mají k těmhle věcem „mezi nebem a zemí“ větší citlivost?

Myslím, že ano. Sára je hodně vnímavá. Barča je zase empatická a myslím, že má dar v rukách. Když mě holky masírují, třeba záda nebo chodidla, přesně vystihnou místo, kde mě to bolí. Asi tam něco bude, ale to už má spousta dětí.

Veroniko, vy mi přijdete jako velmi moudrá, sebevědomá žena, stojíte si za svým, i když to třeba není úplně po proudu a i když třeba někdy narazíte…

Já myslím, že to tak není. Velmi často si uvědomuji při různých situacích, třeba při jednání se zastupitelstvem, nebo když jsme bránili kácení stromů v Sázavě, že mám svoje hranice a handicapy. Přeci jen jsme byli naučení na autority a já na to pořád narážím. Nebo když jsem byla nedávno v parlamentu na školském výboru. Mám pořád pocit, že když je tam vystudovaný člověk a má všechny tituly před a za jménem, že by neměl říkat takové nesmysly. Jak mohou rozhodovat o zákonech pro celý stát a ani si je nepřečíst? A já se nemohu zbavit svého handicapu, že nemám žádnou vysokou školu. Teoreticky vím, že nepotřebuji tituly, abych něco uměla, že už jsem zažila spoustu inženýrů a magistrů, kteří ani nic nevěděli, a možná toho vím už teď mnohem víc než oni. Ale mám to v sobě.

Byla byste ráda, aby dcery vystudovaly vysokou školu? Budete to po nich chtít?

To je na nich. Třeba Sára chce. Ještě do minulého roku chtěla být farmářkou a mít „zemědělku“ nebo „veterinu“, aby mohla mít svoji farmu. Už to měla od dvou tří let naplánované: statek, zvířata, pole, kde bude pěstovat biopotraviny, pak je bude prodávat, naprosto přesná představa. Teď se trochu odklání, protože bohužel začala být v režimu dospělých a vidí překážky. Že si to musí všechno koupit, zaplatit, postavit… Ta mladší chce být designérka. Nejdřív chtěla dělat návrhy oblečení, teď k tomu přidala i šperky a bytový design. Už si vybrala nějakou vysokou školu designu v Barceloně. Ale myslím, že nechtějí na školu proto, aby měly titul, ony jdou za informacemi.

Někdy ale titul potřebujete.

Bohužel je to tak. Já jsem třeba chtěla učit, abych uplatnila znalosti, které jsem v rámci domácího vzdělávání nabyla, prošla jsem spoustu kurzů, mám načteno spoustu knížek… A podle zákona smí učit jen vystudovaní pedagogové, tak jsem se přihlásila na „peďák“. Přijímačky byly rozdělené na dvě části, první byl pohovor, mohlo se získat až 50 bodů, zbytek byl za praxi. A já jsem v té první části získala 49 bodů. Ale protože se domácí vzdělávání nepočítá, za druhou část jsem měla nulu. Takže jsem nebyla přijata, měla jsem málo bodů. Ale pak koukáte na soupis a vidíte, že je tam učitelka, která dostala z pohovoru 36 bodů, takže mnohem míň než já, ale získala asi 50 bodů za to, že měla 15 let odučeno. Opravňuje to tuto paní učitelku být učitelkou? Já jsem si z toho udělala závěr, že do toho systému vlastně nechci.

Co byste naopak chtěla? Myslíte si, že má každý člověk tady na světě nějaké poslání, našla jste to svoje?

Myslím, že má. Já docela ráda vymýšlím různé projekty, v sociální nebo školní oblasti. Ale popravdě, už mě tolik nebaví projekt dotahovat do konce, vysedět ho a vyřídit všechno to papírování kolem. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem propojila lidi nebo jsem něco navrhla a oni to pak převzali. A to mě baví, já nepotřebuji mít někde cedulku „tohle jsem udělala já“ nebo, „za tím stojím já“, vůbec ne. Těší mě, když někoho můj nápad nadchne a pak ho zrealizuje. Ale nevím, jestli to je můj úkol, těžko říct, možná ho stále ještě hledám.

Veronika Vieweghová, *16. 4. 1976
  • vyrůstala v Litoměřicích
  • vystudovala střední zdravotnickou školu
  • po té pečovala o děti v Německu a na Kanárských ostrovech, o seniory v Německu
  • od roku 2002 manželka spisovatele Michala Viewegha
  • dcery Sára (11) a Bára (9)
  • zakladatelka a předsedkyně mateřského centra v Sázavě, jedna ze zakladatelů komunitního centra
  • dula, laktační poradkyně

*Fenomén sté opice – experiment na několika japonských ostrovech krátce po 2. světové válce ukázal zajímavý úkaz. Opice makak rády jedly brambory, vadila jim ale nalepená hlína a písek. Jedna mladá samička si potravu před jídlem začala omývat ve vodě a naučila to určitou skupinku makaků. V okamžiku, kdy se zhruba stovka opic naučila potravu omývat, najednou začaly brambory mýt všechny opice. Překvapivě i na jiných ostrovech.

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné