Skutečné hraní si

Děti během her rodičům odebírají jejich pocit vlastní důležitosti a přibližují je svému světu. Naladí je na jejich vlastní vnitřní dítě, inspirují, zvýší kreativitu… Ale ruku na srdce, kdo z nás má energii a chuť se do takových každodenních her pouštět na vlastní pěst a stále vymýšlet program, který navíc musí skloubit s ostatními aktivitami rodiny. Je potřeba tahoun. Martina Chomátová se jím stala na plný úvazek a organizuje pro rodiny s dětmi po Praze a okolí dny plné her. Motivuje svým příkladem, dává návody, hraje si.

Skutečné hraní si

www.playeveryday.cz
Co je a co není společné hraní

Martina vyjmenovává, co není společné hraní: „Například já jsem se i dříve pokoušela napojit se a vkročit do světa své dcery, ale dělala jsem to dost neohrabaně. Vytáhla jsem kostičky, puzzle a snažila se o hru. Jenže mé hraní mělo omezená pravidla. Má dcera je samozřejmě neznala a rozhodně je nechtěla plnit. Protože hraní nemá pravidla. Když už jsme si tak nějak začaly hrát, já chtěla mít hraní a hračky pod kontrolou, a tak jsem je sbírala a počítala, co kdyby se náhodou nějaké rozutíkaly. K čemu počítání při hraní? Když jsme šly náhodou na hřiště, očekávala jsem, že si bude sama hrát a já budu mít volno. Když si otevřela knížku, doufala jsem, že si bude číst sama a já budu jen lelkovat kolem, přemýšlet si o svých dospělých věcech. Když se vyskytl nějaký dětský program, byla jsem nadšená, že to upoutá její pozornost a já budu mít klid pro sebe.“

A dodává: „Společné hraní je to, co děláme obě a obě nás to baví. Nemá to žádná pravidla. Respektive, kdo chce mít pravidla, stanoví je, ale měla by vyhovovat všem. Má pravidla (spočítané hračky, bílá stěna, čistý okruh kolem židle, suchá koupelna atd.) šla stranou. Brání totiž těm nejlepším hrám. Koupelna se utře, hračky se zas najdou, stěna se dá přetřít. Nic nenahradí naše společné chvíle.“

Všichni na sluneční kopec!

O jaké knize mluví Martina v úvodu? Summerhill – příběh první demokratické školy na světě. Můžete tomu věřit nebo ne, ale tahle škola skutečně ve Velké Británii existuje, a to už téměř sto let. Žáci zde sami rozhodují o tom, co, kdy, kde, jak či od koho se budou učit. Možná je to dobrý začátek pro všechny, kteří by si do života chtěli vrátit zpět alespoň trochu té dětské hravosti a pohledu na svět. Když to fungovalo u Martiny, proč ne u vás? Je totiž velmi pravděpodobné, že se po jejím přečtení na oblast výchovy a vzdělávání už nedokážete podívat stejným pohledem. Někdo říká, že člověk je z pohledu výchovy „hotový“ ve třech letech, autor této knihy A. S. Neill si myslí, že tato hranice stojí na sedmých narozeninách dítěte. V tomto věku je prý již rozhodnuto, jak bude člověk se svým životem dál nakládat, jak bude svobodný, jak bude přistupovat k druhým.

O svobodných firmách jsme už tady psali. Pokud chcete i vy tu svou popostrčit k větší svobodě, i myšlenky Summerhillu mohou výrazně pomoci. Můžete tak přispět k tomu, aby u vás v práci co možná nejvíce lidí mohlo dělat to, co mají opravdu rádi. Ač je Summerhill především příběhem demokracie a svobody ve škole, když si za „dítě“ dosadíte „zaměstnanec“ a za „učitel“ dáte „nadřízený“, kniha vám ukáže jednu z nejradikálnějších forem svobodného uspořádání lidského společenství, kterou můžete aplikovat na dospělý svět stejně jako na ten dětský.

„Hra je jeden z nejefektivnějších způsobů, jak zjednodušit život. Přesně to jsme dělali jako děti, ale v dospělosti jsme si hrát zapomněli.“ Albert Einstein

Martinu jsem vyzpovídala...

Jak jste se k hraní dostala?

Hrála jsem si vlastně celý život. A tak v hraní nadále pokračuji. Když jsem byla malá, chtěla jsem být zpěvačkou, herečkou, chtěla jsem mít cestovní kancelář, takže jsem díky Play Everyday navázala na své dětství. Chodila jsem do skauta a díky němu poznávala svět kolem a přírodu. Při škole jsem cestovala po světě, jezdila závodně snowboardcross. Učila jsem angličtinu hravou formou ve firmách a pořádala hravé akce po Praze. Po jednom pádu na závodech mi najednou celý život přestal dávat smysl a já ho jako puzzle znovu začala skládat. Došlo mi, že mám mnoho talentů, které kvůli vrcholovému sportu zanedbávám. Když se mi narodila dcera, byl to pro mě další významný moment v životě. Z poporodních depresí jsem se den po dni učila, jak mít zas život ráda, jak si zas umět hrát. Tahle škola neustále trvá. Mám vedle sebe malou velkou učitelku hraní. Je to nekončící proces :).

Jaká hra s dětmi vás nejvíce baví?

Nejvíc mě asi baví takové to nespoutané dětské řádění. Tanec, zpěv, křik jako divá zvěř. Skákání. Kdekoliv, kdykoliv nás to napadne. Musím hodně prozkoumávat, proč si co a kdy nechci dovolit, ale nakonec to stojí za to. Poslední dobou se učím, jak to udělat, aby mě bavilo všechno. Vaření, uklízení, jen tak chození po ulici. Zkrátka jak se dívat zas na svět kolem očima dítěte. Jak změnit své původní nastavení. Jak si užívat a mít jako hru COKOLIV, co se mi ten den naskytne. Jak mít každý den jako hru, jak mít životu jako hru. To mě teď nejvíc baví.

Jak probíhají setkání, která organizujete?

Organizujeme hry po Praze, které jsou mou vzpomínkou právě na období skautingu. Týmy chodí po Praze, objevují společně zákoutí a poklady našeho nádherného hlavního města. Poznávají sami sebe i jeden druhého. Je to většinou trasa kolem 3 km, propojená různými úkoly, které byste v normálním každodenním shonu asi nedělali. Díky tomu, že se jde ve skupině, je to opravdu zajímavá pouť za poznáním. A Praha mě nepřestává překvapovat, kolik pokladů skrývá.

Jak reagují pozvaní rodiče?

Je to nádhera sledovat, jak je rodina nebo skupina přátel spojená. Jak si užívají společného času a jeden druhého. Zapomenou na všechny ty povinnosti kolem a užijí si moment teď a tady tak jako děti. Často se díky hrám vrátí zpět do dětství a uvědomí si, co rádi dělali. Na co nesmí v každodenním životě zapomínat, aby byli spokojeni. Poznají se mnohem více mezi sebou a sdílejí témata, o kterých by se normálně nebavili.

Pozorujete po změně přístupu i změnu přístupu vaší dcery k vám?

Určitě pozoruji. Dříve jsem měla pocit, že teď, když jsem máma, musím být vážná a důležitá. Na „blbinky“ není čas, protože já jsem teď ta zodpovědná. Samozřejmě moje dcera se projevovala podobně. Hodně často byl u nás vzdor, pláč. Od té doby, co jsem od tohoto nastavení začala upouštět, je u nás mnohem častěji smích, radost a máme konečně mezi sebou to, o čem snila. Díky společnému času poznáváme víc svět té druhé, lépe se známe. Je to zvláštní, ale i láska mezi námi roste, čím víc si hrajeme.

Vypíchla byste něco z knížky Summerhill?

Nejvíce mi zůstalo na paměti, jak pan Neill psal o svobodě. Vždy si myslel, že jeho studentům pomohla ke spokojenosti terapie. Nicméně časem zjišťoval, že co problematickým dětem nejvíce pomohlo, byla svoboda.

Zuzka naskočila do projektu s názvem Pravý domácí ještě předtím, než vůbec vznikl. Nejdříve měla na starost naši fanouškovskou základnu na facebooku, kterou vypiplala a věnovala jí péči. Zkusila si i psát a zalíbilo se jí to. Do budoucna by chtěla psát víc. Zajímá se o témata jako jsou udržitelné stavitelství, permakultura, přirozené porody, divoké bylinky, zdravé a udržitelné stravování, přirozená péče o děti a techniky duševního rozvoje.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné