Už raději nic nechci! Méně věcí vám výrazně ulehčí život.

 Šestery kalhoty, do kterých ještě zhubnu, dvacet triček na doma, sedm krabic knih, co jsem četla jen jednou, závěsy, co už roky leží, místo aby visely, bedna prospektů z výletů jen tak na památku, kabelky a lodičky na ples, kam už nechodím, papyrusy z Egypta, velice to výhodná koupě…To je jen zlomek zbytečností, kterými jsem byla roky obklopená a neustále je uskladňovala, přeskladňovala a oprašovala. Letos jsem se jich konečně zbavila. Přestěhovala jsem se do maringotky a tam se mi už žádné krámy nevešly. Hurá, vypadly nejen z mého domova, ale i z mého života a já konečně cítím nesnesitelnou lehkost bytí.

Už raději nic nechci! Méně věcí vám výrazně ulehčí život.
Ano, pochopili jste správně. Tenhle článek nebude plný tipů na zaručeně skvělé vánoční dárky, ani rad, jak je nádherně zabalit nebo jak si nedej bože domů natahat ještě další tunu zbytečných serepetiček a říkat tomu vznešeně vánoční výzdoba. Tenhle článek bude bez obalu, bez dárků a bez ozdob.

Ježíšku, chci nic

Všem na vánoční nákupy naladěným čtenářům se proto předem omlouvám, ale není toho všeho i na vás už trochu moc? A vlastně nejen o Vánocích. Celé naše životy, domovy, hlavy i srdce jsou neustále plné věcí. Věcí, které nám mají sloužit, jenže nesloužíme naopak my jim? Vyděláváme na věci v práci, která nás nebaví, pak je jednou za čas použijeme a mezitím je musíme uskladnit, servisovat, pojistit si je, pořádně zamknout, přestěhovat, vyměnit…

Já si od Ježíška už dlouho přeji NIC. Anebo raději ještě míň. Přeji si čistý a volný prostor k životu. Domov, kde si vydechnu, když se vrátím z ruchu města, a kde se zase v klidu nadechnu, kde nechám svůj pohled bloudit po zdech a myšlenky odnikud nikam, protože jejich tok nezarazí žádná porcelánová soška na poličce na památku od babičky, té, co tak dobře pekla a dávala mi vždycky olízat vařečku od těsta a k Vánocům jsem jí dávala krabičku Marsek a ona pak po štědrovečerní večeři usnula v křesle s cigaretou v ruce a tak tichounce chrápala, že se jí chvěly jen chloupky pod nosem… Počkat, o čem jsem to psala? O porcelánové sošce? O zaprášené poličce? Ne, ty už totiž nemám.

Méně je více

Paradoxem je, že ač jsem se přestěhovala z dvoupatrového domku do prostoru o dvanácti metrech čtverečních, mám více místa. Je to k nevíře, ale mám vážně spoustu místa. Každá ta věc, kterou jsem někomu darovala, kterou jsem zrecyklovala, spálila nebo prostě vyhodila, zabírala tolik prostoru, že ani ve velkém domě jsem si nepřipadala tak volná a otevřená jako teď ve dva krát šesti metrech. Nic mě nesvazuje, ani mě nic nebombarduje ze všech stran. Kamna, postel, metr knih, pár kousků nádobí, pár svršků, počítač, lucerna… No a teda pořád ještě spousta dalších věcí a určitě i pár zbytečností. Ale teď je mám aspoň všechny na očích nebo na nich spím, takže je hned znát, když mi přibude nějaká další…

Dneska totiž člověk ani nemusí být žádný obsedantní křeček a trpět chorobným hromaděním, jen si tak normálně žije, a přesto se většině z nás podaří tu a tam si něco pořídit jen tak pro radost, něco nevyhodit, kdyby náhodou, nebo mít něco radši dvakrát… Možná vás už ty věci také přestaly bavit, možná vás už začaly i dusit a zavalovat. Což takhle si dát k Vánocům místo dárků to, že se jich zbavíme? Místo rozbalování si naopak zabalíme krabici zbytečností. A někomu ji dáme.

Stačí 100 věcí?

Rozloučit se s některými věcmi bude asi hodně těžké. Ty zbytky látek by byla přeci škoda vyhodit, ta stará lampa se ještě použije a ten kytičkový penál z první třídy jsem měla přeci tak ráda. Ale chcete to mít opravdu všechno do smrti ve skříni? Ne? Tak pryč s tím.

Dave Bruno, jeden „týpek“ z USA, co se chtěl zbavit zbytečností, si pro ulehčení v rozhodování o penálech a podobných srdcervoucích záležitostech stanovil svou 100 thing challenge– Výzva 100 věc. (Asi byl trochu posedlý tím zbavováním se věcí, že ani té výzvě nedal do názvu množné číslo…) Chtěl to vydržet alespoň jeden rok, ale žije tak pořád. A to má dům, manželku a tři dcery. On a jeho metoda už inspirovala spoustu lidí nejen v Americe, možná to pomůže i vám. O co v té výzvě jde? Rozhodnout se, že všechny svoje osobní věci omezíte na předem daný počet. Třeba sto. Ale je jen na vás, jaký to bude počet a jestli ponožky budete počítat každou zvlášť, nebo jestli budou všechny jako jedna položka. Společné věci, jako nábytek, dům a auto, do seznamu počítat nemusíte. Já sama mám ke sto věcem ještě hodně daleko. Zdá se mi zatím nemožné a snad i příliš složité žít jen s tak málo věcmi. Podle Dava a lidí, co to zkusili, je to ovšem zase takový minimalistický paradox. S méně věcmi se prý žije daleko jednodušeji. Soustředíte se jen na to, co máte opravdu rádi, a máte na to víc času.

Možná by se to pro začátek, že jsou ty Vánoce, dalo udělat i opačně. Prostě se jen sta zbytečných věcí zbavit. Začít můžeme rovnou teď, stačí dočíst tohle číslo a nestrčit si ho už na poličku k těm ostatním, ale dát ho do sběru nebo do kamen. A když to uděláme i s těmi ostatními PrDoČasy z letoška, hnedle si můžeme odškrtnout dvanáct věcí ze seznamu. Přeji všem zbytečnými věcmi nerušené Vánoce. A jestli do toho půjdete, dejte mi určitě vědět, třeba rovnou pošlete seznam, co jste vyhodili nebo si nechali. Jenom mi, prosím vás, neposílejte ty věci…

Koukněte na:

http://zenhabits.cz/100-veci/ http://minimalismus.webnode.cz/

Daveova knihaThe 100 Thing Challenge: How I Got Rid of Almost Everything, Remade My Life, and Regained My Soul

„Those of us who jump headlong into overconsumption help destroy the world. But our over consumption thrashes ourselves, too,“ Dave Bruno v rozhovoru pro Boing Boing.

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné