Sama sobě psychoterapeutkou

Kristina Baudyšová je terapeutkou. Citlivou a napojenou terapeutkou. Takovou docela dost duchovní terapeutkou. Poskytuje individuální terapie (zejména ženám), je lektorkou sebepoznávacích seminářů a autorkou videoseminářů na podporu ženství. Společně s manželem Antonínem Baudyšem žijí střídavě v Česku a Řecku a vychovávají spolu tři děti.

Sama sobě psychoterapeutkou

Sama sobě psychoterapeutkou

Jsou na světě ženy, které se holt vdaly tak, že první charakteristika, která vás u nich napadne, je: Víte, tohle je manželka TOHO A TOHO. A tak mi Kristina Baudyšová jistě promine, že i já jsem ji z počátku brala především jako ženu TOHO věhlasného astrologa. Jak ale praví klasik – Cherchez la famme! Ano, mělo mi být přece jasné už od začátku, že za každým (či spíše vedle každého) neobyčejného muže bývá neméně působivá žena. U Baudyšů to tak rozhodně je. Kristina si se svým mužem Tondou nezadá nic v míře umění svého oboru a ano, pro někoho možná ani v míře jistého podivínství, které je však pro mě zrovna v jejich případě spíše nesmírně přitažlivou známkou pokročilosti lidského ducha. Zkrátka a dobře – bylo jen otázkou času, za jak dlouho po rozhovoru s Tondou Baudyšem (neboli manželem TÉ A TÉ) budu chtít poznat blíže také Kristinu. A kdo touží vědět, kolik a jakých vysokých škol v oboru Kristina Baudyšová absolvovala, bude zřejmě zklamán. Komu ale tolik nesejde na titulech, tomu můžeme prozradit, že největším učitelem byl Kristině její vlastní životní příběh.

Tvůj životní příběh rozhodně není nudný, obvyklý nebo snad dokonce průměrný. Už dětství jsi měla zajímavé. Pověz mi na začátek něco o něm.

Narodila jsem se v Oděse, moje rodina však pochází z Kazachstánu. Na svoje rané dětství, které jsem prožila v malé ukrajinské vesničce na břehu Černého moře, ráda vzpomínám. Běhala jsem bosa, milovala moře, důvěřovala životu. Kluci se potápěli, aby pro mě vylovili z vraku lodi zlatý prsten. Když mi bylo asi pět roků, přestěhovali jsme se s mým otčímem do Šumperka, odkud pocházel. Krátce na to ruská posádka odcházela z Československa. Já byla v první třídě. Asi si to dokážeš představit, od dětí přicházely nadávky, šikana, bití. Máma v té době obchodně cestovala do Ruska, někdy byla na cestách i tři týdny. Zůstávala jsem u jejích kamarádek, pokaždé někde jinde. Cítila jsem se hodně sama, nevěděla jsem, kam patřím.

Pane jo, tak to je hodně ostrý střih. Z bezstarostného běhání na pláži do pocitů osamění… Pověz mi ještě, jaká jsi byla uvnitř? O čem jsi přemýšlela? Co tě trápilo?

Máma o mě říkala, že jsem moudrá jako stařena. Když mi byly asi čtyři roky, přemýšlela jsem nad tím, kdo je ta paní, která mě vychovává. Měla jsem živé vzpomínky na jiné rodiče. Nepamatovala jsem si však, jak jsem se od svých pravých rodičů, kteří mi citelně chyběli, dostala sem k této paní. Nakonec jsem se na to mámy zeptala. Vzbudilo to v ní vlnu nepochopení, tak jsem se přestala ptát. Někdy v tom období nám zemřel soused. Byl to mladý muž, táta mých kamarádů. Podle ukrajinské tradice ho vynášeli v rakvi z domu za doprovodu hudby a jeho rodiny. Stála jsem s rodiči před domem a dívala se na průvod. V čele průvodu šel zemřelý soused, s úsměvem na tváři, okolo krku věnec. Ptala jsem se mámy, proč všichni mluví o tom, že zemřel, když je veselý a zdravý. Tehdy jsem pochopila, že smrt není to, za co ji ostatní považují.

Tak to už chápu, že o tobě máma říkala, že jsi moudrá jako stařena, když jsi měla takové zážitky. Můžeš nějak vysvětlit, co to bylo? Koho jsi viděla?

Zdá se, že jsem viděla duši našeho souseda. Vlastně si uvědomuji, že se mi to občas stává ještě i teď. Nedávno jsem potkala ve městě paní, u které jsem žila před lety v podnájmu. Bylo to velmi milé setkání. Až na to, že jsem se nedlouho poté dověděla, že je už šest let mrtvá. Jsem moc ráda, že se mi taková setkání nedějí vědomě. Tím myslím, že bych potkala člověka, o kterém vím, že je mrtvý. Přinejmenším bych se hodně divila. :-)

Jak ses dostala k psychoterapii a proč sis vybrala právě tento obor?

Doprovázela jsem svoji mámu od svých třinácti let na různé semináře s duchovní tematikou. Mezi první patřila Sylvova metoda. Už tehdy jsem viděla, že pomocí své vizualizace mohu léčit tělo a pozitivním způsobem tvořit svůj život. V sedmnácti letech jsem byla poprvé na výcviku regresní terapie u Andreje Dragomireckého. Byla jsem nejmladším žákem a na základní výcvik jsem si našetřila z kapesného. Andrej mě tenkrát mlčky pozoroval. Jednou mi řekl, abych v terapii pokračovala, že mám talent. Další roky svého života jsem kráčela touto cestou. Po několika letech praxe s klienty jsem viděla, že mi tato metoda úplně nestačí. Hledala jsem jemnější terapii, která nejen uvolní trauma, ale i poskytne tolik důležité pochopení situace. Školy, které se tenkrát nabízely, nebyly tím, co jsem hledala.

Kudy tedy tvé hledání pokračovalo?

Ovlivnily mne výcviky Rodinných konstelací, výborné byly výcviky Prenatální a Vztahové terapie u Patrika Balinta. Andrej Dragomirecký mě naučil, jakým způsobem se chová trauma v psychice člověka, dal mi spolehlivé základy, o které jsem se mohla opřít. Patrik do tohoto konceptu vložil cit a kouzlo tvořivosti. Tito dva muži moji práci velmi ovlivnili. Jsou tady pak ještě učitelky, které jsem potkala později. Ty mi ukázaly to, co jsem celý svůj život hledala. Umění být sama sobě terapeutkou. Přineslo mi to pochopení smyslu bolesti. Zahlédnutí daru složitých situací, které člověk prožívá. A postupné vyvázání se z bolesti. Škola, ve které se posledních šest roků učím, není veřejně známá. Informace o ní se předává pouze od člověka k člověku.

Být sám sobě terapeutem – to se mi moc líbí. Můžeš mi ale aspoň trochu naznačit, co jsou tvé nejúčinnější metody pomoci sama sobě?

Před sedmi lety jsem stála na křižovatce. Věděla jsem, že se potřebuji naučit léčit svoje bolesti sama, bez cizí pomoci. Jinak bych v této své cestě nemohla pokračovat. Jinými slovy být sama sobě terapeutkou. Skrze zmiňovanou školu jsem se naučila jednoduchý způsob uvolňování negativních postojů z mysli. Takový negativní postoj si žije hluboko v podvědomí. Tvoří myšlenky člověka, které člověk prožívá jako realitu. V podstatě si jí svými myšlenkami sám tvoří. Zároveň nám proud našich myšlenek nedovoluje setkat se svým skutečným Já. Se svojí přirozeností. Do čištění svého podvědomí jsem se doslova zakousla jako pes. Sledovala jsem svoje myšlenky, věděla jsem, že za každou negativní myšlenkou je negativní postoj. A že tvoří další bolest v mém životě. Dál mi hodně pomohla technika zrcadlení. Hlavně ve vztazích. S kýmkoliv. Takto jsem pracovala asi tři roky. Poté přišlo uvědomění, že základní negace jsou pročištěny a přichází čas na to být tím, kým skutečně Jsem.

Kristina a Antonín Baudyšovi

Mluvila jsi o daru složitých situací, které člověk prožívá. Jaké dary – neboli odžité strasti, problémy, traumata – ti v tomto ohledu nabídl osud?

Když se dívám zpátky, vím, že to nemohlo být jinak. Vím, že přesně toto jsem potřebovala prožít, abych překročila bolest a začala oceňovat tvořivost na základě radosti. Takže traumata. Byl to okamžik, kdy si na mě spolužáci po škole počkali. Dva mě drželi, třetí mě bil. Souviselo to s tím, že jsem Ruska. Další těžký okamžik souvisel se sousedem, starším pánem, který ve mně zahlédl svůj erotický objekt. V obou případech si pamatuji, že se za mě máma bila jako lvice. Těžké pro mě bylo také cítit se nezakořeněná, nevědět, kam patřím. Necítila jsem se vítaná doma, ve škole ani tady na světě.

Jaká pozitiva tohle všechno přineslo?

Objevná pro mne byla moje vnitřní síla. A pocit sounáležitosti. Oboje stále objevuji.

Hodně pracuješ s ženskými tématy a často narážíš na vztah matky a dcery. Jaký byl a je ten tvůj?

Máma byla dominantní. Abych to vedle její síly, ovládání a často i krutosti přežila, stala jsem se submisivní a přizpůsobivou. Bála jsem se, kdy přijde domů. V okamžiku, kdy jsem slyšela klíč v zámku, celá jsem ztuhla. Pamatuji si, že jsem ve dvanácti letech seděla vedle lékárničky, prohlížela si léky a cítila, že už nemohu dál. Že už více tvrdosti nesnesu. Už tenkrát jsem cítila silné spojení s Jednotou, věděla jsem, že smrt je pouze přechod, nikoliv konec. Prosila jsem o znamení, že jestli má smysl v té bolesti zůstávat a jestli ona někdy skončí, ať mě něco zastaví. No a v tom okamžiku zazvonil zvonek... Byla to kamarádka, jestli s ní půjdu ven. Věděla jsem, že s ní mám jít a k lékárničce jsem se už nikdy nevrátila.

Na to chce říci jediné: Huuustý!!! Jak jste na tom s mámou teď?

Máma před dvanácti lety zemřela. Nečekaně, čtyři dny před mojí svatbou. Tenkrát jsem v sobě procítila dva extrémy. Hluboká bolest na jedné straně a štěstí ze svatby na straně druhé. Několik roků jsem se zlobila na Vesmír za to, že její odchod dopustil. Pochopení, proč jsem to vše takto potřebovala prožít, se mi začalo postupně otevírat s léčením vnitřního prostoru. Teď s úsměvem říkám, že tato cesta byla ta nejlepší a děkuji za ni. V terapii se ženami mám větší nadhled vůči bolesti. Vím, že bolest je dar. Zároveň je pomíjivá stejně jako mraky. Je tady, učí nás, a až pochopíme její smysl, odezní a už se nevrátí.

Tvůj příběh je bezesporu dechberoucí, ale zatím tedy žádná moc pozitiva. A přitom ty působíš klidně, vyrovnaně. Jak si navozuješ tento svůj stav?

Všeho nechám a zastavím se. Zavřu si oči a propojím se se svojí podstatou. Se svým skutečným Já. Šťastná se cítím, když prožívám sama sebe, raduji se ze svých pocitů a ze svého ženství. Jsem spokojená, když se ptám, jakým způsobem mohu obohatit Jednotu. V okamžiku, kdy se ptám, zdali je Jednota ve mně šťastná. Anebo co mohu udělat, aby se Bůh ve mně cítil dobře. Ráda zaměřuji svoji pozornost dovnitř sebe. A přitom zůstávám bdělá vůči tomu, co se děje okolo.

A smutek, strach nebo deprese už nepřicházejí?

Pokud se objeví úzkost či strach, ukazuje mi to na oblast, ve které nejsem ve spojení se Zdrojem. Dnes už vím, jakými cestičkami chodí můj strach. Vím, kde hledat, kde se vychyluji z rovnováhy. Strach může být náš veliký pomocník, když mu umíme naslouchat. Smutek postupně opouštím, i když určitá melancholie ke mně asi patří. Dřív se mi zdálo, že když ve mně nebudou negativní pocity, tak budu bezemoční a chladná. Postupně jsem však zahlížela, že s opouštěním bolestí se naopak dostavuje určité slastné prožívání, radost, klid a spokojenost.

Duchovní lidé mají často sklon „ulítávat“. Všechno je přeci v pořádku, všechno je „jen“ myšlenka, iluze, smrt neexistuje… Není pak těžké se z takových příjemných vzletných stavů dostat zpátky k obyčejným prozaickým věcem? 

Ano, s ulítáváním mám také své zkušenosti. Ale narodila jsem se na Zem právě proto, abych propojila ducha s hmotou. Duchovní sféry mohu prozkoumávat libovolně dlouho po odchodu z těla. Ale zkoumat své pocity prostřednictvím hmoty mohu jen tady, na této krásné zemi. Skutečnou duchovnost vidím ve schopnosti žít s láskou a dělat věci s láskou. Při hovorech s lidmi zůstávat v srdci a být pravdivá. Někdo jiný k tomu nemusí potřebovat ani duchovní nauky a žije to přirozeně. Potřebovala jsem si k tomu dojít vlastní cestou. Máme na Moravě veliký dům, dva psy, kočku a tři úžasné děti. Dělám věci, když je dělat chci nebo když z nich cítím předem radost, nenutím se do ničeho. Vnímám, že tím nejvíce přispívám do proudu života. Svojí radostí. Nic cennějšího nemám, co bych mohla nabídnout. A jídlo, které vařím s radostí, prý chutná báječně. :-)

Jaké jsou vůbec tvé tři děti?

Nejstarší syn Niko je už téměř dospělý mladý muž. Vnímám, že tady jsem už roli matky splnila. Náš vztah je přátelský, srdečný. Když se na něj dívám, raduji se. Prostřední je Janička. Přišla k nám, když jí byly tři roky. Je z naší rodiny nejveselejší. Eliáš, kterému je nejmladší. Narodil se nám ve Španělsku, je velmi osobitý a sebevědomý. Děti necháváme, aby si na věci přišli samy, aby sami poznaly, co chtějí dělat.

Eliáš a Janička s babičkou Zuzanou    

Dcerku Janičku máte v pěstounské péči. Spousta lidí dnes o něčem takovém uvažuje, rádi by také nějakému dítěti poskytli domov, ale bojí se. Jaká je to z tvého pohledu zkušenost?

S odstupem času už chápu, proč k nám Janička přišla. Svým nelehkým příběhem, který jsem měla stále na očích, mi zviditelnila všechna moje zranění z dětství. Dnes až s úžasem koukám na všechny ty podobnosti. Pěstounství není předatelná zkušenost. Cítili jsme srdcem, že to máme udělat, a šli jsme do toho po hlavě. Z rozumových důvodů by to v žádném případě nešlo. Děti lidem urychlují duchovní vývoj. Všechno se s nimi zesiluje a násobí. U pěstounského dítěte to platí ale ještě víc. Prostě vznikají emočně vypjaté situace, kdy se můžete buď zbláznit, nebo začít hledat řešení v sobě. S Janičkou pracujeme s homeopatiky posledních pět roků. Pomohlo jí to v řadě věcí. Její roztržitost například. Teď ani neočekáváme, co s ní jak bude dál. Víme, že se ten příběh sám sestaví lépe, než bychom to my zařídili.

Eliáš, kterého jsi přivedla na svět ve Španělsku, se narodil doma. Jaké to bylo?

Byl to neskutečně krásný zážitek. Prožitek sebe sama, svojí síly a svojí ženskosti naplno. U porodu nás doprovázela místní porodní asistentka, která pomáhala při domácích porodech v Tarragoně posledních 25 roků. Rodila jsem druhé dítě, cítila jsem, že to zvládnu. Když se ohlédnu, vidím, že za domácím porodem přirozenou cestou byla touha prožít intenzitu a sílu života. Sílu zrození v celé její čisté podobě. Bez cizích vlivů, bez utišujících léků. Celé to bylo velmi přirozené. Elí s námi byl celou dobu přítomen, jen byl schovaný uvnitř mne. Vyšel ze mne a život plynule pokračoval dál. Nebyl tam takový ten pocit, že maminka přinesla miminko z porodnice a teď si na něj budeme zvykat. Moji placentu porodní asistentka zakopala u sebe na zahradě pod větve olivovníku. Řekla mi, že to tak udělá, protože tam zakopává každou placentu. Moje byla číslo 125. Toník tomu nevěřil a zdálo se mu, že ji dala spíš sežrat psům :-)

Tak, zbývá už jen tvůj muž Antonín, uznávaný astrolog a veřejně známá osoba. Oba jste silné osobnosti a takové soužití asi není vždy jen jednoduché. Přesto z vás cítím lásku a vzájemný respekt. Jak se vám spolu žije?

Vztah je 50 na 50. Jsem-li v ženské energii, tedy umím-li býti ženou, jsem ve své přirozenosti a je mi v ní dobře. Tonda tím pádem může být v mužské energii a cítí se vedle mne svobodně. Nesoupeříme, každý máme vlastní pole působnosti. Dřív jsem Tondu obviňovala z toho, že mi málo poskytuje. Obviňovala, kritizovala, vyčítala. Později jsem pochopila, že je to určitá iluze, že mi něco bude poskytovat nebo léčit. Může poskytovat, ale trvale to nemůže zasytit. Každá žena i každý muž má vše uvnitř sebe. A vše, co nám chybí, si můžeme doplňovat ze skutečného zdroje a ten je neomezený. Našemu vztahu se tím velmi ulevilo. Já se zklidnila. Tonda na své straně udělal také velký kus práce.

Pojďme k tvé roli terapeutky. Před časem jsi natočila rozsáhlý videoseminář pro ženy. Co tě k tomu vedlo?

V terapii pracuji dlouhodobě hlavně s ženami. Po mnohaleté praxi jsem si začala uvědomovat, že je určitý okruh témat, která ženy nejvíce trápí. Sama jsem stejnými tématy procházela. Podceňování, pocit, že nejsem milovaná, partnerská závislost, strach z opuštění. Tu cestu ven z bludiště bolesti jsem nakonec našla. A k natočení semináře mě vedla radost. Cítila jsem, že bude radost seminář natáčet a pak ji přes něj předávat. Radost z toho, že to, co umím nejlíp, mohu předávat dál. To, že umím být terapeutem sama sobě. Je to můj dar. Ale má ho v sobě každý.

Co je tedy obsahem semináře?

Seminář ukazuje principy fungování ženství. Jak si tvořit život podle svých představ a svých snů. Každá kapitola obsahuje terapeutické cvičení či meditaci, ve které se uvolňuje bolest. A tím způsobem vzniká v té které oblasti života rovnováha. Kapitol je 33, každá se týká jiné oblasti života: například dětství, citlivost, intuice, síla ženy.

Jaká je role ženy v dnešním světě?

Narodily jsme se v ženském těle, tedy k tomu býti ženou se vším všudy. Věřím tomu, že můžeme být citlivé. Můžeme být dokonce i radostné. Můžeme snít a být inspirací pro své muže. Žena nemusí tvořit svůj život za cenu námahy, ale snáze prostřednictvím jasu svých představ a své vizualizace. Lehkost a radost. Vnímám, že se k tomu postupně navracíme.

Kristina Baudyšová (1979)

Psychoterapeutka
Lektorka vědomých seminářů
Absolventka mnoha kurzů, výcviků a seminářů
Při terapiích, které poskytuje, se vnímá nikoli jako poradce, ale jako průvodce
Zastává názor, že každý má nejlepšího terapeuta sám v sobě
Autorka video seminářů Ženského video a Vaše cesta ke štíhlosti
Maminka tří děti

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné