Šílenec do sportu a jídla

Jsem fakt moc ráda, že jsem Pavlínu Polákovou potkala. Přestože je o dost mladší než já a na svém facebookovém profilu a webových stránkách má spoustu fotek z posilovny a u zrcadla, já vám si s ní tak báječně popovídala! O zdraví, sportu, selském rozumu, pochvalách, lásce, pomoci druhým. Naše povídání začalo na břehu čelákovického Labe, ale zároveň taky na břehu oceánu u australské pláže…

Šílenec do sportu a jídla

Jak se dostala do tvého života Austrálie?

„Aussie land down there under“ (australskou zemi tam dole) jsme si s bývalým partnerem vybrali jako nejatraktivnější destinaci ke studiu angličtiny a získání certifikátu CAE – tedy Cambridge Advanced English. Mým městem snů se díky partnerově práci a vízům, které nám zaručily dlouhodobý pobyt, stalo Sydney.

Studium v Austrálii musí být krásná věc, ale je třeba si na něj pochopitelně vydělávat. Jak jsi to dělala a čím jsi se u protinožců živila?

Jelikož jsem vystudovaná učitelka prvního stupně základní školy, hned po příjezdu jsem kontaktovala komunitní Česko-slovenskou školu, která každou sobotu zajišťuje výuku českého jazyka a kultury pro děti z česko-australských a bilingválních rodin. Měli jsme tam děti, jejichž rodiče se třeba už narodili v Austrálii, ale prarodiče jsou původem z Čech. Vedle výuky ve škole jsem hlídala děti, prodávala v obchodě s oblečením, a dokonce dostala i prostor k moderování v australském rádiu SBS, které vysílá v 77 jazycích. Jedním z nich je i čeština. Musím říct, že jsem si díky Austrálii plnila jeden dětský sen za druhým. Chodila jsem s dětmi na hřiště, houpala se celé odpoledne na houpačce, pak jsem si „hrála na prodávanou“, jako když jsem byla malá, a pak jsem šla moderovat do opravdového rádia.

My se v našem povídání pověnujeme tvému životu z mnoha pohledů, ale nejvíc mě bude zajímat hlavně tvůj životní styl. Jak s ním souvisí a jak s ním zamíchala právě Austrálie?

Můj životní styl před odletem do Austrálie byl na jednu stranu velmi požitkářský, na druhou stranu svázaný nesmyslnými dietami. Sport v mém životě nehrál žádnou roli. Občas jsem zašla s kamarádkou na squash, ale posilovna nebo běh mi nic neříkaly. Hrála jsem v ochotnickém divadle, zpívala v reggae a ska kapele, jezdila po koncertech, hrála v představeních a pak posedávala s kamarády u piva.

Když jsem v Sydney začala pracovat jako prodavačka, mou kolegyní byla o 8 let mladší Australanka Daniela, která každý den běhala podél pláže a usilovala o místo trenérky v řetězci posiloven Fitness First. Manažerka prodejny Monica původem z Itálie zase každý den dřela v posilovně, bylo jí 40 let a měla nádhernou pevnou postavu, vyrýsované ruce a vypracované břišáky. Obě se staly mou velkou inspirací. V televizi navíc začal v té době běžet pořad The Family Biggest Loser Australia, který pomáhal hubnout velmi obézním rodinám, a na billboardech se začaly čím dál více objevovat tváře profesionálních trenérů ze zmíněného pořadu. To všechno do sebe prostě nějak zapadlo a hodně to ovlivnilo můj další život.

Jsou ty dvě zmíněné ženy – Daniela a Monica – typickými představitelkami australského životního stylu?

Životní styl ryzích Australanů asi popsat úplně nedokážu, jelikož jsem žila asi v tom nejneaustraljštějším městě v Austrálii :-) Na jednu stranu je Austrálie po USA a Novém Zélandu země s nejvyšším počtem obézních obyvatel. Vedle Sydney a Melbourne jsou v Austrálii i místa, ze kterých právě pocházela i většina soutěžících v The Biggest Loser pořadu o tlouštících. Špatný životní styl, tučná jídla, sladké nápoje, alkohol a pohyb jen od lednice k televizi.

Ale zažila jsem i pravý opak tohoto nezdravého přístupu k životu. V Sydney se nejvíce „hýbají“ lidé s dobrou životní úrovní, manažeři, studenti, ale i maminky na mateřské. Na Balmoral beach, kde je moře klidné a bez velkých vln, zase každé ráno plavali starší lidé v důchodovém věku. Ti, co neplavali, si povídali na pláži u kávy, vedle byla skupinka maminek, které se sešly, aby si zacvičily. Ráno v 8 hodin tu bylo lidí jak na Václaváku. Na jiné pláži byla zase venkovní posilovna, v moři vybetonovaný bazén, kavárna a všichni ti, kteří tu ráno byli, se usmívali. Lidé, které jsem v Sydney potkala, ať už to byli Australané nebo české rodiny, byli pozitivní. Nabití, sálal z nich klid, zdravé sebevědomí. Inspirovali mě převážně jejich výchovou k zdravému sebevědomí a hrdosti. Užívají si život takový, jaký je, a nemusí se nutit do sportování, protože přirozeně rostlo s nimi. Velkou výhodou Austrálie je počasí, moře a pláže.

Zmínila jsi, že před odletem do Austrálie jsi žila životem, v němž se střídaly diety a drastické hubnutí s nakládaným hermelínem a pivem. Já mám ale pocit, že každý, kdo uvidí tvé fotky u tohoto rozhovoru, si zřejmě řekne – pche, ta nemůže mít o starostech s váhou ani ponětí, ta nemůže ani tušit, co je to nezdravý životní styl. Vážně jsi tyhle věci někdy řešila?

Řešila a hodně. Vše začalo na střední škole, kdy jsme se začaly s jednou spolužačkou hlídat, přestaly jsme svačit a druhý den jsme si vzájemně vyprávěly, jak nás večer po celém dni půstu honila mlsná a snědly jsme všechno, na co jsme přišly. Byla jsem posedlá jídlem, jedla jsem ráda, celý den jsem pila jen slazené vody a večer se přecpala. Když už jsem dostala hlad, koupila jsem si sušené ovoce nebo ořechy v polevě a vždy se vyvarovala hlavního jídla – snídaně, oběda a večeře. Takhle se to táhlo až do studia na vysoké škole, kde k celodennímu hladovění přibylo večer pivo a půst většinou pak pohořel na nakládaném hermelínu nebo smaženém sýru v housce.

Nikdy jsem nebyla obézní, ale nikdy jsem nebyla štíhlá a tak hubená, jak bych si přála. Člověk je často vězněm vlastního sebevědomí nebo spíše nesebevědomí, které v nás vypěstovala naše rodina, okolí, kamarádi a které občas svazuje naši přirozenost. Okolí necitelně komentuje některé věci, které mohou v druhém vyvolat pocit sebelítosti a nedůvěry v sebe sama.

Ano, tak tohleto už jsou příběhy a pocity, které asi bude znát mnohý z nás. Jak jsi se z nich vymotala? Jak se ti podařilo životní styl změnit?

Tak třeba běh, ten ke mně přišel postupně hlavně díky zmíněné inspiraci, kterou jsem měla kolem sebe. Mimochodem, tento přirozený druh pohybu je podle mého názoru záležitost daleko více hlavy než nohou a fyzické kondice. Lidé se dnes bojí vyběhnout, protože se stydí za to, jak při tom vypadají a jestli to dělají dobře, a tvrdí, že běhat ani neumí. Přitom všichni běháme odmalička, ale stud za náš výkon v nás vypěstovala netolerance a negativita v lidech kolem nás. „Nejde mi to, neumím to, proto to radši ani zkoušet nebudu…“

Po návratu do Čech jsem začala chodit taky do posilovny, kdy jsem si našla pravidelné ranní půlhodinové lekce zaměřené na posilování břišních svalů. Střídala jsem běh, plavání a posilovnu, kde jsem převážně navštěvovala skupinové lekce kruhových tréninků. Díky videím profesionálních trenérů volně dostupných na internetu jsem se do posilovny vydávala postupem času i sama a zkoumala jednotlivé stroje, cvičila individuálně.

Co se stravy týče, začala mi tak nějak „naskakovat“ sama. Když jsem si šla ráno zaběhat nalačno, přiběhla jsem hladová a do hodiny se nasnídala. Jedla jsem, když jsem měla hlad, mlsala jsem, když mě honila mlsná. Nevadilo mi to, protože jsem věděla, že další den ráno zase vstanu a vyběhnu. Já se snažím spojovat pohyb i stravu s obdobím našeho dětství, které jsme zažili všichni. Jako děti jsme lítali celý den venku a večer si opekli buřta na ohni. Ráno jsme snídali, ve škole svačili, chodili na oběd, pak jsme šli ven a domů jsme přišli k večeři. Neměli jsme čas ztrácet čas přemýšlením o tom, jestli si dáme zmrzlinu, nebo ne. Měli jsme na ni chuť, tak jsme mámu uškemrali, aby nám ji koupila. Dospělostí jako bychom ztráceli soudnost a svéprávnost, pořád o všem moc přemýšlíme, bojíme se cokoli uzobnout, protože za každým koláčkem vidíme 5 kilo navrch.

Žádné složitosti, ale spíš zdravý selský rozum

Tenhle tvůj pohled na život a stravu se mi moc líbí. Žádné složitosti, ale spíš zdravý selský rozum. A líbí se mi tvůj nadhled nad zázračnými hubnoucími tabletami, potravinami, tyčinkami, které nám mají změnit život… a přitom z nás jen tahají peníze. Marketing tě asi naučil, že?

Opět musím ten život připodobnit k dětství, kdy nám zůstalo tolik věcí utajeno, a bylo to tak krásné a bezchybné. Bezstarostné. Bohužel, je smutné, že čím víc člověk ví, tím víc může být zklamaný. Když se v supermarketech v oddělení dětských plenek začnou objevovat hračky, aby děti mohly hračku na dosah ruky umístit do košíku, není to vůči rodičům fér. To, co se má prodat, máte vždy na dosah očí i rukou. Není to o tom, co je nejlepší pro nás, ale pro firmy. Rýže je rýže, ovesná kaše je ovesná kaše. Přečtete-li si etikety, zjistíte, že dva stejně pojmenované výrobky mají stejné složení, rozdílný obal a odlišnou cenu. Televizní reklamu si zaplatí ten, kdo na ni má, a neznamená to, že tenhle prací prášek je lepší než ten druhý, protože je víc vidět. Platí to i ve stravě a výživových doplňcích a i tady je potřeba používat hlavně svůj vlastní rozum a nenechat se lapit do reklamních lákadel.

Jsi vegetarián. Proč?

K vegetariánství mne dovedla kniha Když sloni pláčou, která popisuje zvířata jako citlivé bytosti a přibližuje jejich nelehké osudy na jatkách nebo v zajetí, opřené o pozorování jejich reakcí. I teď je mi skoro do breku, když si některé pasáže vybavím. Po jejím přečtení jsem se zkrátka rozhodla, že to telecí ani hovězí, které naříká a cítí, když jde na porážku, jíst nebudu. Cítím se trochu vinna za to, že nedokážu být veganem, protože mléčné výrobky mají svůj původ ve velkochovech stejně jako maso, ale dostupnost mléčných alternativ je oproti Austrálii tak minimální, že to ještě nedokážu.

Dopřáli jsme si s mým mužem jedno krásné dopoledne s tebou, kdy jsme si povídali o životním stylu, jídle, sportu a já byla nadšená z tvé rady, že by se člověk neměl k ničemu nutit a nedělat nic, co ho nebaví. A pak jsme společně indiánským během zdolali podél Labe 4 km, ani nevím jak… Užila jsem si to. Myslím, že hlavně kvůli tomu tvému nenásilnému a vlídnému přístupu. A častému chválení.

My Češi neumíme chválit sebe ani ostatní. V Austrálii jste minimálně jednou denně od kohokoli v obchodě nebo mezi přáteli slyšeli, jak jste „amazing“ – úžasní. Máte amazing kabelku, amazing vlasy, amazing cokoli. Někomu to přišlo vlezlé, ale mně to přišlo skutečně amazing  A co slyšíte v Čechách? „Ty sis koupila nový boty?“ Když jsi mi napsala, jestli bychom se nesešli, brala jsem to jako příležitost s vámi jen sdílet radost, kterou mám z pohybu já, aniž bych vám dirigovala život, ale spíš vám ukázala, že v pohybu nemusí být nutně povinnost a „já musím, i když se mi nechce“. Jako jsem si já sama dokázala tréninky nastavit tak, aby mě bavily, přála bych si, aby tak ke sportu dospěli i ostatní. Když se mě někdo zeptá: Tak co mám tedy dělat?, zeptám se ho, co dělá a co baví jeho. Člověk je nejlepším trenérem sám sobě, a když poslouchá své tělo, odmění ho, dá mu najíst a netrápí se, pak vše šlape stejně jako třeba auto. Dolijete benzín, vyluxujete, umyjete, vyměníte olej a můžete frčet.

Sama za sebe mám pocit, že o mě ve tvé společnosti bylo pečováno jako o nejdražší vůz a pak jsem se tím i sama k sobě trochu řídila. Prostě jednoznačně prohlašuju, že jako osobní trenérka daleko více používáš cukr než bič. Co ale ve stravě? Tam je cukr docela velkým všeobecným problémem. Legální droga nás všech. Taky ti chutná?

Cukr je droga a zbavit se ho úplně vyžaduje pevnou vůli. Neznám nikoho, kdo by mimo přípravy na soutěže v kulturistice omezil cukry na nulu. Druhů cukrů je několik a nejedná se jen o ten bílý, ale i o cukr ovocný nebo mléčný. Běžně konzumujeme pečivo, brambory, ovesné vločky, které jsou bohaté na sacharidy – cukry. I když nesladíme kafe a čaj třtinovým cukrem, stejně v naší stravě přijímáme potraviny bohaté na „cukry“, které nám dodávají energii. Každý by si měl podle mne hledat a najít své ideální palivo na to, aby fungoval a měl dostatek energie na to, co dělá rád. Jako se malíři nebo spisovatelé uchylují ke sklence vína, protože jim to pomáhá v jejich tvoření, lidé, kteří se vrhnou na sport, by si sami měli vyzkoušet, co na jejich tělo zafunguje. Osobně si cukr nezakazuji, protože sportuji denně. Když na stůl někdo položí čokoládu, někdy si ji dám, někdy ne, protože na ni prostě nemám chuť. Když jsem začínala běhat, věděla jsem, že sladké potřebuji, a v mém případě bylo jedno, jestli si ho dám, nebo ne. Váha mi ubývala i tak, a to díky běhání.

Napadá mě ještě, že zatímco na druhé jsi při tréninku vlídná, z tvých vlastních aktivit soudím, že na sebe dokážeš být přísná – plavání ve studené vodě, dlouhé treky na kole či během… Bolí to? Nebo tě to hlavně baví?

Baví mě to. Málokdy jsem se musela přemlouvat, abych si šla zaběhat nebo do posilovny, protože když se mi nechtělo, nešla jsem. To, že vstanu v šest hodin ráno a jdu do posilovny, je jedna věc, druhá věc je ale, jak moc v té posilovně dokážu dřít. Tady mi právě ta přísnost chybí. Nemám v sobě „Hulka“, který se v komiksu naštval a urval vše, na co přišel. Velmi pomalu se posouvám v rychlosti a síle v běhu a úpravě stravy, aby se mé výkony zlepšovaly. Motivací jsou ale přesto stále viditelné změny na těle. Svaly, které se rýsují a které jsem předtím viděla jen v učebnicích, teď pozoruji na lýtkách, břiše nebo zádech. To je pro mne ta největší motivace. Vypadat dobře, ale zároveň se tak cítit a nijak se neomezovat.

Tomáš - sportovec tělem i duší

Předpokládám, že jednou z důležitých motivací je i tvůj přítel Tomáš, sportovec tělem i duší. A já prostě nemůžu vynechat otázku na vaše seznámení a tvůj horlivý a nečekaný návrat z Austrálie. Jak to bylo?

Když jsem zaskakovala jako programový manažer v SBS rádiu, měla jsem na starosti i obsah hodinového vysílání. Velkým vítězstvím pro nás vždy byla návštěva nějaké významné české osobnosti, která přijela do Sydney na dovolenou. Na facebooku jsem si všimla, že můj švagr sdílel příspěvek jakéhosi Tomáše Slavaty, který přiletěl do Sydney trénovat na jihoafrického ironmana. O tom, co je ironman nebo kdo je Tomáš Slavata, jsem neměla ani páru. Švagrovi jsem nicméně okamžitě napsala, aby mi na něj sehnal číslo.

Tomáš se mi ozval hned druhý den a já si s ním domluvila rozhovor. Poté náš vztah nabral velmi rychlých obrátek. Nerada bych opomněla historku s kartářkou, ke které jsem šla asi půl roku před seznámením s Tomášem a která mi předpověděla, že mě čeká velká láska. „Bude manuálně velmi zručný,“ pravila. Její slova mi hlavou proletěla v momentě, kdy jsme šli s Tomášem do Sydney Aquarium a pozorovali velká akvária se žraloky. Tomáš povídá: „Když jsem byl malej, tak jsem si sbíral skla a lepil jsem si taky akvárka. Já jsem totiž strašně manuálně zručnej.“

Tomáš měl pak nějaké problémy s bydlením, tak jsem mu nabídla, že se může nastěhovat ke mně. Společně jsme tak strávili v jednom pokoji tři měsíce a zjistili jsme, že si rozumíme a hlavně, že si nevadíme. A jakmile odletěl do Afriky, už se ozývalo první stýskání a naléhání, abych přiletěla za ním. Zabalila jsem se a po měsíci jsem byla zpět v Čechách. Jsem střelec jak znamením, tak povahou. Jdu do všeho po hlavě. Tomáš se ke mně choval moc hezky a já se v našem vztahu cítila a cítím stále velmi milovaná a vzácná.

Vy jste se prostě hledali, až jste se našli. Co naplňuje vaše životy krom sportu?

Život s Tomášem je jedna velká jízda :-) Jezdíme na závody, pomáháme s jejich organizací a zajištěním, chodíme na společenské akce, když je čas, vyrazíme na motorku a jednou ročně na společnou dovolenou.

Vy jste ve věku, ke kterému bezesporu patří společné dovolené, jízdy na motorce a společenské akce. Přesto, že byste si toho všeho mohli užívat měrou vrchovatou a ještě vrchovatější, musíme zdůraznit, že jste si mladý bezstarostný život „zkomplikovali“ tím, že nejste jen dva, ale že jste se rozhodli stát se takovou netypickou čtyřčlennou rodinou…

Krátce poté, co jsem se k Tomášovi nastěhovala, jsme začali zařizovat pokoj pro Štěpána s Dominikem, kluky z dětského domova. Dominika jsme si vzali do péče a Štěpánovi začali vypomáhat, protože jeho rodina na tom byla finančně špatně. Oba to jsou velcí rozumbradové, takže když kolegyně v práci vyprávějí, jak mají starosti s malými dětmi, odvětím, počkejte, co přijde v pubertě. Ale neberu to rozhodně jako komplikaci, jsem ráda za to, jak žijeme.

S Tomášem vstoupily do tvého života nejen Štěpán s Dominikem, ale i další děti z dětských domovů. Jak?

Děti z dětských domovů potkávám hlavně na závodech nebo na besedách, které pořádá Tomáš a na které s ním občas jezdím. Sama jsem si po jedné besedě vytipovala dětský domov Lety, kam už druhým rokem jezdím každý čtvrtek a pomáhám dětem s úkoly z angličtiny nebo spolu nacvičujeme nějaké divadlo na vánoční besídku. Děti miluju a to, že jsem poznala Tomáše, mi bylo asi dáno shůry. Ráda se dětmi obklopuji stejně jako on, protože oba si tak dobíjíme baterky. I přesto, že to nejsou naše biologické děti, objímáme je, hrajeme si s nimi a společně doufáme, že v nás najdou životní inspiraci a namotivujeme je třeba i ke sportu.

Když vidím, jak se v rodinách, které nemají ani na to, aby nakrmily sebe, počínají další a další děti jen za účelem sociálních dávek, stydím se za vlastní stát, který tohle dokáže vůbec dopustit. Nejhorší na tom je, že do popředí zájmu v naší zemi nejde vůbec samo dítě, ale dospělí. Nikdo se toho dítěte ve výsledku nezeptá, jestli má hlad, nebo nemá. Rodina je ještě podle úřadů stále funkční, otec nebo matka si za sociální příspěvky nakoupí cigarety nebo alkohol a dítě nezná teplé jídlo, natož čistou postel nebo kartáček na zuby. Před tím, že žije ve špíně a každý večer se svírá strachy, že ho táta v opilosti zbije, se zavírají oči, protože tabulkově na tom ještě nejsou zdaleka tak špatně.

Pavlína, Tomáš, Štěpán a Dominik

Co dalšího tě z praktického pohledu štve na možnostech pomáhat dětem z děcáků?

Možná, že mě spíš mrzí, než štve, to, že mezi námi jsou lidé, kteří slepě nakupují drahé dárky dětem z dětských domovů k Vánocům, ale ve skutečnosti je vůbec neznají. Je to jako pomoc dětem v Africe. Pošlete někam peníze, ale ve finále neznáte příběh konkrétní rodiny nebo konkrétního dítěte, se kterým byste se mohli setkat a sami zjistit, co vlastně potřebuje nebo po čem touží. Na stromu splněných přání si lidé prohlídnou fotku, přečtou si jméno a věc, kterou si dané dítě přeje pod stromeček, ale nepídí se už po tom, zdali si to dané dítě věc zaslouží. Vlastní děti si taky musí věci zasloužit. Děti z dětských domovů díky anonymitě často dostávají cenné věci a jsou zvyklé natahovat ruce a spoléhat na to, že se nad nimi někdo slituje, protože vyrůstají v dětském domově.

Není ti smutno po Austrálii?

Po Austrálii mi smutno je. Každý den si vzpomenu minimálně na jednoho z lidí, které jsem díky ní poznala, nebo na místa, kde jsem sedávala a pozorovala moře. Na druhou stranu ale vím, že Austrálie pro mě měla (stejně jako u Tomáše) jeden velký význam a to ten, že se tam propojily naše cesty a já jsem díky ní poznala svou životní lásku. V životě člověka nastávají různě dlouhé životní etapy a má australská se už ubírala ke svému konci. Nastal čas se znovu nadechnout a vrhnout se do té další společně s Tomášem. Být s ním a pro něj zpátky v Čechách. Jedna moje kamarádka prý v jedné knížce vyčetla, že když si někdo něco opravdu moc přeje, spojí se všechny síly ve vesmíru a jemu se to splní. Austrálie mi nakonec splnila i ten poslední sen, který zatím mám, a to muže, který mne bezmezně miluje, který se hrabe v kůlně jako kdysi můj děda, večer kontroluje, jestli jsem přikrytá, jako můj táta a je chrabrý a statečný jako princ z pohádky.

Pavlína Poláková

Původně vystudovala pedagogiku, dnes se profesně věnuje marketingu.
Téměř pět let žila v Austrálii, kde kromě vyučování na komunitní Česko-slovenské škole hlídala děti, prodávala v obchodě s oblečením a moderovala v australském rádiu SBS. Pavlína Poláková o sobě říká, že Austrálie z ní udělala „šílence do sportu a jídla“. Uchvátil ji místní televizní pořad The Biggest Loser, kde se z tlouštíků stávali hubeňouři.
Po návratu do Čech i ona absolvovala kurz osobního trenéra kondičního posilování. Sportuje, sem tam poradí se životním stylem jiným.
Spolu s partnerem Tomášem Slavatou pomáhá dětem v dětských domovech. 

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné