Vzpomínám...

Svátky, zvyky, obyčeje, tradice… Nevšední dny zářící jako duhové kuličky mezi obyčejnými hliněnkami. Kdysi měly tyto oslavy v sobě nádech výjimečnosti, ať již ve spojitosti s neobvyklým množstvím jídla, legrace nebo třeba dárečků. 

Pocházím z Třebíčska, z kraje chudého, kde jsou vesnice usazené mezi kopci a poli brambor. Každý každému zde sice vidí do talíře, ale pojem soused tu znamená mnohem víc než jen „ten, co bydlí za plotem“. Snad i proto se tu pořád ještě daří udržet řadu starých obyčejů. I když i ty pomalu mizí.

Pálení čarodějnic

Třeba takové pálení čarodějnic je zvyk, který se na mnoha místech drží doposud. I když bych samozřejmě odpřisáhla, že „za nás byly hranice vyšší a slaměné čarodějnice hezčí“. Kolik zábavy se užilo třeba s takovým zapáleným březovým koštětem. Dnes již takové pometlo umí vyrobit málokdo, ale dřív jich bylo na každém dvorku hned několik. Komu se nepodařilo odnést si z domu koště, vytáhl si alespoň na nedaleké hřbitovní skládce voskovou květinu. Ta hořela taky dobře, navíc modrým plamenem.

Nad ránem se pak zbylí vytrvalci chopili kbelíku s vápnem a štětky a šlo se do vsi. Před domy jsme psali výstižná hesla poukazující na nějakou událost, čin či vlastnost daného obyvatele. Nezřídka bylo k vidění, kterak potrefený obyvatel domu nelichotivý nápis ze silnice drhne rejžákem.

S Barborkou na koledu

Tato tradice se dnes již i z mého rodiště téměř vytratila. Jinde obdobně chodívaly Lucky. Jakožto Barborky jsme byly oděné celé do bílého, s obličejem zakrytým plenou a s kusem kachního nebo husího křídla v ruce a v předvečer svátku sv. Barbory jsme obcházely domy. Peroutkou jsme zcela mlčky ometaly sousedy pro zachování zdraví, za což jsme vyinkasovaly drobný peníz. Činnost to byla na dětské poměry celkem výdělečná, a tak se stávalo, že chodili tajně, přestrojeni za Barbory, i kluci. Nejlepších zisků se dosahovalo v hospodě, pokud tam ovšem neseděl i taťka některé z nás.

Objevování zapomenutého

Řadu zvyků a tradic, které jsem já měla ještě to štěstí prožít, už moje děti znají jen z vyprávění, podobně jako já jiné ze vzpomínek mých prarodičů. Dcera Zoja se do „starých časů“ zamilovala a nesmírně ráda by dělala všechno tak, jako se to dělalo dřív. Nevím, jak dlouho by vydržela bez elektřiny a teplé vody, ale několik pěkných obyčejů se nám hlavně díky Zojce vzkřísit podařilo.

Liščí neděle

Je to čtvrtá postní neděle předvelikonoční. V sobotu večer, až děti usnou, napeču preclíky a navleču je na vrbové proutky, jejichž konce svážu mašlí. Brzy ráno je rozvěsím v zahradě na větve stromů. Pak holky vzbudím: „Vstávat, v noci tady utíkala liška, nesla na ocase preclíky a poztrácela je. Honem, utíkejte si je posbírat!“ Tahle snídaně trumfne i čokokuličky s mlékem.

Pěkné překvapení nám holky nachystaly i o loňských Vánocích. Zojka nastudovala, co dřív nesmělo chybět na štědrovečerní tabuli, a se sestřičkou Mayou stůl s ohledem na tyto tradice prostřely. Kapr se tedy podával mezi miskami s obilím, ošatkami s vejci a chlebem, sklenicí medu, kupičkou peněz a košíky se vzorky úrody ze zahrady. Přitom jsme na zemi šoupali nohama v menším stohu slámy a sena a snažili se nezaplést do provazu, jímž byl celý stůl dokonale omotán.

Recept na Liščí preclíky

Ingredience: 500 g polohrubé mouky, 30 g droždí, lžička cukru, lžička soli, 2 žloutky, špetka zázvoru a pepře, trocha teplého mléka, vejce na potření a mák, hrubá sůl nebo kmín na posypání

Postup: Z mléka, droždí, cukru a pár lžic mouky necháme vzejít kvásek, který pak zapracujeme se zbylými surovinami do hladkého těsta. Necháme ho chvíli v teple vykynout. Tvarujeme preclíky. Ty pomažeme vejcem, posypeme, čím libo, a zprudka upečeme do červena.

Něco krásného se končí a něco krásného se začíná

Tradicí dle slovníku rozumíme nějaké konání, které se přenáší z generace na generaci. Nic však nebrání, abychom u jejich vzniku stáli teď a tady my, lidé současní. U nás doma se hezkou tradicí staly štědrovečerní bojovky. Jejich prvopočátkem byla před lety bezradnost mého manžela, kam a jak ukrýt mlýnský kámen, který pro mě měl jako dárek. Nechal ho proto v kůlně a já pod stromečkem našla jen dopis s indiciemi, jak ho najít.

Nápad se ujal do té míry, že děti už tuto naši rodinnou tradici s mapami, nápovědami a hledáním dárků klidně až za humny vesnice vyloženě očekávají. Pěkný bič si to tehdy můj Radek na sebe upletl, ale třeba to díky němu budou jednou takto dělávat i rodiny našich pravnoučat.