Škola mi zachránila život! Od marihuany k práci v chráněné dílně.

V červencovém čísle Pravého domácího časopisu jsme si s Luckou Groverovou povídali o dřevěných klikách. Lidé se mě často ptají, kde jsem se učil základům práce se dřevem. To bylo tak: V osmadvaceti, tedy před 10 lety, na mě dolehla první velká životní krize. Zpravidla se prý dostaví v životě každého člověka, který usiluje o vnitřní vývoj, někdy i vícekrát za život. Kdo se nevyvíjí, je vyvíjen krizí. Někdo vážně onemocní, jiný ztratí životního partnera, někdo další přijde o práci. U mě to byl rozchod se snoubenkou, chodili jsme spolu pět let, na jaře onoho roku jsme se zasnoubili a v létě rozešli, protože se vztah nevyvíjel dál. Zdálo se, že život pro mě skončil…

Škola mi zachránila život! Od marihuany k práci v chráněné dílně.

Osudový předmět

V té době jsem studoval denní formou uměleckou terapii na Akademii sociálního umění Tabor. Začínal třetí ročník a já se rozhodoval, kam odjet na roční praxi do zahraničí. V Akademii se s krizemi pracuje tvořivým způsobem. To, co se zdá zpočátku obtížné, mi může dopřát příliv nových životních sil – pokud to do svého života integruji. Člověk, který mě strašně štve, se může stát mým dobrým přítelem – šéf nebo kolega v práci – pokud chci, aby se náš vztah proměnil. Škola na to má dokonce předmět, ze kterého se dávají zápočty: Člověk jako tvůrce svého životního osudu.

„Ty bys měl jet do Švédska, pracovat se dřevem, vonět si k němu,“ říká mi lektorka Anežka Janátová v klíčovém rozhovoru pro to, abych nahlédl, čemu se mám dále učit a co se jednou stane mým povoláním. „Do Švédska?!“ ptám se vyjeveně. „Vždyť já neumím švédsky. Mluvím německy a trochu anglicky, švédsky ani slovo.“ „No právě proto, aby ses naučil nový jazyk.“ „A pracovat se dřevem, vždyť já jsem hrozně nešikovnej.“ „No právě proto. Jestli takhle zůstaneš, tak tě žádná ženská nebude chtít, leda nějaká se čtyřma nohama.“ Toho jsem se zděsil a začal jsem – ne hned – přemýšlet, jak by vypadal rok ve Švédsku. Za měsíc jsem si koupil slovník a kazetu s poslechem základní konverzace. Nejdříve jsem se musel smát. Švédština je zpěvný jazyk se spoustou zvláštních citoslovcí. Za každou pátou větou Švédi řeknou jochó nebo tak nějak.

Na začátku byly šplhací panenky

Dostal jsem se do waldorfské školy pro dospívající děti se specifickými potřebami, u nás bychom řekli pro postižené. Učili tu také dva z lektorů Akademie, Walter a Elisabeth Chyle. Walter byl můj první učitel řezbářství. S těmi „nejnáročnějšími“ puberťáky postavil sobě a své rodině dům. Naučil mě, co je to láska v manželství. Jednou jsem přišel k nim domů a zrovna umýval nádobí. Pak vzal smeták a začal zametat. Zeptal se mě: „Víš, proč to dělám? Z lásky k Elisabeth. Aby mohla dětem dávat léčebnou eurytmii, jinak by na ni neměla čas. Tak, a teď víš, co je to láska.“ Nezapomněl jsem to, i když u nás doma většinou nádobí umývá Veronika.

Na Akademii s námi Walter vyřezával šplhací panenky. Možná tu hračku znáte. Taháte za provázky a panenka stoupá vzhůru. Děti od jednoho roku do tří let na ní mohou oči nechat, já jsem od vyřezávání panenky utíkal. Přišlo mi to jako hloupost. Walter vytáhl celou bednu připravených polotovarů těchto panenek. „Budeme mít vánoční jarmark, tak ať máme co prodávat…“ Začal jsem to milovat, každá panenka byla úplně jiná, každá měla svůj výraz. Borovicové dřevo provonělo celou dílnu. Zavřel jsem se tady i po vyučování a makal rukama tak, jako nikdy dřív. Smutek z rozchodu se snoubenkou přešel a prázdnotu naplnily nové impulzy, o kterých jsem rok před tím neměl ani tušení.

Máte rádi příběhy? Tady je další dnes 39letého „Petra“:

Změna od samého základu

Moje mládí nebylo poklidné. Mám za sebou závislost na pervitinu (18–21 let), hraní v rockových skupinách, cestování stopem po Evropě, hraní na ulici a také dlouhé registrace na úřadu práce a pak na „sociálce“, protože pracovat se mi nechtělo. Občas jsem to zkusil, třeba v továrně na malé Ježíšky ze sádry, na které jsem stříkal glazuru, mělo jich být 150 ks denně, a mně to moc nešlo… Maximálně po třech měsících jsem vždycky cítil, jak mě to štve.

Splašky do hlavy

Asi ve 23 letech jsem začal hrát na kytaru a zpívat v metru v Berlíně. Zhruba jednou za měsíc jsem tam týden hrál a pak tři týdny pobýval na jisté samotě bez elektrického proudu uprostřed přírody, v okolí pěstoval marihuanu, na které jsem měl docela slušnou závislost, kouřil jsem ji každý den. Tráva mi časem způsobovala čím dál větší paranoiu, ale zároveň jsem ji hrozně potřeboval. Nejdřív to vždycky bylo fajn, ten pocit změny, zážitek přítomného okamžiku, oheň v kamnech praskal, smrště nápadů, nad tím se lehce vznášel zvuk kytary, bylo mi dobře, i když jsem byl sám.

Pak ale jako by se spláchnul plný záchod ústící do mé hlavy, najednou jsem měl strach, že přijede policie a najde všechnu trávu, co mám doma, nebo že vůbec někdo, kdokoli, přijde a já budu vypadat jako blbec, protože nic nedělám, žiju v bordelu a nebude se mnou žádná řeč, protože jsem úplně vyřízenej, zhulenej… Ty paranoidní stavy přicházely postupně čím dál dřív a ty příjemné byly kratší a kratší. Stejně jsem ale nedokázal odolat a hned po snídani jsem balil „jointa“. Když už to trvalo několik let, stále častěji mě napadaly myšlenky, že se můj život ubírá špatným směrem, že mi utíká před očima, letí pryč a já nic nedělám. I tak mi ještě hodně dlouho trvalo, než jsem se k něčemu rozhoupal.

Kapky živé vody

Rozhodl jsem se pro vzdělání, rekvalifikaci a zakoupil příručku Přehled VOŠ a VŠ. Listoval jsem od začátku. Jako první možnost mě zaujal „asistent rentgenologa“. Myslel jsem si, že budu pracovat v nemocnici, po práci půjdu třeba na zkoušku s kapelou a do hospody, pak domů do bytu, který si koupím ve městě. Když jsem si ale přečetl inzerát Akademie sociálního umění Tabor, která nabízela výuku v oborech muzikoterapie, dramaterapie a arteterapie, řekl jsem si, že to je přesně to, co chci. Studium jsem nastoupil v 27 letech a díky Akademii se můj život proměnil od samého základu.

Dostal jsem se do společnosti úplně jiných lidí, než jaké jsem vyhledával sám, což bylo pro mě ze začátku velmi zvláštní, teď to vidím tak, že nic lepšího mě potkat nemohlo. Studium mě pohltilo a začal jsem nasávat nové impulsy a učit se mnoho nových věcí, v kruhu spolužáků jsme se poznávali navzájem a zároveň se každý učil poznat více i sám sebe. Po létech stagnace to bylo pro mě jako živá voda. Studium bylo velmi intenzivní, některé předměty vyžadovaly maximální nasazení, zejména nacvičování divadel nebo přípravy na společné zkoušky, každý měl své představy a museli jsme se naučit domluvit se. Výuka byla pestrá, předměty odborné i zážitkové a praktické rozšiřovaly můj náhled na svět, učil jsem se myslet jinak než doposud, dívat se ještě dalšíma očima. Začal jsem hrát na lyru a zpívat ve sboru. Nelze též nezmínit nezapomenutelné pobyty na školním statku v Nové Vsi nad Popelkou, kde bylo vše ještě intenzivnější. Od začátku studia už tráva nebyla potřeba. Roční praxe ve Švýcarsku byla velikou a zároveň krásnou zkouškou za předcházející tři ročníkypo předcházejících třech ročnících. V pátém ročníku jsem se oženil se spolužačkou, čekáme druhé děťátko. V současnosti pracuji v chráněné dílně pro lidi s postižením. S jasnou hlavou mohu říct, že mi škola zachránila život.

Pomaturitní studium na Akademii probíhá buď denní, nebo dálkovou formou a trvá pět let. V dálkové se vedle sebe setkávají dvě generace studentů. Řada předmětů se studuje umělecky: divadlo, malování, zpěv, práce s hlínou, projev řeči v kráse pohybu neboli eurytmie… Podmínkou však není, aby byl uchazeč umělcem, stačí, když doufá, že ho kdesi v sobě má. Škola je tu od toho, abych ho mohl najít, společně se studenty v mém kruhu a s lektory. Důležitým předmětem je biografie, kde v náhledu na osud svůj a své rodiny studenti hledají odpovědi na klíčovou otázku: Kdo jsem, odkud jdu a kam?

Absolventi se uplatňují ve všech oblastech, které si zvolí, pro své skutečně lidské kvality. Často je to v oblasti školství nebo v oblasti sociální. Většinou mají vlastní iniciativu a několik jich společně založí např. chráněnou dílnu nebo terapeutické společenství.

Koukněte na: www.akademietabor.cz