Tradice řemesla děděného z otce na syna má smysl i v moderní době. Práce pak dává smysl.

Mohlo by se zdát, že časy, kdy se řemeslo dědilo z otce na syna, jsou nenávratně pryč. Jako by se stále více z nás raději živilo hlavou než rukama. Nacházíme ale, co hledáme? A vlastně – hledáme ještě vůbec? Takové otázky mě napadaly při rozhovoru s majitelem pekařství Matoušem Kolářem, který se ve svých pětatřiceti rozhodl jít ve šlépějích svého pradědy. A povídání to bylo opravdu radostné.

Tradice řemesla děděného z otce na syna má smysl i v moderní době. Práce pak dává smysl.

Pradědečkův odkaz

Matoušův praděda byl pan Mašek z Veltěž, svého času vyhlášený pekař v nedalekých Zdibech. Působil tam bohužel krátce, od roku 1937 do 1938, než v rámci mobilizace musel nastoupit do války. Za několik měsíců byla naše země obsazena a pan Mašek se vrátil nejen domů, ale také do své pekárny, kde pekl chleby a housky, které rozvážel koňmi až na Stírku, kde má v dnešní době pekařství právě jeho pravnuk. Náhoda? Když se lidé vraceli z koncentračních táborů, pan Mašek čekal u přívozu a dával jim svůj chléb, takto zůstal ve vzpomínkách své dcery, Matoušovy babičky. Roku 1948 pekařství ve Zdibech zabavili komunisté a praděda byl donucen své řemeslo opustit a odejít pracovat do továrny. Pekárna přitom zůstala dlouhé roky zavřená, ovšem plně vybavená v původním stavu pro případ, že by nastala situace, kdy by bylo třeba péct. Což se už nenaplnilo. Po pradědovi toho bohužel moc nezbylo, zmizely dobové fotografie i recepty, jediné, co po něm Matouš zdědil, jsou pekařské ošatky, kterých si opravdu cení.

Z banky do pekárny

Matouš šel svou cestou. Nejdříve pracoval osm let v bance, než se rozhodl pro změnu. Zařídil si restauraci a vinotéku, získal své zákazníky, dařilo se mu, čerpal inspiraci a posouval se dál, než nastal moment, kdy bylo třeba vydat se jinam. Když jsou na podnikání dva společníci, často to k takovému bodu dospěje. Matouš dostal nabídku otevřít si bistro a od něho už byl k vlastnímu pekařství jenom malinký krůček. Protože už v restauraci byl zvyklý péct vlastní pečivo, bavilo ho pracovat s těstem a zkoušet, jaká ingredience a teplota jak funguje, rozhodnutí bylo nasnadě.

[time-restrict on="2019-10-07"]

Vlastníma rukama

Celý interiér pekařství si zařídil Matouš sám a začal zkoušet nové receptury. Přemýšlí často, jak co pracuje, stále vymýšlí, s čím novým své zákazníky překvapit. Velkou výzvou bylo bezlepkové pečivo, jehož recepturu v genech s největší pravděpodobností neobjevil, trvalo mu měsíc, než přišel na princip, jak to udělat, aby těsto drželo při sobě a chléb, houska či závin chutnaly stejně dobře jako klasické pečivo z pšeničné mouky. Výsledek všechny překvapil, proto si i bezlepkové pečivo kupují lidé bez dietního omezení. Jen tak, pro zpestření nebo nějakou úlevu ve svém jídelníčku.

Následovníci

S manželkou Marií, která je mu jak v podnikání, tak běžném životě velkou oporou, má Matouš jedenáctiletého syna Matouška a osmiletou dceru Marušku. Oba dva k tátovi do pekárny často zavítají a pečou s ním moc rádi. Matouš se jim snaží předávat svůj kumšt, ale třeba to, že je v létě v pekárně neskutečné dusno, jim prý raději neříká, aby je neodradil. Stačí vstávání ve čtyři nad ránem. Matoušek nedávno sám připravil těsto a usmažil sto lívanců, proto Matouš starší věří, že by mu živnost mohl předat, přestože ještě je spousta času. Doufá, že děti u řemesla zůstanou, protože vidí, že takových lidí ubývá a v této cestě spatřuje opravdu smysl.

Řemeslo jako životní styl

Práce v pekárně Matouše baví především pro samotné řemeslo, které ho úplně dostalo, ale také pro kontakt s lidmi. Výsledky jeho práce jsou rychle vidět. Velmi rychle se ukáže, jak se lidem v pekárně líbí, jak jim chutná, hned je jasně poznat, kolik zákazníků se vrací a co po něm vlastně chtějí. Matouš stále vymýšlí, co dál, kam se dá posunout a jak růst. Zkouší nové a nové receptury, a nyní dokonce kurzy. Pro bezlepkáře, pro děti a nebo pro lidi, kteří rádi pečou, ale nemají moc času. Chce jim předávat své fígle a navázat další vztahy. Aby poctivé řemeslo přinášelo radost, aby bylo vyhledávané a oceňované. Protože jeho ruce tvoří. Stejně jako jeho srdce. A ten soulad je znát, jen zavítejte! :-)

Koukněte na: www.facebook.com/pekarmatous pekarstvimatous.eatbu.com

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/10

jako součást hlavního tématu čísla Tradice

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Jsem si jistá, že když se nacházíte hodně dole, je to jenom proto, abyste se zase brzy ocitli hodně nahoře. Už je to víc než šest let, kdy jsem se sbírala po životní krizi a právě tou dobou jsme se díky účasti na dětské ekologické soutěži seznámili s Petrou a Danem. Časopis byl zatím jen vizí v jejich hlavách, přesně si pamatuju okamžik, kdy jsme se o něm bavili poprvé. Přišlo mi to jako sen a tenhle sen jsem za několik měsíců skutečně držela v ruce, dokonce se svým textem. Díky tomuto setkání získala naše rodina nové přátele a zcela nový směr.  Za to jsem hodně vděčná, protože v mém životě nikdy nebylo tolik radosti jako je dnes. A zítra určitě bude ještě větší :-).

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné