Slova, která nejsou slyšet aneb hluchota nemusí být handicap

Na den, kdy dítě vyřkne svoje první slůvko, se těší každá maminka. Někdy je to ale od počátku trochu jinak a první slůvka mohou mít podobu tichého znaku. I příběh, který začíná beze zvuků, může končit tak, že slova začnou znít.

Slova, která nejsou slyšet aneb hluchota nemusí být handicap

Batolata si nejprve pobrukují, žvatlají a postupně se učí rozumět řeči, kterou slyší kolem sebe. Začnou samostatně tvořit slova a rozpovídají se.

„Mája byla velmi bystré a čiperné miminko. Až okolo jednoho roku se nám zdálo, že se jí nechce mluvit. Vůbec nás ale nenapadlo, že by to značilo nějaký problém. I naše dětská lékařka nás ujišťovala, že je vše v pořádku. Když bylo Máje patnáct měsíců, nechala jsem ji poprvé od jejího narození na několik dní samotnou s mým manželem. Po návratu se mi svěřil s tím, že má dojem, že Maruška neslyší. Já jsem to nejdříve odmítla. Nedovedla jsem si připustit, že by to tak bylo. Současně jsme ale okamžitě začali jednat. Dětská lékařka nás sice znovu ujistila, že nevidí žádný problém, pro jistotu nás však poslala na ORL oddělení. Než jsme měli konečnou diagnózu, která zněla praktická hluchota, uplynuly tři měsíce. Za další měsíc už měla Mája svá první sluchadla.“

Mája s maminkou a sestrou

Tak začal příběh holčičky Marie. Na počátku se její máma s tátou cítili stejně bezradně jako ostatní slyšící rodiče, kterým se sluchově postižené dítě narodí, aniž by se hluchota někdy v rodině vyskytla. Neslyšící děti se však do slyšících rodin, kde nikdo takovou situaci neočekává, rodí nejčastěji. Následuje šok, panika, obavy z toho, jak se bude dítě dále rozvíjet. Otázky přicházejí jedna za druhou – jak s ním budeme komunikovat, jak ho naučíme mluvit, číst, máme se učit znakový jazyk, kam bude dítě chodit do školy, najde si kamarády, najde si partnera, práci?

Dobrá rada nad zlato

Na cestě za řešením nestandardních situací a otázek je ideální mít zkušeného průvodce, mít možnost učit se znakovému jazyku a poskytovat neslyšícím dětem potřebnou slovní zásobu, aby nesetrvávaly dlouho bez jazyka a nebrzdil se jejich myšlenkový vývoj a komunikace v rodině.
„Hodně nám pomohli v Centru pro dětský sluch Tamtam. Byla to obrovská úleva. V rodině nás pravidelně navštěvovala poradkyně. Celou dobu nás vedla a my jsme postupovali podle jejích rad a doporučení. Takže to vlastně bylo jednoduché,“ směje se maminka Máji. „Ale to říkám teď, protože s odstupem času se to tak zdá, ale ve skutečnosti to tak úplně snadné nebylo. Mája je velmi temperamentní a někdy je komunikace s ní a společné vymezování pravidel hodně náročné.“

Ošklivé miminko

Správnému vývoji dětí s vadou sluchu pomáhají kompenzační pomůcky. To mohou být třeba sluchadla. Pokud situaci neřeší dostatečně, má dítě možnost podstoupit operaci, kdy se mu do vnitřního ucha vkládá svazek elektrod, který stimuluje nervy v uchu a nahrazuje funkci jedné z částí vnitřního ucha – hlemýždě. S kochleárním implantátem, který je takovým novým „uchem“, se pak dítě učí poslouchat a mluvit.

Mája má o šest let starší sestru Annu, pro kterou znamenal mladší, navíc neslyšící sourozenec velkou změnu. Dříve se vše točilo kolem ní a najednou se veškerá pozornost soustřeďovala na neslyšící Máju.
„Přesně si vzpomínám na okamžik, kdy jsem přivezla sluchadla domů. Anička si je chtěla prohlédnout a pak se rozbrečela. Ptala jsem se jí, proč pláče. Odpověděla mi, že ji mrzí, že Mája s nimi bude ošklivé miminko. Já jsem naopak sluchadla vnímala jako něco, co je pro nás požehnáním, co nám může hodně pomoci a musíme to využít. Takže já sama jsem si k jejím sluchadlům vytvořila již od začátku pozitivní vztah a pak se to přeneslo i na ostatní.“

Osobnost třídy

Májina řeč se nakonec vyvíjela tak dobře, že se obešla bez operace. Nejdřív k dorozumění pomáhal znakový jazyk, postupem času se podařilo přejít na mluvenou řeč.
Dnes Mája chodí do normální základní školy, na kroužek kreslení a na judo. Ve třídě je nejstarší, protože šla do první třídy skoro v osmi letech, ale ve škole nemá žádné problémy a zapadla i do kolektivu. Spolužáci ji dokonce zvolili osobností třídy! Mluví skvěle a s každým se dorozumí. Za tím je samozřejmě spousta práce. Návštěvy logopeda, speciálně-pedagogického centra a hodiny tréninku doma. Logopedii trénovali denně, a pokud ne, povídali si, četli, vyprávěli, hráli hry. Velkou roli sehrála raná péče, která pomohla dokonce i s výběrem předškolního zařízení.

Mája

Od letošních prázdnin Mája komunikuje i pomocí telefonu a díky tomu je zase o krůček samostatnější. Chodí sama do školy. Její maminka říká, že je Mája šťastné dítě a cítí se dobře mezi lidmi bez ohledu na to, zda jsou slyšící, nebo neslyšící. „Celou situaci dnes vnímám jako úžasnou příležitost maximálně se věnovat svému dítěti, poznat jeho i sama sebe. Naše rodina se díky tomu semkla a každý dělal, co mohl,“ uzavírá příběh se šťastným koncem Májina maminka Markéta.

Neslyšící s velkým N

Existuje celá řada neslyšících i nedoslýchavých lidí, kteří svou hluchotu vůbec nepovažují za handicap. Naopak. Jakožto neslyšící s vlastním jazykem a kulturou se považují za minoritu v zemi slyšících a označují se za Neslyšící s velkým N. Členové této komunity mají negativní postoj k „léčbě hluchoty“ prostřednictvím kochleárních implantátů a odmítají je. Obávají se, že povedou k zániku jejich kultury a jedinečného znakového jazyka, na který jsou hrdí. Mají vlastní sportovní soutěže, vtipy, vynikají v pantomimě a pohybovém divadle, výborně tančí – hudbu vnímají pomocí vibrací, ve znakovém jazyce také zpívají. Tento názorový trend se objevuje po celém světě.

Znakovými jazyky se komunikuje v mnoha zemích. Není totiž jen jeden univerzální znakový jazyk, jak si často lidé myslí. Odhaduje se, že aktuálně se ve světě komunikuje asi třemi stovkami národních znakových jazyků, které vznikají nezávisle na mluvených jazycích té které země. Roli jakéhosi esperanta pak hraje mezinárodní znakový systém, kterým se komunikuje na vrcholných setkáních neslyšících, jako jsou deaflympiády (letní a zimní sportovní olympiády), zasedání světových či evropských organizací neslyšících atd.