Štafetový redakční rozhovor...odpovídá falešná Pařížanka Kamila Boudová

Kamilo nefalešně milá, o knihu, kterou jsi napsala, jsme se chvíli přetahovali i s mým mužem. Naše holky ji ode mě chtějí předčítat…

Štafetový redakční rozhovor...odpovídá falešná Pařížanka Kamila Boudová

Vlastně je dost vtipné, že když jsme se sešly v městě módy, dovedla jsi nás na místo, kde si naše třináctiletá Viky koupila takový ten „kus Paříže“ na tričku, který je úplně mimo tvou filozofii… Jak ti při tom bylo? Jak vlastně takovéto situace prožíváš?

Dělám to stejně jako moje kamarádka veganka: ostatním se do talířů nekoukám a neodsuzuju je. Já si řeším jen sebe a svůj šatník. Nesuď, jinak budeš souzena.

Všimla jsem si nejen na našich dětech, že tím, čím se zaobírají v dětství, dříve či později jsou. Jednoduše řečeno, prostě od samého počátku JSOU tím, čím sem přišly být, a dávají o tom světu různě viditelné signály. Jaké byly tvé první viditelné signály, které souvisí s tím, čemu se nyní věnuješ?

Luci... a čemu se podle tebe věnuji?

Viktorka říká, že záchraně světa... a já v tvé anotaci na knize čtu, že jsi módní revolucionářka… takže tak

Já si jako první kariérní zážitek z dětství ale pamatuju tu touhu být slavná. To jsem potom jistě dávala celý život najevo, snažila jsem se najít něco, co mě proslaví. Na to si pamatuju, ale je jasné, že žiju pro lásku. Její podoba procházela jistě proměnou, ale většinu připisuji mamince. Ta mě naučila milovat lidi, stromy, komposty.

V 16 jsem sama začala uvažovat o tom, proč každý den jíme maso. Vlastně mi to nepřišlo úplně normální, a tak jsem se začala omezovat a omezovat, až je ze mě vegetariánka. A už od 14 jsem měla potřebu hledat smysluplnější alternativy ke konzumnímu světu a globalizaci. Byla jsem taková revolucionářka, určitě i módní revolucionářka, protože jsem si všechno šila, takže jo, máš pravdu, bylo to tam...

[hide]

Co četla Kamila Boudová jako dítě nejraději?

Aktuálně snad denně vzpomínám na knížku Na březích švestkového potoka. Vypráví ho holčička z Ameriky. Stěhují se na nové místo a první zimu tráví v domě v zemi, potom ale její tatínek postaví nový dům. Voní dřevem. Tak sním se vzpomínkami na mou dětskou četbu o dřevostavbě v krásné krajině. Taky jsem četla Děti z Bullerbynu. Nejlepší čtení o tom, co všechno se dá zažít, když děti bydlí na venkově a nemají internet.

Máš nebo jsi měla nějaký životní vzor? Koho z žen a koho z mužů?

Za ženský vzor mě napadá princezna Diana, nebo spíš má vlastní verze princezny Diany, která se mi jako dítěti stvořila v hlavě a nikdy nebyla pocuchaná čtením bulváru. Dodnes, když se řekne princezna, má první asociace je obraz silné a přitom něžné ženy, která je plná lásky a její životní misí je vychovat děti a postarat se, klidně vlastníma rukama, o svůj lid, potažmo o všechny lidi na světě.

A inspirativní muž pro mě je jistě Gándhí. Muž, který slovem a příkladem dokázal pozitivně ovlivnit životy milionů lidí. Ale vzor opravdového muže stále hledám. Nemám o žádném známém muži dostatek informací, abych mohla soudit, zda má opravdu respekt k ženám a projevuje se ve svém životě jako opravdový muž a gentleman.

Souvisí nějak tvoje snění o dřevostavbě z knížky, kterou jsi vzpomněla, s vizí, kterou bys ráda realizovala?

Mít „exit z města“ alespoň na víkendy a na prázdniny je něco, co si moc přeju. Nejen pro sebe, ale i pro to moje super mimi. Mít kolem sebe rodinu a živé opravdové lidi, ne jen displeje, a pěstovat rajčata a na podzim sklízet ovoce v sadu. To je určitě můj životní sen. Nějak v sobě vyvážit ta tepající velkoměsta a opravdovost venkova.

Jak je ti v mateřství? Co tě na něm překvapilo?

V mateřství je mi nejvíc skvěle! Už v těhotenství jsem si hodně zpracovala „obraz matky“, který dnes není ve společnosti moc pozitivní, natož aby byl oslavován. Nastavila jsem si vlastní vizi ženy a matky, jakou chci být. A vzhledem k tomu, že je to krásná vize, tak vedu krásný život.

Pozitivně mě překvapilo mnoho věcí. Třeba to, že jsou to opravdu velcí učitelé, ty děti. Díky těhotenství jsem se naučila vážit si víc sama sebe. Od porodu pracuji na čistotě slova, na kontrole nad mými emocemi, na respektu k rozdílným názorům ostatních lidí na výchovu – to je nejtěžší samozřejmě u mého partnera.

Pozitivně také hodnotím, co všechno se dá s miminkem stihnout! Sama nechápu, jak to dělám. Mám pocit, že nic nedělám, a přitom jsem za poslední rok stihla opravdu spoustu věcí. Má velká učitelka mě naučila delegovat a to je pro podnikatele zásadní, ale často velmi složité.

Negativně mě na mateřství překvapilo to ochlazení v partnerském životě. To mi také všichni říkali, ale já jsem nechápala, kam by se ta naše láska mohla vytratit? Ale je to vážně ohromná výzva, ohromná! S někým žít a řešit s ním úklid, finance a dovolenou je něco úplně jiného než mít s někým tak zásadní životní projekt, jako je dítě. Oba chceme pro naši dceru to nejlepší, ale oba to definujeme jinak. Navíc v tom hrají samozřejmě neviditelnou roli naše vlastní strachy a prudy z dětství, o kterých ani nevíme, ale i tak u nás rozpoutávají vášnivé debaty, možná i hádky.

Pořád dokola poslouchám Čtyři i Pátou dohodu jako audioknihy, abych byla schopna zachovat klid, pochopit, že mě se to netýká. Teď již několik měsíců chodím i na terapie, abych našla sebevědomí a našla svou silnou osobnost, protože přesně to zajišťuje doma paradoxně mír.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Jsem především Člověk, kterého velmi baví život. Dnes a denně jsem fascinovaná tím, co mohu prožívat, poznávat…z mnoha úhlů pohledu. Mám dar umět stále vnímat svět “očima nadšeného dítěte” a zároveň stát pevně nohama na zemi.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné