Skoncujte s antidepresivy a jděte si zaběhat

O tomto příběhu jsem přemýšlela několik týdnů, převážně při běhu. Měl by být právě o něm. O tom, jak fajn je vyběhnout a mluvit sama se sebou. Jak úžasné je pozorovat červánky na obloze, rosu na listech stromů a zajíce ve vysoké trávě. Jak je snadné utíkat a zapomenout na starosti, únavu, věčně zvonící telefon a nároky všech kolem. Jak jsem se k běhání dostala a jak jsem se ho málem vzdala.

Skoncujte s antidepresivy a jděte si zaběhat

Neběhám dlouho, začala jsem před rokem a půl. To rozhodnutí nepřišlo náhle a přišlo jako náhradní řešení. Na doporučení jiného běžce a především mého psychiatra, který souhlasil s tím, že po osmnácti měsících užívání antidepresiv se jich mohu zbavit. Už jsem je ve svém životě nechtěla. Cítila jsem, že už je nepotřebuji. Byl únor a já jsem se chystala stát běžkyní.

Pravidelný běh mi měl nahradit pilulky štěstí. S doktorem jsme se bavili dlouho. O tom, co mi trénink může dát, a o tom, jak ho brát. Jakou strategii zvolit, aby to pro mě nebyla povinnost, ale radost. Abych si nevyčítala, když nepoběžím z mého pohledu moc rychle nebo moc dlouho. Jak si sama na sebe najít čas.

Poprvé jsem vyběhla 1. března 2013. Byla sobota dopoledne a teploměr ukazoval mrazivých 5 stupňů. Zvědavě jsem navlékala staré botasky, legíny, triko s dlouhým rukávem a vestu. Žádné funkční prádlo, žádné zbytečné informace navíc. Pouze zvědavost a touha zvítězit sama nad sebou. Dala jsem si 20 minut po rovince v parku a cítila se fajn. Udivená, že to jde, nadšená, že to nebolí, a plná radosti, že mě to vlastně baví.

Od toho dne jsem začala běhat často. Pracovala jsem z domova, spisovatelka a redaktorka na volné noze, děti ve školce, nebyl problém vyšetřit si hodinku, kdy jsem stíhala výklus i sprchu. Abych měla motivaci ještě vyšší, přihlásila jsem se s kamarádkou na zářijový 5km běh Prahou a směřovala právě k němu. V té době jsem vážila 62 kg, stravovala jsem se nepravidelně a především rychlými cukry. Věděla jsem, že se odbývám, ale byla líná něco s tím dělat.

V létě se mi běhalo krásně. Většinou po večerech, protože dny jsem trávila s dětmi, překvapilo mě, kolik lidí běhá! Zkusila jsem lesní pěšiny i okruh u základní školy. Kopečky i rovinky a cítila, jak je to den ode dne menší boj. Jak se zlepšuji a jak se sebou už tolik nesmlouvám. Když na to koukám zpátky, poctivě jsem trénovala půl roku, ale nic moc jsem o běhání nevěděla. Všechno jsem dělala intuitivně Léto končilo a příprava vrcholila.

Byla sobota 7. září 2013 a můj první závod! Říkala jsem si, že o nic nejde, ale bylo mi jasné, že chci odměnu. Medaili, dobrý čas a uznání ostatních. Pochvalu sama od sebe. Že na mě čeká mnohem víc, to jsem zatím ani netušila. Na startu vládla super atmosféra, sluníčko svítilo, byl krásný letní den, hrála Vltava a proudila spousta pozitivní energie. Běžela jsem rychle a závod dokončila pod 30 minut! Zavalila mě obrovská vlna euforie a dlouho nepustila.

Z tohoto zážitku jsem dlouho žila. Od RunCzechu mi přicházely maily s výsledky, fotografiemi i videem a já byla šťastná. Běh mě zbavil depresí a úplně pohltil. Trénovala jsem do listopadu a přemýšlela, jakou další výzvu přijmu. Desítku? Půlmaraton? Chtěla jsem si ho nadělit k pětatřicátým narozeninám. Bohužel po angíně byl v listopadu s běháním konec. Kdyby mi tehdy někdo prozradil, na jak dlouho, nevěřila bych mu.

V lednu jsem nastoupila do práce na plný úvazek. Bylo to rozhodnutí, které mě stálo hodiny přemýšlení a obav, jak se náš rodinný život promění. Změnilo se toho hodně, čas byl najednou zase o dost vzácnější a já unavenější. Stresovala jsem se a měla pocit, že nic nestíhám. Dost jsem zhubla a cítila se unavená. Občas smutná a tak trochu v pasti. Chybělo mi sluníčko, čerstvý vzduch a endorfiny.

Trvalo to víc než půl roku, ale nakonec jsem se nevzdala. Vyběhla jsem a slunce bylo nízko. Koukala jsem na blankytnou oblohu a čerpala sílu posledních paprsků. Vdechovala jsem svěží vzduch a bylo to zpátky. Smála jsem se a běhala. Od toho dne zase pravidelně.

Léto mi vrátilo energii a úsměv. Přihlásila jsem se na 10 km běh noční Prahou a měla jasný cíl. Potřebovala jsem ho k tomu, abych nepolevila. Abych už nedala příležitost smutku ovládnout můj život. Vrátila jsem se do lesa a běhala v dusnu, v chladu i po dešti. Čas sama pro sebe byl pro mě vzácným, o to víc jsem si ho dokázala užít. Běhala jsem bez sluchátek a vnímala vůni i zvuky přírody. Ten prostor mezi rodinou a prací mě ozdravoval. Cítila jsem se zase silná a věděla jsem, že se na sebe mohu spolehnout.

O běhu jsem čím dál víc přemýšlela. Přečetla jsem několik motivačních knih, probírala jsem se běžeckými blogy, hledala informace, jak a co jíst, jak zlepšit dýchání, jak navyšovat běhanou vzdálenost a jak zrychlovat. Tou dobou jsem už jedla několik měsíců pravidelně a pestře. Cítila jsem se dobře, občas trochu unaveně, ale snažila jsem se sama sebe vnímat, nepřepínat se a o víkendech relaxovat. Myslím, že jsem na sebe celkem přísná, co se výmluv týče, na druhou stranu, při běhu to nepřeháním. Svému tělu jsem vděčná za hodně, především za dvě zdravé děti, a tak ho i beru. Ráda mu naslouchám, vím, že se na něj mohu spolehnout a s pokorou přijímám jeho tempo, které potřebuje k tomu, než se spolu vydáme na delší či kopcovitější trať.

Běhání je hodně o hlavě. Potvrdilo se mi to nesčetněkrát. Hodně lidí tvrdí, že si během hlavu vyčistí, hodně se naopak ptá, co tím je myšleno. Ze své zkušenosti se kloním k první skupině. O hodně věcech při běhání přemýšlím a pohyb mi pomáhá podívat se na spoustu z nich s potřebným nadhledem. Zasmát se jim, nebo je nechat daleko za sebou.

Dva týdny před závodem na 10 km jsem dostala nabídku zúčastnit se jednodenního semináře Běžecký trénink a relaxace. Váhala jsem jenom chvilku. Měla jsem pocit, že přesně to právě potřebuji, a nepletla jsem se. Prvně jsem měla možnost zeptat se na všechno, co mě o běhu zajímá. Poslouchat o tom, co je pro běžce důležité, a zkusit si dva tréninky ve skupině. Tu sobotu jsem se zbavila spousty obav a mindráků. Přestala jsem se trápit svými potížemi s dechem a ony zmizely. Konečně jsem se přestala zářijového běhu obávat a začala se na něj těšit! Najednou jsem věděla, že ho dám, a toužila si ho užít!

6. 9. 2014 byla opět sobota. Děti se těšily, jak budou opět fandit, vracely se mi vzpomínky staré jeden rok. Zase hrála Vltava a zase svítilo slunce. Usmívala jsem se, protože už při trénincích jsem zjistila, že úsměv mi dává sílu. Stejně jako to, když se sama povzbuzuji a sama sebe v duchu pochválím. Vyběhla jsem a atmosféra byla neskutečná! Kapely hrály, diváci tleskali, povzbuzovali jsme se navzájem a fandili borcům. Praha se halila do tmy a vzduch se ochladil. Běželo se mi fantasticky, necítila jsem žádné napětí a užívala si všechnu tu energii, která pulzovala metropolí. Obdivovala jsem rodiče s dětmi v kočárcích, kteří běželi také. Děkovala jsem dobrovolníkům, kteří pro nás běžce udělali maximum. A nejšťastnější jsem byla, když jsem zahlédla tři své největší fanoušky přesně tam, kde jsme se domluvili. „Mami, nezastavuj, běž!“ Smála jsem se na celé kolo a ten obraz měla v srdci až do cíle. Konečný čas 1 hodina 2 minuty 25 vteřin. Běžela jsem s radostí, místy tančila a ani metr nešla. Právem jsem na sebe hrdá. Zvítězila jsem sama nad sebou, a to s čistou hlavou a tělem plným síly. Testy před závodem mi potvrdily skvělou formu. Metabolický věk dokonce o 15 let nižší než skutečný biologický. A přesně tak se právě cítím! Běhání mi do života dalo hodně a věřím, že ještě dá.

6. září 2014 tomu byly na den přesně tři roky, kdy jsem se ocitla na dně. Tehdy mi bylo hodně těžko. Kruh se uzavřel tím nejlepším možným způsobem. Jsem za to vděčná.

Jsem si jistá, že když se nacházíte hodně dole, je to jenom proto, abyste se zase brzy ocitli hodně nahoře. Už je to víc než šest let, kdy jsem se sbírala po životní krizi a právě tou dobou jsme se díky účasti na dětské ekologické soutěži seznámili s Petrou a Danem. Časopis byl zatím jen vizí v jejich hlavách, přesně si pamatuju okamžik, kdy jsme se o něm bavili poprvé. Přišlo mi to jako sen a tenhle sen jsem za několik měsíců skutečně držela v ruce, dokonce se svým textem. Díky tomuto setkání získala naše rodina nové přátele a zcela nový směr.  Za to jsem hodně vděčná, protože v mém životě nikdy nebylo tolik radosti jako je dnes. A zítra určitě bude ještě větší :-).

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné