Pracovat s vášní - rozhovor s Theodorou Remundovou

Theodora přišla na rozhovor pracovně našlápnutá, soustředěná a zaujatá. Měla málo času. Vše se vztahovalo k její aktuální práci, dvoudílnému dokumentu Moje století, který jste možná už stihli zhlédnout a který mapuje sto let České republiky prostřednictvím stoletých lidí, kteří to celé prožili. Aniž bych se na cokoli zeptala, Thea dosedla na židli a prvních dvacet minut spontánně mluvila o zapeklité historii vzniku filmu. V počáteční fázi měla natáčet jeden ze dvanácti dílů dokumentu, ve finále vznikly projekty dva, z nichž jeden, dvoudílný, natočila Theodora. Věci se protahovaly a měnily, někdy i tak, jak se měnila politická scéna. Během rozhovoru ještě nevěděla, jestli dostane od České televize povolení projekt dokončit. Ale jak s ironickým smíchem říkala: „Já už teď vím, že i když nám realizaci toho druhého dílu neotevřou, tak to budu platit asi já. Nebo můj partner. Nebo to zaplatíme z peněz, který zbyly po babičce…“

Pracovat s vášní - rozhovor s Theodorou Remundovou
Theodora přišla na rozhovor pracovně našlápnutá, soustředěná a zaujatá. Měla málo času. Vše se vztahovalo k její aktuální práci, dvoudílnému dokumentu Moje století, který jste možná už stihli zhlédnout a který mapuje sto let České republiky prostřednictvím stoletých lidí, kteří to celé prožili. Aniž bych se na cokoli zeptala, Thea dosedla na židli a prvních dvacet minut spontánně mluvila o zapeklité historii vzniku filmu. V počáteční fázi měla natáčet jeden ze dvanácti dílů dokumentu, ve finále vznikly projekty dva, z nichž jeden, dvoudílný, natočila Theodora. Věci se protahovaly a měnily, někdy i tak, jak se měnila politická scéna. Během rozhovoru ještě nevěděla, jestli dostane od České televize povolení projekt dokončit. Ale jak s ironickým smíchem říkala: „Já už teď vím, že i když nám realizaci toho druhého dílu neotevřou, tak to budu platit asi já. Nebo můj partner. Nebo to zaplatíme z peněz, který zbyly po babičce…“

Když máme to stoleté výročí, jaký vy máte vztah k téhle zemi?

Já jsem vlastenka, ale ne nacionalistka. Spíš mám vztah k tomu prostoru, kde se naše země nachází. A znám se se spoustou lidí ze všech možných regionů, do kterých mě profese dokumentaristky zavála, a s mnohými jsem v kontaktu. Někdy se i navštěvujeme. A přestože vím, že naše historie je taková sebepoškozující, jsem pořád idealista a doufám, že se to nějak zlepší, i když tomu současná situace úplně nenasvědčuje. A jak se blížilo výročí vzniku republiky, přemýšlela jsem, že by bylo hezký udělat dokument o stoletých lidech, a chtěla jsem jich tam mít hodně.

Do toho se rozbíhaly další projekty, které zase zanikaly, protože to tak v naší profesi je. Musíte zkoušet víc věcí najednou a pak se uvidí, co z toho vyjde. Ale možná je ten můj přístup špatný, protože jsem přehnaně nesebevědomá. A to myslím opravdu negativně. Neumím si zajistit podmínky, které by poté byly pro klid a dobrou situaci během tvorby potřeba. Pořád se dostávám do stresů z představy, kolik ten film stojí. Ono je za tím sice opravdu hodně času a práce, ale mně to pořád připadá jako spousta peněz a pořád si říkám, jestli to má cenu a jestli to zvládnu udělat tak, aby to nebyly vyplýtvaný peníze. A tyhle úvahy mě trochu svazujou.

  A nesebevědomá jste jen v oblasti dokumentu, nebo se s tím potýkáte i jinde?

Jinde se moc nepotýkám. (smích)

  To je dobře.

Ale stejně je to problematický. Samozřejmě horší je, když s tím člověk bojuje ve vztahových věcech a přitahuje si partnery, kteří jsou k ničemu. Ale v tomhle smyslu jsem sebevědomí nebo rozeznávací schopnost vždycky měla dobrou. I když je možná odvážné to říkat. Když už mluvíme o vztazích, a to nejen partnerských, ověřila jsem si, že to je určitý druh mého duchovního postoje, že si stojím za lidmi, kteří jsou mi blízcí, i kdyby to pro mě mělo být nevýhodné. Tohle sebevědomí ve vztahových věcech, myslím, mám.

  A asi je to i odvaha, ne?

Možná, nevím. Točila jsem třeba v Nepálu dokument pro české buddhisty a snažila se nahlédnout do duchovního směru, který prezentují. Místní nepálští buddhisti mi přišli naprosto autentičtí, přirození, ale ze strany Čechů jsem tam já osobně cítila nějakou křeč. Ale je nutno říct, že to byla jen jedna skupina lidí. Tam jsem se dostávala do extrémních situací, kdy jsem se musela rozhodovat, jestli se přizpůsobím požadavku klienta, nebo budu stát za štábem a vztahy s lidmi, jak je cítím já… Musela bych jednat proti svému přesvědčení, takže jsem film nedokončila. A tehdy jsem si říkala, že je třeba mít sebevědomí držet se toho, jak to selsky vidím sama za sebe.

Ale na základě nesebevědomí v oblasti peněz a možná i toho, jestli je člověk tak dobrej, že má oprávnění být autorem, který je utratí, se dostávám v životě do velice svízelných situací, kdy nakonec dělám věci ve strašném stresu, protože prostě nebyl čas a prostor je dobře připravit. Na tom bych chtěla pracovat do budoucna. Uvidím.

 

[time-restrict on="2019-10-07"]

A v případě dokumentu Moje století to bylo jak?

No, ještě před rokem externí producent a autor projektu konstatoval, že na to stát peníze nedá, a šlo se znovu na Radu České televize. A tam se řeklo, že dílů nebude dvanáct, ale nakonec jenom šest. Producent počítal nejen s financováním ze strany Televize, ale i s koprodukčními penězi, které měl potvrzené od různých firem. Letos v březnu se ukázalo, že se mu je sehnat nepodařilo, takže se projekt v ten moment mohl zrušit. Ale já jsem měla v sobě ideu, že se to fakt musí natočit (smích), tak jsem řekla své dobré kamarádce a spolupracovnici Kláře Formanové: „Pojď, natočíme to tak, jak jsem původně chtěla!“ Mezitím ale došlo k tomu, že spousta těch starých lidí z původního projektu už nebyla schopna vypovídat. Takže jsme s Klárou začaly shánět svoje stoletý, s tím, že jsme nehledaly jen ty, kteří se narodili v roce 1918, ale i starší ročníky. Šlo to hrozně těžko, protože kvůli zpřísnění ochrany osobních údajů už se nedá jen tak zavolat na radnici a poprosit o kontakt.

Nakonec se částečně záměrně a částečně náhodou podařila složit neuvěřitelná skvadra, kterou by si asi člověk v případě takhle starých lidí nemohl naplánovat. Chtěla jsem, aby tam byla identita celé naší společnosti, která není úplně jednotná. Takže jsme tam dostaly prostřednictvím čtyř lidí i region Slovenska. Máme tam taky paní z českoněmecké rodiny, jejíž část byla odsunuta ze Šumperka, pána židovského původu, který pochází ze Slovenska, pak tam máme skauta, pana Marka, který reprezentuje lidi, kteří jsou odvážní a bojují za spravedlnost, máme tam evangelického faráře, pana Pokorného z Brna, Františka Hamadu, primáše z Uherského Hradiště, což je taková místní celebrita. Tenhle pán ještě ve 104 letech hraje na housle a schází se s místní skupinou muzikantů. Chtěla jsem ale, aby tam byly nejen různé regiony, ale i různé názory, tak se nám podařilo sehnat i komunistu, který s obdivem vzpomíná na Gottwalda, pak je tam zase jiný, který byl kádrovákem… Teď jsem ale jmenovala jenom některé, což mě mrzí, ale nechci tím čtenáře zavalit.

  A ono jich je nakonec pětadvacet, ne? To je úžasný.

Ano, ve výsledku pětadvacet. Já nevím, jestli to bude pro všechny úžasný, ale pro mě to úžasný je. Podařilo se to díky několika lidem, kteří na tom pracovali – řekla bych – dost nadstandardním způsobem, jako kdybychom to třeba dělali na škole. Bez lidí, jako je Klára Formanová, zvukař Štěpán Škoch nebo kameraman David Čálek, bych ten film vůbec nemohla natočit. Na 25 respondentů rozptýlených po celé republice jsme měli asi 16 dní. Třeba ráno jsme jeli z Uherského Hradiště do Brna a odtamtud do Šumperka. Takže na jednotlivé lidi jsme měli někdy jenom půlden, pár hodin. Při obhlídkách vznikla idea, že natočíme všechny, které jsme vypátrali, a televize Ostrava na to přistoupila.

  Mluvila jste o stoupenci Gottwalda, kádrovákovi… Jak se vám točí s lidmi, se kterými se názorově prudce neshodujete?

S těmi měla problém hlavně Klára Formanová, která je z protikomunistické rodiny. Její tatínek, pan Jiří Stránský, byl zavřený v uranových dolech… Takže dokonce nechtěla, aby tam ty lidi byli, a já jsem jí dost oponovala. Já nemám problém s nimi natáčet. Pro mě to je vlastně zajímavé, i když je pravda, že takový ten světlý zážitek sblížení jsem měla s jinými postavami toho filmu. Ale nemám problém toho člověka, navíc stoletého, vnímat s určitým odstupem. Možná to ale záleží i na tom, z jaké rodiny člověk je. Já jsem v podstatě z takové té šedé zóny, ale pro Kláru, která přišla s vyhroceným příběhem své rodiny, to bylo osobní.

  To věřím. Ale je fakt, že i kádrováci k tomu století patří…

No právě! Ale já jsem na to vyzrála. Mně samozřejmě záleželo na tom, kvůli přátelství a kvůli respektu, který ke Kláře mám, aby z toho neměla špatný pocit. Už jen kvůli tomu, kolik svého volného času tomu obětovala, i když jí to nikdy nikdo nezaplatí. Já si toho hrozně vážím. Tak jsem udělala fintu. Máme ve filmu toho skauta, pana Eduarda Marka, který byl zavřený za nacismu i za komunismu. A byl v uranových dolech, stejně jako tatínek Kláry. A oba jsou skauti, navíc držitelé Řádu Stříbrného vlka, což je nejvyšší skautské vyznamenání. A tak říkám na natáčení: „Edo! Nevadí ti, že budeš v tom filmu s pánem, kterej mluví opačně? Kterej je stoupencem Gottwalda?“ A on nám s Klárou říkal: „To je správný! To tam má bejt! Život přece není pohádka.“ Takže tím jsem dostala posvěcení.

  Co vám sto a víceletí lidi dali? Jak vás ovlivnili?

Ty dárky od nich mají několik vrstev. Zaprvé jsem potkala lidi, kteří byli úplně čistí a neokázalí, i když by to sami o sobě neřekli. Dneska, jak marketing pronikl do všeho, je doba strašně sebestředná. To je hrozně smutný. Vlastně i ten Facebook je prostor, kde se všichni zviditelňujeme. Někdo to činí s vkusem, což si myslím, že je v pořádku, protože tak lidi alespoň dostanou informaci, ale někdo tomu úplně propadne. A to nejen šestnáctiletý děti, vlastně spíše lidi v naší generaci, což mi přijde pozoruhodný. Ten narcisismus považuju za problém doby. A lidi, se kterými jsme točili, to v sobě nemají. Ani jeden. Ani ti komunisti, mám pocit. (smích)

  A není to tím věkem?

Já nevím, spíš jsou z jiné doby. Protože člověk (a to se projevuje i u většiny těch výpovědí) si pamatuje intenzívně věci, který zažil do pětatřiceti čtyřiceti let. A pak paměť ochabuje. Já jsem si původně myslela, že budou nadšený, že tam můžou vystupovat, ale zjistila jsem u spousty z nich, že to tak vůbec není. Někdo byl zvědavý, vytrhlo ho to z nějakého stereotypu, ale nebylo to proto, aby na sebe upozorňovali. Řekla bych spíš, že většinu jsme třeba i díky příbuzným nějak ukecali a oni mi uvěřili, že o jejich výpověď stojím. Ale možná mi taky jenom chtěli udělat radost. (smích)

A dalším přínosem pro mě je, že si skrze ty lidi dokážu tu dobu víc představit, přestože jsem se vlastně o historii tolik nezajímala, znala jsem jen nějaká fakta a podléhala frázi, že je důležité to znát. Ti moji století ale člověka nějak vtahují (a třeba to bude i z toho filmu cítit) svojí existencí do historie, protože buňky jejich těla tou dobou prošly… Světová válka byla z hlediska celého lidstva nedávno, člověk si uvědomí, jak to bylo strašný, ale citlivost k těmto věcem se s odstupem času ztrácí. A ti naši respondenti mě skrze svoje těla a duše k té historii přiblížili, zvýraznili citlivost a já doufám, že alespoň z části bude i pro diváky z toho filmu vyzařovat.

  A svůj názor na stáří jste si nějak upravila?

Tohle je zajímavý. Kameraman David Čálek mi na začátku projektu říkal: „Ty seš gerontofil!“ (smích) Já jsem o tom přemýšlela a přišla jsem na to, že je mi vlastně jedno, jak je člověk starej. Ale ano, zajímají mě i staří lidé. Nevím, jestli se mi to zdá nebo je to tím, že podstatná část života těch stoletých je z té jiné doby, ale oni působí strašně zajímavě kontrastně. Každý je výrazně jiný, zastupují různé druhy energie. To je na tom pozoruhodné.

  A svého stáří se nebojíte?

My jsme s nimi omládli. (smích) Někteří mi říkali děvenko… Jeden chtěl, abych se o něj starala, a já jsem říkala: „Já nemůžu, já mám tři děti…“ a on se tomu hrozně divil, asi si myslel, že mi je pětadvacet. To bylo omlazující. Ale samozřejmě, nějak to asi řeším. Jak bych na to odpověděla, abych nelhala… To je právě zase o tom narcisismu. Já s tím samozřejmě taky bojuju. Jsem součástí téhle doby. A to je problém i toho stárnutí. Myslím, že by se měl člověk snažit odklánět myšlení o sobě. Nemyslím, že by se měl zanedbávat, ale měl by víc žít věcmi, které se dějí, a snažit se je dělat dobře, žít sebe v rámci vztahů pracovních i rodinných. Ale je to těžký. Uteču trochu od otázky, ale například skloubit tu profesi s rodinou je šíleně náročný. Našemu nejmladšímu je pět. Teď nám umřela babička, partnerova maminka, která byla do loňského října úplně fit. To byla žena, která nám strašně pomáhala. Ona mi vlastně umožňovala, že jsem svou profesi mohla nějak dělat i s dětma.

  A jak to teď řešíte?

No, že si toho malýho přehazujeme jako horkej brambor. A jak jsem říkala, že je ta profese nepředvídatelná, teď se stalo, že musím další projekt o Nepálcích z Jablonce dokončit ve stejném termínu. Navíc se ukázalo, že se film s těmi pětadvaceti respondenty nevejde do padesáti dvou minut, takže první díl bude mapovat období 1918–1945 a teď je potřeba ustříhat díl druhý, 1945–1918. Takže se následující týden budu pohybovat mezi dvěma střižnami. Ale tenhle stav pro mě opravdu není normální. Potom už to budu jenom dodělávat a možná budu něco dělat pro rozhlas, ale to je spíš taková zájmová činnost. A dál teď práci nemám. A ani ji nehledám, teda…

  No to se nedivím…

Ale to stárnutí jsem ještě nedořekla. Já totiž mám tu moji matku. To je s nadsázkou workoholička. Jí je 77 a vlastně to asi taky řeší tím, že si furt něco vymýšlí. Občas jí dávají taková ta seniorská vyznamenání a ona na to překvapeně kouká, že ona snad má být ten senior…? Takže já ji vnímám jako živoucí příklad toho, že se člověk má snažit být pořád činorodý. A chci ještě zdůraznit, že by žena neměla nikdy být… jak bych to řekla… suchá. Říkat si, že tu bude už jen pro službu někomu. To ne. V každých vztazích, i pracovních, má být trošku humor, trošku to má jiskřit. Neříkám, že to má zacházet někam daleko, ale vnímavost k těmhle věcem se má udržovat. Život by měl mít stále několik rovin.

  Vy sdílíte názor, že to muži mají v současnosti komplikované. Máte tři syny. Snažíte se je nějak vědomě ovlivnit, aby to měli třeba lehčí?

No, v tomhle já právě selhávám. Jako matka selhávám. Teď je to chaos. I když je to asi nejdůležitější stránka života… Mají to těžký a nevím, co z nich bude. (smích) V tomhle vůbec nemám ideologii. Ale třeba přípravu na střední školu jsem nenechala náhodě, když se ti dva starší hlásili na gymnázium, tak jsem jim zaplatila jednu pedagožku, která je špička ve svém oboru, aby je na přijímačky připravila, oba se dostali. Měli pro studium předpoklady, ale bez přípravy by to bylo dnes nejisté. Nějaké výchovné průpovídky samozřejmě taky mám, ale ve spoustě věcí jim nejdu dobrým příkladem. Ale zase si říkám, že když uvidí, že někdo dělá něco, na čem mu záleží, jako třeba já tenhle projekt, bude je to možná motivovat, aby svoji budoucí práci taky dělali s nějakou vášní. Ale ve spoustě věcí na ně nemám dost času, což se teď budu snažit trošku napravit. Rozhodně o sobě nechci vytvářet představu nějaké ideálnosti.

Toho staršího jsem ovlivnila špatně, protože furt natáčí nějaké filmy, přestože jsem mu říkala, ať se tím neživí. Já třeba kdybych neměla díky rodině kde bydlet a kdybych neměla určitou jistotu v partnerovi, tak bych musela dělat něco úplně jinýho. Třeba Moje století bych dělat nemohla. Já si svými projekty vydělám za rok pomalu míň než nějaká pokladní, přičemž pokladní nechci snižovat. Jen chci říct, že ta moje práce není moc lukrativní. Takže když vidím, jak je tím nejstarší syn zaujatý, trošku se bojím. Možná bych byla radši, kdyby aspoň dělal nějaký řemeslo, jako je kamera nebo střih, protože režie je hrozně nevýhodná. Zvukař nebo střihač přijde, udělá svoji práci a má denní sazbu. Kdežto režisér má odpovědnost za celý projekt. Dostane samozřejmě nějaký honorář. Ale když se to rozpočte na hodinu, tak vlastně bere míň než maskérka. Ale není to univerzální. Jsou lidi, kteří se v tom pohybují jiným způsobem. Někdo to třeba kombinuje s reklamou nebo je režisér zároveň producent a to já právě neumím, takže jsem v tomhle takovej loser. Ale mám jedno heslo, které chlapcům zdůrazňuji: že by si měli vybrat takové zaměstnání, které bude potřeba před kolapsem, při kolapsu i po kolapsu společnosti. (smích)

  No jo, ale co to je?

Á, tak jsou nějaký takoví inženýři. (smích)

  Točíte dokumenty, které mají uměleckou nadstavbu. Jak vybalancovat, aby ten váš umělecký vklad nepozměnil realitu moc?

No… to je otázka. Já se snažím zůstávat v takovém jakoby dětském přístupu. Spousta lidí věci hodně ideologizuje, ať už v dobrém, nebo ve špatném. Je otázka, co je lepší. Já tenhle přístup nemám. Uvědomuju si, že to je možná trošku hendikep, protože v té marketingové době se spíš chce, aby se reflektoval nějaký jasně definovaný problém. Třeba genderu. Ženy kontra muži. Me too. A teď budeme bojovat! Ale já to takhle necítím. Mě vždycky bavilo dělat filmy tak, aby to bylo celistvější, a snažím se tu celistvost propašovat i do témat, která jsou jakoby vyhraněnější.

  A rozumím tomu dobře, že ten dětský přístup znamená bezelstnost?

Já se ze začátku na člověka snažím napojit tak, že mu důvěřuju. Chci mu dát prostor. Nechci ho hned využít pro nějaký svůj předem daný záměr. Takže na lidi, kteří ostatní už dávno posoudili, ať už dobře, nebo špatně, si já dělám názor daleko později.

  To se mi ale zdá docela fér.

Myslím, že jo, ale ve své podstatě to dnes může být komplikace, nevidět černobíle. Teď se všechno kauzalizuje, i dokument se tomu přizpůsobuje, a já si ale pořád myslím, že to spíš patří do novinařiny a dokument je tu k něčemu jinému… Souvisí to s marketingem, se sociálními sítěmi. Stanoví se problém a ten se řeší. To, že je svět jednostranně neuchopitelný, se lidi snaží vytěsnit, což je dílčím způsobem úspěšná strategie. A já to vlastně nekritizuju, protože to do jisté míry chápu. Potřebujeme pořád něco řešit a chceme to vyřešit… Možná i já se tak někdy chovám…

  Ale vy už toho za sebou máte pracovně docela dost. Máte zkušenosti. Takže je vidět, že i tím svým přístupem si leccos vydobydete.

No… já mám pocit, že žádnou zkušenost nemám a nic si nepamatuju. Já vám ukážu začátek toho filmu, chcete?

[/time-restrict]

Theodora Remundová (44) je režisérka uměleckých dokumentů (Ničeho nelituji, Když v tom jedou ženy, Ernestýnka: Život je labyrint…), herečka filmová (Praha očima / Absolutní láska, Ene Bene, Výlet…) i divadelní. Máma Alfreda (15), Kajetána (13) a Antonína (5) a partnerka otce svých synů, filharmonika Tomáše Hostičky. A… ano, samozřejmě, dcera Ivy Janžurové a divadelního režiséra Stanislava Remundy (†2012), mladší sestra herečky Sabiny Remundové a z mého pohledu komplikovaná partnerka sama sobě. Její inteligence a poctivost jí odkrývají bezbřehou složitost světa.

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/11

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty na tel: 800 300 302

Předplatné zde.

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné