S ředitelkou spolku Lungta o situaci v Tibetu.

Šíří povědomí o unikátní tibetské kultuře, o tibetském způsobu života, o tamní situaci a porušování lidských práv… Řeč je o Spolku Lungta, jehož sympatickou ředitelku vám představujeme tentokrát.

S ředitelkou spolku Lungta o situaci v Tibetu.

V Tibetu se jí splnil sen…

Když koncem dubna česká vláda prohlásila a podepsala, že nebude kritizovat Čínu kvůli porušování lidských práv v Tibetu, a dala tak přednost čistě ekonomickým zájmům, vlastně to Editu Kleckerovou ani příliš nepřekvapilo. Naopak milým překvapením pro ni byla bezprostřední reakce lidí, jejich podpora následným akcím a potažmo i činům, kterým se protibetské organizace věnují už roky. A přes tyto jistě někdy ožehavé okamžiky, nebo možná právě kvůli nim, tahle dobrovolnická práce dává Editě Kleckerové smysl. A také jí přináší dobrý pocit, že se spolu s týmem nadšenců podílí na zachování jedinečné tibetské kultury.

Edito, kdy jste se začala zajímat o Tibet a na základě čeho?

Už od dětství jsem měla ráda dobrodružné knihy a cestopisy. Jednou z mých oblíbených byla kniha „Světadíl pod Himalájem“ od Zikmunda a Hanzelky. Rozhodující pro můj hlubší zájem o Tibet a tamní kulturu byla návštěva muzea Tibetského umění v New Yorku před 14 lety u příležitosti oslavy dne Buddhových narozenin. Muzeum je nádherné, nachází se v tiché meditační zahradě, je postavené ve stylu tibetské architektury a má rozsáhlou sbírku exponátů. Ihned po návratu jsem začala hledat další informace o Tibetu a tibetské kultuře.

Kolikrát jste měla možnost „střechu světa“ navštívit?

Tibet jsem navštívila jednou, před devíti lety. Spolupracovala jsem na vzniku a stala se představitelkou dokumentárního filmu režiséra Viliama Poltikoviče „Dotek z druhého břehu“. Film prostřednictvím mého osobního příběhu pojednává o pojetí smrti v křesťanství, hinduismu a buddhismu. Natáčel se v Čechách, Nepálu a právě v Tibetu. Je součástí třináctidílného cyklu, který česká televize uvede letos na podzim.

A prozradila byste nám svůj příběh, o  kterém je onen dokument?

Můj osobní příběh spočívá ve smíření se se smrtí blízkého člověka. V roce 2000 onemocněl tatínek nádorem pankreatu, umřel na jaře roku 2001. Umírání bylo dlouhé a bolestivé. Rok před odjezdem do NY jsem objevila knihu Tibetská kniha o životě a smrti, kterou napsal Sogjal Rinpočhe. V průběhu tatínkovy nemoci se tato kniha stala průvodcem umírání tatínka a stále je pro mne velmi zásadní. Čtením knihy si uvědomuji svoji konečnost a zároveň zodpovědnost za smysluplnost svého života. Ve své psychoterapeutické praxi se setkávám s lidmi, kteří se smiřují s přijetím vlastní nemoci, strachu z vlastní smrti nebo smrti blízkých. Moc by se mi líbilo, kdyby o této knize přijel její autor Sogjal Rinpočhe přednášet do Čech. Češi jsou daleko víc otevření úvahám o vlastní konečnosti a smrti, než tomu bylo dřív. Jsem si jistá, že by přednáška měla obrovský úspěch.

Pokud by se tak stalo, dejte nám vědět. Řekněte ale, jak se vám v Tibetu líbilo, čím pro vás toto území je?

Tibet je vysokohorská poušť. Vlídné podnebí, řeky a pastviny střídají sníh a mráz hor. V Tibetu se mi splnil můj sen. Prošla jsem poutní okruh kolem Kailasu, nejposvátnější hory Asie, který je cca 55 km dlouhý a je ve výši přes 5°500 metrů nad mořem. Jednotlivé části poutního okruhu jsou spojené se životem, umíráním, smrtí, bardem (mezistavem mezi životem a smrtí), znovuzrozením a životem. Každý Tibeťan obejde poutní okruh kolem Kailasu alespoň jednou za život. Jedinečnost této země spočívá v prostoupení kouzelné krajiny buddhistickými kláštery a posvátnými místy s modlitebními praporky – lungtami, které Tibeťané vyvěšují s přáním šťastného osudu. Tibeťané žijí ve vnitřním klidu a pohodě. Jsou vlídní, přátelští, pohostinní a věří, že všechno, co se děje, nakonec dobře dopadne, a právě tím jsou mi blízcí.

Přibližte nám, jaká je v posledních letech situace v Tibetu, co se tam děje?

Tibet byl v roce 1950 obsazen čínskou lidovou armádou, je pro Čínu strategickým územím, vyváží odtud nerostné suroviny – zlato, měď, minerály, uran. I po 64 letech nadvlády Číny nad Tibetem jsou porušována lidská práva. Lidé jsou zatýkáni, mučeni, vězněni bez soudních procesů. Na protest proti útlaku se sebeupálilo už 130 Tibeťanů. Hlavním důvodem, proč zejména mladí Tibeťané utíkají do exilu, je to, že jim není umožněno kvalitní vzdělání. Polovina lidí nad 15 let je negramotná. Jediné vzdělání je možné v městských školách, kde je hlavní jazyk čínština, hrozí tak zánik tibetštiny. Jen málokdo ví, že se v současné době v Tibetu šíří AIDS a že mezi lidmi je malá osvěta způsobů šíření nemoci…

Sdružení Lungta se snaží podobné informace dostat mezi veřejnost, ale nejen to. Jaké jsou vaše hlavní projekty?

Naší nejznámější akcí je „Vlajka pro Tibet“, tu Lungta organizuje už od svého vzniku v roce 1997. Každý rok v březnu oslovujeme radnice a v posledních letech i školy se žádostí o vyvěšení tibetské vlajky a vyjádření podpory Tibeťanům proti čínské okupaci. V letošním roce tibetská vlajka zavlála na 601 radnicích a 102 školách. Lungta také zastřešuje koncert „Tibet žije“, spuštěna je Veřejná sbírka Tibet, podporujeme klášterní školy, informujeme, šíříme tibetštinu v Tibetu i exilu, vydáváme knížky. V květnu minulého roku jsme vyhlásili kampaň na podporu 11. pančhenlamy, druhého nejvyššího vůdce Tibetu. V roce 1995 tento tehdy šestiletý chlapec za tři dny po jmenování zmizel i se svojí rodinou. Lungta sbírá podpisy petice, ve které žádá přešetření případu zatčení a jeho následné propuštění.

Co pro vás znamenaly nedávné kroky vlády ve vztahu k Tibetu a Číně? Musel to pro vás být úlek, ne-li šok…

S ohledem na mé životné zkušenosti se přiznám, že mne kroky současné levicové vlády překvapily jen málo. Osobně je mi blízká zahraniční politika z doby prezidenta Václav Havla, která dávala přednost ochraně lidských práv před obchodem. Dalajlama, tibetská exilová vláda, neziskové organizace nežádali ani nežádají odtržení a samostatnost Tibetu, ale požadují skutečnou autonomii a důsledné dodržování lidských práv.

Jaké jste zaznamenali odezvy od veřejnosti?

Rychlá reakce občanů mě naopak překvapila, a to velmi mile. Vyjadřovali a vyjadřují jasný nesouhlas. Vznikla iniciativa „Češi Tibet podporují“, která se setkala s širokou podporou veřejnosti, stejně tak veřejné shromáždění 5. května před budovou MZV. A pan prezident Václav Havel jako by tam byl s námi. Tisíce občanů také připojily podpis k některé z protestních petic a vyjádřily tím, že Češi Tibet opravdu podporují. Z této vlny podpory máme všichni v Lungtě velkou radost.

Edita Kleckerová – psychoterapeutka, supervizorka Paramity o. p. s, hodnotitelka projektu Mapa školy SCIO s. r. o., koordinátorka a lektorka projektu Recyklace hrou společnosti Recyklohraní o. p. s. Do Lungty vstoupila v r. 2006 jako projektová manažerka Veřejné sbírky Tibet, dva roky je ředitelkou Spolku Lungta. Zájmy: přátelé, četba, zájem o východní kultury, cestování – fotografování, orientální tanec, hudba, výstavy, divadlo, film, jízda na kolečkových bruslích, plavání, lyžování. Má syna a dceru.

Veřejná sbírka Tibet: č. ú. 2000451898/2010

DMSmezeraTIBET na 87 777 nebo DMSmezeraROKmezeraTIBET

Koukněte na: www.lungta.cz www.tibinfo.cz

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné