Učitel má být osobnost, odbornost nestačí

Už od malička mě lákala představa být učitelem, jen se postupně rozvíjela s věkem. Vyvrcholila na střední škole, když jsem zjistil, že naše gymnázium a jeho představitelé (až na pár čestných výjimek) patří do „pedagogického pravěku“. Od kamarádů z jiných škol jsem slýchal podobné, ne-li horší reference. Moje pocity na gymnáziu mi z odstupu přijdou až příliš kritické, ale jsou to věci, které jsem zažíval a nenáviděl. I tak je potřeba brát moji výpověď s nadhledem, na jiných školách může být situace výrazně lepší.

Učitel má být osobnost, odbornost nestačí
Dovedly mě nicméně do bodu, kdy jsem si řekl: „Já jsem ten reformátor, který všechno změní. Jo a vlastně je to má povinnost, kdo to udělá, když ne já?“ V ten moment mi bylo všechno úplně jasné, musím se stát učitelem, založit školu, nejlíp ne jednu, a reformovat školství. Myslel jsem, že to zvládnu všechno sám, protože mě ani nenapadlo, že těch lidí, kteří to mají stejně jako já, bude asi víc. Ale je jich víc, v různých iniciativách, spolcích, neziskovkách, alternativních školách. Zkrátka spousta lidí různých věků a skupin soustavně pracuje na změně k lepšímu, o které jsem si myslel, že ji zvládnu já sám.

Bez motivace

Co mě tak naštvalo a co pro mě znamená ta změna k lepšímu? To, co budu říkat, platí pro gymnázium stejně jako pro základku, akorát na gymnáziu mi ty věci připadají dvojnásobně trapné. Na střední mě zprvu překvapila minimální změna oproti základní škole, prakticky se změnilo jen množství učiva, ale způsob práce zůstal stejný. Frontální výuka, kdy učitel vykládá nějaké naučené poučky z učebnice a žáci si je mají zapsat a zapamatovat, aby pak mohli odpovědět na otázky v testu. Takto probíhalo přibližně 90 % výuky. A co konkrétně mi na tom jako studentovi vadilo? Za prvé, tento model pracuje s vnější motivací (známky – rodiče – trest/pochvala), nikoliv s předpokladem, že vzdělávání je cíl sám o sobě a motivace učit se novým věcem je přirozenou vlastností lidského druhu (obzvláště dětí). Tímto způsobem škola nikdy neumožní rozvinout u žáků jednu z nejdůležitějších věcí na světě, to jest milovat učení a vzdělávat se pro svoji vlastní potřebu. Vzdělání zůstává spojeno se systémem odměn a trestů, který přestává fungovat nejpozději ve chvíli, kdy student opustí školu, naopak často funguje přímo demotivačně. Za druhé, v tomto modelu nezbývá mnoho prostoru pro samostudium (na gymnáziu samostudium spočívá pouze v učení se informací nazpaměť ze sešitu). Studenti by se měli podle mě mnohem více zabývat svými vlastními projekty, prací se zdroji, prezentováním, čtením a psaním. Na vysokých školách se to naprosto přirozeně vyžaduje, tak proč nezačít tyto kompetence rozvíjet dříve?

Chybí spolupráce a kritické myšlení

Všichni vědí, že ve více lidech se to táhne lépe než v jednom, a taky to všichni dělají. Prací ve skupině se zlepšují sociální dovednosti, schopnost rozdělit si práci mezi sebe (každý může dělat to, v čem je nejlepší a v čem má chuť se rozvíjet). Proč se na školách studenti neučí spolupracovat je mi asi největší záhadou ze všech. Učit se podporovat jeden druhého, řešit spory uvnitř skupiny bez přítomnosti někoho nadřazeného (demokraticky) a samozřejmě je mnohem větší sranda pracovat na něčem s kamarády než dělat všechno sám. Týmová práce ve skupině je pro mě nenahraditelná zkušenost, kterou by měla škola studentům rozhodně zprostředkovávat.

V obrovské záplavě informací a dezinformací, které doslova plují všude kolem nás, je klíčové umět oddělit zrno od plev. Kritické myšlení pro mě znamená i schopnost neustále se tázat sám sebe, jestli je to, čemu věřím a co třeba i veřejně prohlašuji, skutečně správné, a neustále to dobré hledat. Na střední nikdo neklade důraz na rozvoj kritického myšlení, spíš naopak. Nikdo po nás nikdy nechtěl, abychom nad věcmi nějak hluboce dumali, prostě jsme se to měli všechno napapouškovat. Obecně pak funguje, že nejvíce se „vyplatí“ nic nekritizovat, v ničem se zbytečně nešťourat, a pokud s něčím nesouhlasíme, tak si s tím máme nesouhlasit doma. Kritické myšlení postrádali sami učitelé, a tak není divu, že spousta lidí z mého ročníku měla ke kritické mysli hodně daleko i na konci studia.

Vzdělávací systém se příliš nevyvíjí, spíše stagnuje. Školy zaspaly dobu a spí dál, ujíždí jim další a další vlaky jedoucí kupředu a vinu za zhoršující se studijní výsledky kantoři svádějí na samotné studenty, nikoliv na nedostatky ve výuce a demotivující prostředí.

Měníme vzdělávání pedagogů

Když jsem na podzim nastupoval svůj první semestr na vysoké škole na FSS v Brně, doufal jsem, že potkám mimo jiné také lidi podobně zaměřené a s podobnými názory na vzdělávání jako já. Velice záhy jsem na jarmarku studentských spolků objevil stánek s velkým nápisem Otevřeno s podtitulem „Měníme vzdělávání pedagogů“, od první věty mi bylo jasné, že to jsou přesně ti lidé, které jsem hledal. Na jejich stránkách jsem pak objevil 21 idejí pro 21. století, které se s velkou přesností shodují s mými tezemi. Otevřeno dělají studenti z pedagogických fakult a cílí na zvyšování kvality vzdělávání pedagogů. Dává mi smysl, že pokud chceme zlepšit české školství, musíme mít nejdříve kde vzít kvalitní pedagogy. A pokud současný stav pedagogických fakult není vyhovující, je potřeba vést reformu paralelně s ostatními i na této úrovni. Vlastně je to asi ta nejjednodušší a nejméně nákladná možná cesta k celkovému zlepšení českého školství.

[hide]

Kvalita učitele není jen v odbornosti

Předseda brněnské pobočky a spoluzakladatel spolku Otevřeno Dan Vykoukal vnímá jako hlavní problém vzdělávání pedagogů nedostatek přípravy na praxe během bakalářského studia. Tvrdí: „Současné fakulty jsou stavěny tak, že v prvních třech letech se vytváří odborník na daný předmět (dějepis, občanka), ale nebuduje se pedagog, ten se vytváří až na magisterském studiu.“ Student tak nemá šanci osahat si práci, pro kterou je vyučován, zjistit, jestli ho ta práce skutečně baví, a získat podklad k přemýšlení a rozvíjení svých pedagogických dovedností během prvních tří let studia. Výzvou pro fakulty je zvýšení důrazu na praxi, rozvoj inovativních přístupů, jiných než frontální a transmisivní výuka, a také podpora pedagoga jako osobnosti, schopného řešit záležitosti netechnického rázu. „Učitel pracuje s lidmi, kteří jsou často náročné publikum, a není to vždy jednoduché je něco naučit. Podle mě je potřeba, aby fakulta lidi připravovala přesně na tohle.“ Zkrátka, nezáleží jen na znalostech, ale i na osobnosti učitele. Toho si je vědom nejspíš každý, kdo někdy chodil do školy. Přesto je tento aspekt učitelského povolání na fakultách podle Dana Vykoukala více či méně opomíjen. Je potřeba zmínit, že Dan jen nekritizoval, naopak se o svém studijním oboru sociální pedagogiky vyjadřoval velice kladně.

Každodenní mravenčí práce

Je skvělé, že je tu Otevřeno a spoustu dalších otevřeně myslících lidí, kteří jdou zlepšení školství malými krůčky naproti. Pozitivní je, že se Otevřenu povedlo s fakultou (nejen) v Brně navázat komunikaci a akademičtí pracovníci vnímají spolek jako užitečného partnera při práci na vedení a zlepšování fakulty. Kromě toho, že se 2 zástupci brněnské pobočky dostali do senátu fakulty, a 2 dokonce do toho celouniverzitního, má Otevřeno před sebou ještě spoustu zajímavých projektů. Jeden z nich je Mapování inovací. (pro grafika: prosím sem někam poblíž box mapování inovací viz níž)Další přínos spolku spočívá v otevírání diskuze s akademiky i studenty. Otevřeno se snaží motivovat ostatní studenty k podobnému zápalu do vzdělávání, jako mají oni sami. Na Otevřené snídani si student nejen zpříjemní ráno čajem a čerstvým ovocem, ale především se může vidět a popovídat si s členy spolku.

Jednoduchý recept neexistuje

Českému školství (a hlavně dětem) bych přál především, aby začalo reagovat na změny ve společnosti a začalo postupně aplikovat inovativní přístupy ve výuce. Nemyslím si, že školství by mělo projít nějakou velkou reformou a čistkou a že pak už bude všechno v pořádku a funkční. Změna by měla být plynulá, nenásilná a promyšlená a taková si samozřejmě vezme spoustu času.

Především si ale musíme uvědomit, že svět (a s ním i nároky na vzdělávání) se mění příliš rychle na to, aby byl nějaký ustanovený model funkční po dlouhou dobu. To, co bych chtěl učit dnes, může znít za 30 let úplně směšně, proto je potřeba neustále reflektovat a vylepšovat stávající systém, nikoliv ho bořit a nahrazovat jiným. Nikdo nemá recept na perfektní školství, proto jediné, co nám zbývá, je neustále přemýšlet nad jednotlivými kroky, které by mohly vést k vylepšení stávajícího systému, a opatrně je realizovat. Pracovat na tom můžeme teď, ale změnu uvidíme až za několik let, nesmíme nic uspěchat, ale začít musíme co nejdříve, nejlépe hned.

Mapování inovací

„Mapování inovací ve vzdělávání pedagogů funguje na principu přenášení pozitivních a inovativních projektů a praxí mezi pedagogickými fakultami. Postupně vyhledáváme a zaznamenáváme příběhy pozitivní praxe, kterou dále šíříme jako inspiraci pro další univerzity. První zmapovanou inovací je předmět Sebezkušenostní příprava na profesi, vyučovaný na Masarykově univerzitě v Brně,“ sdělila nám Veronika Svrčinová z Otevřena. S touto inovací se můžete seznámit skrze video na stránkách Otevřena, kde garant předmětu Jan Nehyba sebezkušenostní přípravu představuje. Důležitá je sebereflexe pedagogů: Kdo jsem? Co dělám? Co mi říká tahle zkušenost? V minulosti byl tento aspekt zcela opomíjen. Kladl se důraz na to, co žáky naučit, a pak také na techniky, jak je to naučit. Učitel je ale také součástí vzdělávacího procesu a na jeho osobnosti, zdravém sebevědomí a zdravých pochybnostech záleží.

Mrkněte na: otevreno.org

[/hide]

Text: Mikeš Novotný (student Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě v Brně)

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/02

jako součást hlavního tématu čísla Vyšší vzdělávání

Přečíst/koupit v digitální podobě

V Papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​