Štafetový redakční rozhovor...odpovídá Miloš Špringr

Kruh se uzavírá. Miloš Špringr, který vloni zpovídal Katku Varhaník Wildovou, se pro tohle číslo stal zpovídaným a ukončuje tak druhé kolo štafety rozhovorů. Pozoruhodné je, že mu otázky kladla Kamila Boudová, která je nejen naší redaktorkou, ale zároveň Milošovou bývalou studentkou. Žijí teď víc jak tisíc kilometrů vzdáleni, přesto se zrovna oni dva jako jedni z mála při rozhovoru setkali osobně.

Štafetový redakční rozhovor...odpovídá Miloš Špringr

Pamatuji si tě jako učitele angličtiny, můžu dokonce říct, že si tě pamatuji jako obávaného učitele angličtiny, jako populárního patrona školního parlamentu a po deseti letech se s tebou setkávám v týmu Pravého domácího časopisu. Řekl bys, že tvá kariéra je snová? Promítají se v ní tvé dětské sny? Snová kariéra to rozhodně není, protože pokud si dobře pamatuji, tak jsem o své kariéře snil jen málokdy. Když už jsem tedy snil, snil jsem nejdříve o hajném. Žil bych na hájovně daleko za vsí a s sebou bych měl svou maminku, která by se o mě starala. Potom jsem chtěl být doktorem, pediatrem a nakonec mým největším snem bylo stát se prezidentem. No a když nad tím tak přemýšlím, možná jím i někdy budu, kdo ví.

Jako učitel angličtiny jsi u nás ve městě doslova legenda. Jsi na jednu stranu obávaný a na druhou stranu obdivovaný a milovaný. Sama jsem tvé hodiny zažila a často jsem měla pocit, že v tom plavu. Že jsi tři míle před studenty, a tak je nutíš se prostě naučit rychleji. Je to promyšlená strategie? Za legendu se nepovažuji. Vždy dělám prostě to, co považuji za správné, co mě baví, ale pravdou je, že se mě někteří studenti trochu báli, především ale proto, že jsem po svých studentech vždy vyžadoval, aby na mé hodiny chodili připraveni a dávali na nich pozor. Používal jsem v té době poměrně novátorské metody výuky, a proto se možná někomu mohlo zdá, že jsem někde jinde, ale jsem přesvědčen, že jsem se svými studenty byl na stejné vlně.

Jak bys popsal, co jsi dělal? To, že jsem mluvil anglicky, jsem považoval za samozřejmý. Důležitý pro mě bylo neučit angličtinu, ale učit anglicky. Děti chtějí sdílet, chtějí s vámi komunikovat, když jim k tomu dáte příležitost, když pro to vytvoříte prostředí. Pro mě nebylo důležitý, zda je ten jazyk stoprocentně správně. Chtěl jsem, aby se naučily v něm vyjadřovat. Šlo o touhu komunikovat. O to mi šlo.

[hide]

Rodiče dodnes vzpomínají na to, jak se k tobě báli chodit na třídních schůzkách zeptat se na prospěch svých dětí. Nevíš proč? Nechápali, že mluvím anglicky. Měli pocit, že to ty děti nemohou zvládnout, že takhle se jazyk prostě naučit nedá. Chodili i do hodin koukat se, jak to probíhá, a když viděli, že to funguje, uklidnili se.

A co se aktuálně děje v životě legendárního Miloše Špringra kromě toho, že stále učí angličtinu a píše do PDČ? Škola.

Tvoje škola jazyků? Kdepak. Chceme založit přírodní školu. V Praze existuje střední přírodní škola. Založil a vede ji František Tichý, o kterém jsme v PDČ už také psali. Moc se mi líbí, jak to dělá, a tak jsme se rozhodli, že by bylo super založit i základní školu na těchto principech. Nebo spíš druhý stupeň základní školy.

A proč? Co tě žene při práci na tomto projektu? Štve mě, jak to vzdělávání dnes vypadá.

Co jsou podle tebe základní ingredience pro lepší vzdělávání? Nevychovávat šedou masu podle šablon a mustrů. Dnes jsou všichni hodnocení podle stejných měřítek a tabulek a všem jsou nastavené stejné cíle. Škatulkujeme děti podle známek.

Jak podle tebe má vypadat ten individuální přístup? Ale to není o individuálním přístupu. I s individuálním přístupem můžeme všechny děti vychovávat stejně. Je potřeba podpořit individualitu dětí a mít radost z toho, že každé dítě je jiné.

A jde to i v poměru jeden učitel na třicet žáků? Vždyť jsi ke mně sama chodila. Bylo vás ve třídě přes dvacet a po nikom jsem nechtěl, aby se zařadil do škatulky, aby byl stejný jako ostatní. O poměru dětí na učitele tu nejde, i když menší skupinky jsou samozřejmě lepší, a to i v konvenčním vzdělávání.

A co bys poradil rodičům, aby přispěli k lepšímu vzdělávání? Aby nebrali tu školu tak vážně.

Nic víc? Všechno ostatní je hrozně individuální. Každé dítě se rozvíjí jinak. Ale rodiče i děti by měli brát docházku do školy jako tábor.

To znamená, že je dobrovolná? To není, zákonná povinnost tu je. Ale jde o ten vztah ke škole. Když jedete na tábor a víte, že zítra se budete učit vázat uzly, tak si také večer neřeknete: hele, pojď, jdeme hodinu vázat uzly, abychom se připravili na tábor. A děti milujou tábory, tak proč by nemohly milovat školu. Vždyť to taky může být zábava, ne?

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/04

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Kamila Boudová je u nás známá jako Falešná Pařížanka. Po tom, co napsala pouze čtyři sloupky o svém životě v hlavním městě módy navzdory vlastním hodnotám, dostala nabídku napsat knihu. A samozřejmě ji využila.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné