Štafetový závod Sněžka–Praha, boj s vlastní vůlí

Ráda bych věřila tomu, že už jsou mezi vámi nějací běžci, kteří se přes prázdniny rozprchli do lesů a začali v nich místo hub sbírat kilometry. Běh má možná už pevné místo ve vašem kalendáři a vy se každý týden těšíte na pořádnou dávku slastných endorfinů vyplavených po sportovním huntování. Možná bych mezi vámi ale našla i ty, kteří sice pevné místo v kalendáři pro sport našli, nicméně je v létě dohnaly grilovačky se soudky piv nebo čtrnáctidenní all inclusive dovolené, po kterých se vám přes plný břich horko těžko nazouvají odpočaté tenisky. Možná jsou mezi vámi dokonce i tací, kteří si své první úspěchy došli změřit na nějaký běžecký závod. Na něm se teprve ukáže vaše vůle a zúročí se poctivý trénink. Na začátku července jsem se nechala přemluvit na štafetový závod Sněžka–Praha, v rámci kterého jsme v čistě ženském týmu (bylo nás pět) musely pokořit celkem 200 km.

Štafetový závod Sněžka–Praha, boj s vlastní vůlí

[time-restrict on="2019-09-07"]

Střídaly jsme se zhruba po 10 km a mezi výběhy odpočívaly přibližně 3–4 hodiny za hlaholu naší support Tomáše, jehož občerstvovací dovednosti a tašky plné kaštánků, ovesných kaší, polívek, banánů, kafí a čajů by zasloužily minimálně potlesk. Startovalo se v 17 hodin z Obřího dolu, cílem byla pražská Troja. Euforie z první kopcovité desítky mě opouštěla už při té druhé, na kterou jsem vyrážela kolem druhé hodiny ranní a kdy jsem s pomalu se sesouvající čelovkou křížila kravským hnojem zavánějící vesnice ve východních Čechách. Při měsíčku jsem bojovala nejen s dírami v silnicích, ale i s vlastní vůlí. Kukuřičné pole, díry, hnůj a tma. ☺ To se vám zkrátka při libozvučném slovním spojení Sněžka–Praha nemá šanci vybavit. Můj poslední úsek jsem „propěškoběžela“, byl to zase jeden velký kopec. Unavená, s žaludkem obráceným naruby po všech možných energy gelech, redbullech, monsterech, uhlích a kaštáncích jsem se plahočila z Měšic do Klecan, kde jsem u Národního ústavu duševního zdraví nalezla svou poslední parťačku na předání štafetového kolíku a klid. V momentě doběhu jsem byla skutečně zralá na to, zaklepat na dveře a na recepci ohlásit PŘÍJEM.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/09

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​