Supermáma!

Kdysi jsem v televizi uváděla pořad, jehož podtitul pravil: „Supermáma je ta, která nezapomněla sama na sebe.“ A divák si mohl právem myslet, že kdybych roztrhla decentní halenku, objeví se na hrudi legendární „S“ ve žlutém poli. Jinými slovy, že v elastickém sexy oblečku, nenuceně opřena o kočár, brázdím na in-linech pražské parky, chodím disciplinovaně spát po Večerníčku a stravuji se lépe než Kateřina Cajthamlová. Kdyby chudák divák tušil!

Supermáma!

Už samotné přijímání potravy bylo poměrně zapeklité. Když bylo děťátko konečně zaopatřeno a uspáno, kočár vmanévrován pod okno, dudlíček po třicáté šesté vrácen do pusinky, vysílačka opatrně zasunuta pod peřinku a moskytiéra přetažena přes korbičku, mířila jsem rozechvěle k hrncům na plotně. Nandávání na talíř i cesta ke stolu proběhly bez defektu a náhodný pozorovatel by mohl mít dojem, že není nic jednoduššího, než se prostě naobědvat. Já ale křečovitě svírala vidličku a neuroticky sledovala světélko na chůvičce. Nic. Stále nic… Že by? Že by tentokrát?! Kdepak. To jen tlusťoch zaparkovaný pod modřínem zvolil nejdrastičtější metodu. „Uááááá!“ zavřeštěla chůvička ve chvíli, kdy se vidlička přiblížila k ústům.

Byl to jev nepochopitelný, krutý a bohužel pravidelný. Mozky se nekompromisně propojily a snahy o občasné přerušení byly marné. Metodu „tak tu vysílačku prostě nezapneš“ jsem ani nezkoušela. Představa toho, co se možná děje pod modřínem, by mi nedovolila polknout.

S vědomím hrozící podvýživy jsem někdy před usnutím snaživě rekapitulovala menu uplynulého dne. Jablko, ryba, brokolice, pečivo, …, dokonce luštěniny! Bravo! Aplaudovala jsem sama sobě, než mi došlo, že to všechno snědlo kvetoucí batole. Týrala jsem paměť v upřímné snaze vzpomenout si na vlastnízdroje kalorií, ale víc než tatranku a několik kafí jsem z ní nevydolovala.

Měsíce plynuly a nerovná symbióza, na které (už od pohledu) jednoznačně profitovala druhá strana, postoupila do dalšího levelu. Při procházce v parku s kamarádkou a dětmi se mi chtělo čůrat. Poodešla jsem za keř, stáhla dítěti tepláčky, to se poslušně vyčůralo a spokojeně jsme se vrátili zase na cestičku. Když jsem si po chvilce kamarádce postěžovala, že mám zřejmě nějakou děsivou chorobu, neb se mi chce zase, hleděla na mě jako na nebezpečné zvíře.

Ale kde že loňské sněhy jsou! Z průsvitné bytosti, které se permanentně chtělo na záchod, jsem se vypracovala k normálnímu člověku, který si občas odskočí. „Dobré ráno, milé divačky! Začíná Supermáma. Ideální čas vypnout televizi a jít se najíst.“

Monice vyšla kniha fejetonů Odvrácená strana matky.

Koupit ji můžete zde:

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné