Slepice v nouzi

Máte zlý sen. Zdá se vám, že jste v telefonní budce. V budce bez oken, s  minimálním osvětlením, zato maximálním smradem. Prostor sdílíte s dalšími deseti lidmi. Jste tady téměř od narození už skoro dva roky, nemůžete odejít. Stojíte na drátěné kleci, bolí vás nohy a celé tělo, nemáte možnost se ani protáhnout. Strašně se nudíte, můžete jen jíst, pít a snít o svobodě a volném pohybu. Dveře se náhle otevřou. Vidíte denní světlo. Mhouříte oči a radujete se, že přichází svoboda. Lhostejná ruka v rukavici vás ale popadne a hodí do klece v autě. Na vás padají další. Brzy je vás tady tolik, že se skoro ani nedá dýchat. Auto se rozjíždí. Koukáte po ostatních. Vidíte strach a otázku: Kam nás to vezou? Po nekonečné cestě se dveře auta s rámusem prudce otvírají. Jatka! Chcete utéct, není kam. Další surová ruka vás věší za nohy na hák. Visí vás tu stovky hlavou dolů. Dopravník s háky se začíná pomalu rozjíždět… S leknutím se budíte. Jste doma, v bezpečí svého bytu. Naštěstí to byl jen sen…

Slepice v nouzi

Je to možná trochu sugestivní úvod článku. Vězte ale, že pro  miliony ještě mladých slepic z vajíčkových velkochovů toto není jen zlý sen, ale realita. A my konzumenti často děláme, že o tom nevíme. Možná jen nechceme vědět…

Nekupujme vajíčka od slepičích vězňů

Tak snadné a pro mnoho lidí stále neznámé. Stačí sledovat značení vajec přímo na vejcích. Každé vajíčko je značeno poměrně dlouhým kódem, ale o způsobu chovu informuje hned první číslo (1). Následující písmena označují zemi původu vajíčka (2), CZ je české vajíčko, následující kód informuje o konkrétním velkochovu (3). Jaké jsou tedy možnosti volby (první číslo kódu) při nákupu:

0 – vejce z ekologického chovu – objekty s výběhy, navíc bio krmení

1 – vejce z volného chovu – objekty s výběhy venku

2 – vejce z halového chovu – tisíce slepic namačkané ve velkých halách, obvykle bez oken

3 – slepice v klecích, kde pro každou slepici je prostor nepatrně větší než formát papíru A4

Blíží se Velikonoce, doba největších nákupů vajíček. Pokud nechcete ta z klecových chovů, nekupujte ta vajíčka, která mají jako první číslo v natištěném  kódu číslici 3. Upřednostňujte vajíčka s označením 0 nebo 1 (ekologické a volné chovy). Ano, jsou dražší, ale obvykle i kvalitnější. Trh je otázkou nabídky a poptávky. Pokud přestanou tisíce rodin kupovat vajíčka z klecových chovů, velkochovy přestanou mít pro taková vajíčka odbyt a omezí počet slepic v klecích.

Je důležité se vždy řídit kódy na jednotlivých vajíčkách, nenechte se oklamat slogany a obrázky na obalech vajec. Obrázky sluníčka, trávy, proutěného košíčku jsou velmi často jen reklamní trik. Slepičky z velkochovu se nikdy se sluncem, ani trávou nesetkaly. Kódy na vajíčkách žádná „reklamka“ nemůže měnit, jak se jí zachce. A otevřít krabičku je přeci tak snadné…

Živý traktor na zahradě

V posledních desetiletích slepičky z dvorků a zahrad vymizely. Byly nahrazeny velkou garáží, anglickým trávníkem a bazénem… Slepičky tak občas potkáte jen ve výbězích o minimálních rozměrech. Sice pořád lepší než klece ve velkochovu, ale ani takové výběhy nejsou právě lákavé. Původní tráva se dříve nebo později změní v rozbahněný kus země s vyhrabanými jámami, které slepice používají ke své očistě. Ano, pokud mají slepice minimální prostor, tak to jinak nemůže dopadnout. Bohužel v takovém chovu netrpí jen vzhled prostoru vyhrazený slepičkám, ale i slepice samotné. Doporučuji volit jinou cestu.

Cestu, kdy se oprostíme od zbytečného strachu o zničení zahrady a naplno využijeme neoddiskutovatelné výhody z chovu vlastních slepiček. Ty kromě vajíček, která snášejí a můžeme je využít v kuchyni, zahradu zbavují všemožných škůdců a svým trusem, považovaným za jedno z nejlepších přírodních hnojiv, dokonale pohnojí tam, kam je pustíme. Ne nadarmo se slepičky v přírodních zahradách používají k tvorbě přírodního kompostu a jako „živý traktor“.

Množství trusu na metr čtvereční

„Když pustíš slepice na zahradu, budeš ji mít celou posranou.“ Tuhle „přátelskou“ radu dostanete zcela jistě od chovatelů, kteří slepice chovají v malých výbězích, ale i od lidí, kteří o slepičkách vědí jen to, že snáší vajíčka. Přitom stačí logické myšlení, které vám potvrdí, že počet slepičích hovínek se nenásobí s rozlohou zahrady. Naopak, čím větší výběh, tím méně trusu na 1 m². Jak známo, trus se rychle rozkládá vlivem počasí, takže na velké ploše trus z několika slepiček téměř nepotkáte. Já sám řadu let chovám kachny indického běžce a z počátku jsem dostával stejná varování o „hovnech všude“. „Dnes mohu konstatovat, že s 20 běžci na zahradě o rozloze 1000 m² trus potkávám jen u misky s jídlem, kde se kačky rády a dlouho zdržují. Zato zahrada roste před očima a sousedé se neustále ptají, čím hnojím a jak likviduji škůdce. Samozřejmě ničím, hnojí a likvidují kačenky, přírodně a bez škodlivé chemie. Zahradu je ale potřeba mít oplocenou a chránit drůbež před predátory.

Jistě, jsou místa, kam je nutné nebo potřebné zamezit slepičkám přístup. To lze řešit snadným oplocením takových ploch králičím pletivem. Slípky se zastřiženými křídly takový metrový plůtek nepřekonají. V permakultuře se používá schopnost slepic vybrat škůdce ze země i z rostlin. Na záhonky se ale pouští jen na omezenou dobu tak, aby zlikvidovaly škůdce, ale neuškodily úrodě. I se vzhledem kurníku se dá pohrát. Snadno a levně se z nevzhledné bedny může stát ozdoba zahrady. Na webu najdete krásné kurníky, které vyhovují jak slepicím, tak zahradě rozhodně ostudu nedělají. I na kurníky jde poměrně dobře využít palety.

Adopce slepiček z velkochovu

Jen málo lidí ví, že existuje možnost, jak dát slepičím otrokyním druhou šanci. Vykoupit je z otroctví je vlastně úplně snadné. Velkochovy vyřazují nosnice ve chvíli, kdy přestávají stíhat předepsanou snášku. Děje se tak obvykle kolem 18. měsíce jejich věku, v době přepeřování. Jsou pak nacpány do kamionu a odvezeny na jatka. Provozovatele chovu opravdu nezajímá, že slepice se mohou dožít i více než 10 let, že po přepeřování by zase začaly snášet, že mohou snášet (byť méně) ještě několik let…

V době vyřazování (tak pěkně tam transportu na smrt říkají) je možné si ve většině velkochovů tyto slepičky zakoupit. Cena za takto získanou a zachráněnou slepičku se pohybuje kolem 30 Kč. Je potřeba si vybrat velkochov a zjistit si, kdy je možné slepičky získat. Obvykle to bývá na jaře a na podzim. Seznam velkochovů i s kontakty najdete na našem webu.

Hodně lidí má pochybnost, zda výkupem slepiček vlastně velkochov nepodporuje. Pokud si právě proto slepičku raději nekoupíte, je dobré vědět, že velkochov neprodělá tak jako tak. Slepičí maso se totiž dále používá do konzerv pro zvířecí miláčky, ale i k lidské konzumaci, takže provozovatel velkochovu dostane zaplaceno i za mrtvou slepičku.

Je tu iniciativa Slepice v nouzi

V zahraničí existují neziskové projekty, které se snaží zachránit slepice z klecí. Poměrně malá skupina lidí ve Velké Británii dokázala za několik let najít nové majitele pro neuvěřitelných 400 tisíc slepic. I naše iniciativa Slepice v nouzi se chce o něco podobného pokusit. V lednu jsme zachránili prvních 92 slepiček a zájemců máme už teď na dalších několik set.

Chceme slepicím z vajíčkových velkochovů prodloužit život a umožnit jim, aby alespoň druhou část života prožily tam, kde uvidí slunce, kde se budou moci popelit v trávě, kde budou moci běhat po zahradě, tam, kde jim nebude hrozit utracení, pokud třeba při přepeřování nebudou snášet vajíčka. Plánujeme tyto slepičky nabízet k adopci do kvalitních malochovů, případně k virtuální adopci. Spokojené slepice snášejí kvalitní vajíčka, která, na rozdíl od těch z velkochovu, jako vajíčka nejen vypadají, ale i chutnají. Chceme vysvětlovat, že slepice jsou jedineční, citliví a inteligentní tvorové, kteří se umí radovat, smutnit, přátelit, ale i učit věci, které očekáváme jen u dětí, psů a koček. Nechceme se prostě smířit s tím, že slepice ve velkochovech jsou takřka ještě v juniorském věku posílány na smrt jen proto, že přestávají zvládat majitelův plán snášky, ani s tím, že se z nich stal, z vůle nás lidí, jen stroj na vajíčka, který nemá žádná práva, jen povinnost snášet dle norem. Ale ani s tím, že většina lidí si myslí, že slepice jsou hloupá a smradlavá zvířata jen proto, že jsme je my lidé zavřeli do malého holého prostoru, kde nemohou dělat nic jiného než jíst, pít, snášet vejce a bojovat o minimální životní prostor s ostatními nosnicemi.

Více o naší iniciativě, ale i rady a tipy, jak je možné slepičkám i nám pomoci, najdete na nedávno spuštěném webu www.slepicevnouzi.cz. Na webu najdete i adresy velkochovů vč. kontaktů i registrační formulář, pokud chcete adoptovat slepičky s námi. Tady nejde o pár slepiček. Jen v českých velkochovech se tísní v klecích téměř 6 milionů nosnic. Všechny zachránit nemůžeme, ale každá ta pipka za záchranu stojí.

Pomozme jim poprvé v životě roztáhnout křídla!

Naše první záchranná slepičí mise

Ani ve snu by mě nepadlo, že už začátkem letošního roku pojedeme zachraňovat první slepičky. Uplynuly totiž jen 3 měsíce od doby, kdy jsme spustili naši iniciativu. Jak to, že to nabralo takový kalup, říkám si, když jednoho sychravého rána v půlce ledna se synem Vítkem nasedám do firemního auta obchodu Zelená domácnost.com. Tuším, že lidé, ale i firmy cítí, že všechny tyhle velkochovy a smutné slepičky v nich jsou špatně, a chtějí pomoci. Bez nich bychom dnes nikam nejeli.

Na začátku jsme vyhledali asi 60 velkochovů a oslovili je s prostou nabídkou. Jestli by bylo možné domluvit spolupráci při záchraně jejich slepiček. Většina odpovědí byla ve smyslu: „My jich moc na jatka neposíláme, lidé si je tu kupují, na jatka jich jde od nás vždy jen asi kolem deseti tisíc…“ Zatím se našel jen jediný majitel, který projevil radost a zájem, aby žádné jeho holky neskončily v konzervách. Asi příznačně je to nejmenší neklecový velkochov v ČR – Statek Dvořák kousek od Prahy. A právě tam dnes jedeme pro 92 slepiček.

Přijíždíme na statek. Pan Dvořák říká, že je to šílený pocit, když má vybrat jen 10 % ze všech slepiček, které v hale jsou, když ví, že ostatní musí na jatka. Až mě dojme, že takové pocity mám nejen já, ale i provozovatel velkochovu. Tiše si říkám, že těm příštím v červenci už tohle udělat nemůžeme a pokusíme se zachránit je všechny. Má jich být asi 1 500!

Doráží dobrovolnice Katka a pomáhá naložit ty slepičky, které vezeme na Moravu, do našeho auta. Ostatní krabice se slípkami dává pan Dvořák do své dodávky a vyjíždí s ní před statek. Všichni, co měli dorazit sem, už čekají a tak předávka může začít. Vybíráme adopční poplatky (30 Kč za výkup slepičky + poplatek 20 Kč za jednu slepičku), které snad pokryjí alespoň náklady na dnešní den. Lidé se rozjíždějí do svých domovů. Invalidní paní z Prahy si sjednala řidiče, aby mohla několik slepiček zachránit. Paní od Sedlčan se nemohla uvolnit z práce, ale našla kamarádku, která zaskočila. Další paní přijela i se 3 dětmi. Manželský pár od Liberce to měl nejdál, ale i tak dorazil na čas. A pak že dobří lidé nejsou! Loučíme se s nimi, ale také s Katkou, která se nám do auta nevejde, i panem Dvořákem, který svým přístupem k našemu záměru dokazuje, že nic není černobílé. Věřím, že bude inspirací pro další majitele velkochovů.

Vyjíždíme směr Brno. Telefonicky domlouváme čas předávky u brněnského McDonaldu. Pán doráží se slovy, že se na ně doma už všichni těší. Rychle vyřídíme formality a startujeme směr Mikulov. Vítek si povzdechne, že za dobu předávky se v tomhle fastfoodu snědlo více slepiček, než máme v autě. Názorná relativita lidského konání.

Vyrážíme směr poslední štace – Strážnice. Na zdejším parkovišti už se stmívá. Manželé přijeli pro slepičky pro sebe i kamarádku až od Zlína. Poslední slepičky vyráží do nového domova. Nakládáme do prázdného auta čmelíny pro náš obchod od místního výrobce a jedeme domů. Vítek čte v mobilu došlé e-maily pro nás. Píše nám ekonom (4 tituly u podpisu), že z ekonomického pohledu nemá naše snažení smysl, neboť záchrana slepic nepodporuje růst HDP. Píše naštvaný chovatel drůbeže, že díky nám chovatelé prodají méně kuřic. Kdosi píše, že jsme podvodníci, kteří chtějí zbohatnout na rozvozu slepiček. Všem odpovídáme a vysvětlujeme, i když tušíme, že ti lidé to nepochopí. Je ale slušné odpovídat.

Domů dojíždíme hodinu před půlnocí a jsme rádi, že jsme rádi. Děkuji Vítkovi za pomoc o to víc, že vím, že má ráno těžkou zkoušku ve škole, zdravím se s manželkou Zuzkou a jsem rád, že ji mám. Ne každá by asi pochopila to, co dělám. Ležím v posteli s vidinou 92 zachráněných životů, ale také vidím dalších 900, které jsme dnes nezachránili. Promítám si v hlavě všechny ty báječné lidi, co jsem dnes potkal…  Usínám a zdá se mi o skvělé knížce Kuře s modrýma očima. Je o kuřeti, které uteklo z transportu na jatka. Ve snu vidím konec knížky, kdy mu holčička Anetka, která kuře zachránila před zmrznutím, nepřistřihne křídla, jak jí radí babička, a dává mu tak svobodu. Kuře vzlétá za ostatními ptáky, tak jak o tom vždycky snilo, a Anetka za ním volá do oblak: „Mám tě ráda.“ A kuře tu zprávu přes vzdálenost asi stovky metrů bezpečně zachytí a nadobro si ji uloží v srdci…

V knížce a ve snu to tedy s kuřetem dobře dopadlo. Kolik dokážeme zachránit těch opravdových chudinek z klecí velkochovů, záleží jen na tom, kolik takový „Anetek“ je mezi námi.

všechna zvířata v širokém i dalekém okolí Petrova bydliště pochvalně konstatují: „Jaká krása, že Dobrý člověk ještě žije!“ Petr, jeho rodina i jeho firma chrání a obdivuje vše živé – ať je to včelka samotářka, žába, která jde přes silnici, nebo delfíni, kteří jsou zneužití pro showbusines. K tomu Petr vede ekologický e-shop a ochotně poradí každému, kdo by chtěl přírodě pomáhat.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné