Smrt: Na cestě domů, na cestě poslední

Slovní spojení cesta domů by se dalo v přeneseném významu chápat také jako cesta k sobě. Ta může být pro některé z nás cestou krásnou a vzrušující, byť klikatou a plnou nástrah. Pro jiné může cesta k sobě znamenat něco, čemu se vyhýbáme v mylném domnění, že cíle dosáhneme oklikou, aniž bychom museli zdolávat překážky. Podle Marka Twaina „je nejhorší druh samoty, když se člověk necítí dobře sám se sebou“…

Smrt: Na cestě domů, na cestě poslední

Slovní spojení cesta domů by se dalo v přeneseném významu chápat také jako cesta k sobě. Ta může být pro některé z nás cestou krásnou a vzrušující, byť klikatou a plnou nástrah. Pro jiné může cesta k sobě znamenat něco, čemu se vyhýbáme v mylném domnění, že cíle dosáhneme oklikou, aniž bychom museli zdolávat překážky. Podle Marka Twaina „je nejhorší druh samoty, když se člověk necítí dobře sám se sebou“…

Text: Markéta Ovsíková

A pak je tady ještě Cesta domů, ta s velkým C. Zaměstnanci a dobrovolníci této organizace nejen pomáhají lidem v procesu důstojného umírání doma, ale snaží se uvědomit společnost o tom, že je zapotřebí změnit mnoho věcí vedoucích k tomu, aby lidé umírali v klidu a mezi svými blízkými. Cesta domů nám ukazuje jednu z cest k sobě.

Neléčí, ale odlehčují. A nejen to…

Domácí hospic Cesta domů nabízí svou pomoc nevyléčitelně nemocným a jejich blízkým, kteří o ně pečují doma. Lékaři, sestry, psychoterapeuti a dobrovolníci poskytují rodinám odborné a odlehčovací služby v těžkých chvílích a umožňují pacientům, aby v posledních chvílích života mohli žít důstojně, a všem zúčastněným pak možnost rozloučení.

Smrt a umírání. Ano, týká se to nás všech. Je to jediná jistota, kterou máme. Tak proč o ní nemluvit, proč se jí vyhýbat? Filozof Seneca se prý kdysi nechal slyšet: „Abych se nebál smrti, neustále na ni myslím.“ „78 % Čechů si přeje zemřít doma mezi blízkými, ale 60 % z nás dožije v nemocnici a 9 % v LDN,“ vypočítává ředitel Cesty domů Marek Uhlíř. (Na matematiku jsem nikdy dobrá nebyla, ale tohle chápu dobře.) Neumíráme tak, jak bychom si přáli, hlavně proto, že o tom s nikým nemluvíme. Cesta domů nabízí hned dvě varianty jakési „přípravy“. Mojesmrt.cz je kampaň, která nabízí lidem o smrti mluvit, otevřít toto důležité téma se svými příbuznými i kamarády a hlavně sami se sebou. Prostřednictvím projektu si můžeme uvědomit, s blízkými probrat a následně si napsat (či nakreslit) vše, co bychom si přáli v souvislosti s naším umíráním a bezprostředně po něm.

Vedle projektu „Moje smrt“ se Cesta domů snaží šířit povědomí také o právním institutu „Dříve vyslovená přání“. Podle něj může každý z nás se svým lékařem oficiálně sepsat, co si přeje či nepřeje, aby s ním bylo konáno po odborné zdravotní stránce v čase jeho umírání. Těžce nemocní pacienti si mnohdy nepřejí prodlužování života za každou cenu bez ohledu na jeho kvalitu. Například v  konečné fázi svého onemocnění odmítají oživovat pomocí resuscitace nebo převoz z domácí péče do nemocnice. Ale ne vždy je jejich přání vyslyšeno. Cesta domů ve spolupráci s odborníky šíří informace o této možnosti mezi veřejnost i lékaře.

„Baťůžkáři“

Jak to všechno začalo? „Před  lety na přednášce mého manžela o eutanazii. Začínali jsme v pěti: se sestřičkou Bětkou Mišoňovou, lékařkou Marií Goldmannovou z hospice a našimi manželi,“ vypráví mi Martina Špinková, jedna ze zakládajících členů a bývalá ředitelka Cesty domů. „V té době byly u nás v republice v provozu dva nebo tři lůžkové hospice. Věděli jsme, že umírání v hospicích už je sice mnohem důstojnější než v nemocnici nebo LDN, ale přeci jen doma je doma…“ A tak začali s telefonickou poradnou (to je dodnes první styčný bod pro nové klienty) a „své rodiny“ obcházeli s batůžky na zádech. Postupně přibírali zaměstnance a také dobrovolníky, jejichž pomoc ke službám Cesty domů neoddělitelně patří. Od samého začátku bylo sdružení závislé na grantech.

Důstojné umírání a nedůstojné financování

Poptávka po službách Cesty domů je nyní větší, než je kapacita týmu, ale problémem jsou peníze. Tato organizace nadále hradí veškerý provoz výhradně z grantů, darů a plateb, kterými klienti přispívají na služby. Zatímco v některých evropských zemích patří služba domácích hospiců ke standardní zdravotní péči, u nás zatím žádná z pojišťoven nepochopila, jak důležitou službu pro společnost tato instituce vykonává. Možná i proto je domácích hospiců stále jako šafránu. Cesta domů působí po Praze a v republice přímého pokračovatele zatím nemá. Některé z přibližně dvaceti hospiců v Čechách už také začínají nabízet služby pro domácí péči, ale stále je to málo.

Podle výzkumů je navíc paliativní péče domácího hospice – na rozdíl od klasické onkologické léčby – levnější. A hlavně „šitá na míru“ pacientovi, kterému zároveň zajistí kvalitnější zbytek života. Cesta domů se v současné době účastní nového projektu, který se testuje a jehož výsledek by mohl zásadně změnit postoj pojišťoven k financování služeb domácích hospiců. Nezbývá než se modlit a/nebo držet palce.

Knížky na cestu a obrázky domů

V sídle Cesty domů v Boleslavské ulici se nachází veřejná knihovna zaměřená na paliativní tematiku. Slouží nejen sociálním pracovníkům, zdravotníkům, studentům, ale i pozůstalým, kteří v knížkách hledají útěchu, a všem těm, kterým téma umírání není lhostejné. Knihovna se může pyšnit tím, že jako jediná u nás obsahuje některé odborné publikace, a také titulem Knihovna roku, které jí bylo uděleno Ministerstvem kultury v roce 2006. Toto vše a spoustu jiného jsem se dozvěděla na setkání „snídaně pro příznivce“ od pana Vojtěcha Kozlíka, který se mě mile ujal hned po mém příchodu. „Lidé z našeho týmu pomáhají rodinám, aby péči o umírajícího zvládli po všech stránkách – zdravotní, psychické, praktické a aby nemocný člověk mohl zemřít doma, mezi blízkými a bez bolesti. To jsou tři nejdůležitější věci, které se snažíme zajistit,“ vysvětluje. Pan Kozlík je jednatelem nakladatelství Cesta domů, které je také jednou z aktivit Cesty domů (podobně jako web Umírání). „Domnívám se, že literatura je stále jedním z nejlepších prostředků, jakým lze změnit pohled lidí na téma umírání,“ dodává. Nakladatelství vydává knížky jak pro dospělé, tak i pro děti, všechny svým způsobem zaměřené na stejné téma. Kromě toho spolupracuje s některými našimi výtvarníky a v oblasti papírenského zboží nabízí krásné pohlednice, přání či skládačky pro děti. V neposlední řadě patří k produktům nakladatelství vydávání brožurek a letáčků určených pro ty, kterých se umírání týká. Ale to jsme vlastně všichni!

Jak vidíte, Cesta domů má neuvěřitelné množství aktivit. Pokud zabrousíte na jejich webové stránky, uvidíte sami. Jak pěkně uzavřel svou prezentaci ředitel Marek Uhlíř: „Na našem facebooku se sice píše hlavně o smrti a umírání, ale dost to tam žije.“

Koukněte na: www.cestadomu.cz