Jak se vyrábí didgeridoo. Rozhovor za zvuku stromů

„Zhluboka dýchám do stromů, díky kterým dál můžu dýchat do nich,“ říká Josef Šponiar (36). Měla jsem tu čest zavítat do jeho dílny, který s láskou vyrábí australské hudební nástroje didgeridoo z českých stromů, které zkrátka jen najde v přírodě. Třeba na Rabštejnsku, kde momentálně přebývá...

Jak se vyrábí didgeridoo. Rozhovor za zvuku stromů

Jak ses vlastně dostal k práci se stromy a dřevem? 

Už jako malý kluk jsem si uvědomoval sílu přírody a stromů, které nám dávají dary v podobě stínu a kyslíku a není samozřejmost si z nich jen brát. Měl jsem odjakživa bližší vztah k přírodě než k lidem, vnímal jsem stromy jako bytosti, které tu jsou s námi, ochraňují nás, pomáhají a nic za to nežádají.  Byly pro mě takovou rodinou, u které jsem nacházel pochopení a pomoc, i když si v konečném důsledku si každý musíme pomoct sám. 

 Nesla se láska ke stromům i tvým dospíváním?

Pocházím z Kadaně, kde jsem vyrůstal v paneláku s výhledem na přírodu a kopec Zlaťák. Když mi bylo asi 15, tak mi máma v pátek večer řekla, ať jdu vyvenčit našeho psa Bena a ať tam jsme dlouho a tak jsem se vrátil v neděli odpoledne. A takhle jsem s naším psem v lese prožíval své dospívání.

Později jsem začal chodit do lesa i s přáteli, v té době se trochu experimentovalo s alkoholem či drogami, i já jsem si to vyzkoušel, ale nic moc mi to neříkalo, jsem velmi vnímavý člověk a bylo to pro mě moc silné. Navíc oni v rámci této kratochvíle třeba i ničili stromky.

Z jejich chování jsem vnímal určitou nadřazenost nad přírodou a to mi nebylo příjemné, snažil jsem s nimi o tom komunikovat, ale nemělo to moc význam. Neměl jsem rád ani takové to soupeření v partě a tak jsem z part odcházel. Nemám obecně rád pocit soupeření, rád se pyšním, když se mi něco povede, ale po tom, co to nejprve zkoumám, naučím se to a poté rád i předám.

To je stejné jako s nástroji, které vyrábím, trvalo opravdu dlouho, než jsem s tím vyšel mezi lidi. Nejdříve chci poznat ty stromy, opravdu do hloubky, potom s nimi nějak pracovat a potom až s tím vyjít mezi lidi.

 Josef ve své kouzelné dílně, za ním budoucí didger    Tento obraz Josef namaloval po svém prvním rozezně   Obraz, který Josef namaloval po prvním rozeznění d  

Kdy proběhl tvůj první kontakt s nástrojem didgeridoo?

V 17 jsem dostal od staršího bratra CD, kde byl na obalu pestrobarevně oblečený indián s nějakým dřevěným hudebním nástrojem. Bratr mi řekl, že je to didgeridoo - nejstarší hudební nástroj v Austrálii. To bylo všechno, co jsem v tu dobu věděl. Při poslechu CD se nejprve ozval zpěv nějakého muže, snad toho indiána, a potom jsem poprvé uslyšel zvuk didgeridoo.

Měl jsem pocit, jako bych se celý obrátil naruby, doslova se mi v jednom momentu změnil život, ucítil jsem, že tu mám nějaký úkol. Pouštěl jsem si tu nahrávku každý den jako takovou mantru, která mi říkala: Nezapomeň, co máš udělat. V tu dobu jsem začal sbírat klacky a ani jsem vlastně ještě úplně nevěděl proč. Tenkrát nebyly dostupné informace o výrobě didgeridoo ani možnost si ho koupit.

Takže asi nebylo jednoduché se k tomu nástroji dostat, jak se ti to povedlo?

Nebudeš tomu možná věřit, ale když jsem byl na vojně, z kasáren jsem uslyšel mně známý zvuk didgeridoo. Hlava mi to moc nebrala, ale šel jsem tomu zvuku vstříc. Naskytl se mi nevídaný pohled na dozorčího hrajícího v kasárně na didgeridoo. Přišel jsem k němu a on mi se slovy: „Na, zahraj si.“ předal nástroj do ruky. Přišlo mi to jako, když pán hole předává nástroj svému učni. Ten pan dozorčí byl také začátečník, neovládal ještě cyklické dýchání, ale uměl nástroj rozeznít. To mně se nedařilo ani to, protože jsem se nedokázal správně uvolnit, a tak mě ten nástroj učil zklidnění a uvolnění…

Když jsem se vrátil z vojny, hned jsem běžel do jednoho krámku, pořídit si takový bambus podobný didgeridoo, který už se mi rozeznít podařilo. Cítil jsem, že společně s hrou ze mě něco odchází, čistí to záležitosti uložené v hloubi člověka… V tu dobu jsem už tušil, že nezůstanu jen u poslechu…

Začal ses tedy věnovat výrobě didgeridoo. Učil tě to někdo, a jak vypadly tvoje začátky?

Bydlel jsem sám v garsonce a neměl jsem dílnu ani pořádné nářadí, a tak jsem začal vyrábět venku pod širým nebem, lidé ve městě na mě koukali jako na blázna, ale já si to vlastně dost užíval. Nicméně v Čechách nebyl nikdo, kdo by mě mohl výrobě didgeridoo naučit. V noci se mi ale zdávaly sny o tom, jakým způsobem didgeridoo vyrábět, bylo to až neskutečné. Při výrobě jsem postupoval intuitivně a nechal se vést těmito sny.

Pomohlo mi, že jsem vyučený truhlář a měl jsem nějaké zkušenosti s prací se dřevem, i když truhlařina nebyla nic pro mě, v truhlárně byl hluk a vyrábět kuchyňské linky mě nebavilo. Mám rád poctivé věci, které vydrží celý život, proto se i hudební nástroje snažím vyrábět co nejkvalitněji, jen holýma rukama s pár ručními nástroji, nepoužívám žádné elektrické stroje, které by mě od práce rušily, tvorba didgeridoo je pro mě vlastně takovou meditací.

 Tady to všechno vzniká  TOTO BYCH DALA JAKO HLAVNÍ FOTKU  Zachování přirozenosti dřeva  

Jaké bylo tvé první didgeridoo?

Úplně první nástroj jsem vytvořil z uschlé větve vrby. Vrba pro mě symbolizuje strom, ke kterému se lidé chodí vyzpovídat, asi proto byl můj první nástroj právě z ní. Větev jsem si odnesl pěšky domů a asi po týdnu jsem z ní začal vyrábět svůj první nástroj. Nikdy neřežu živé stromy, nepřijde mi to vůči nim uctivé, když je strom zdravý, tak by přece měl mít možnost přirozeně růst dál. Odebírání mrtvých stromů má určitou praktickou výhodu – často nemusím čekat, až dřevo vyschne.

Třeba Aboriginci v Austrálii tohle neřeší, vezmou živý strom, který je přirozeně vyžraný od termitů, trošku ho vydlabou a zakápnou včelím voskem. Nicméně u nich není tvorba nástrojů konzumní záležitost, nehledají úhledně zakroucené stromy, ze kterých by vyráběli desítky dokonale vypadajících nástrojů. Tedy doufám v to, ale bohužel se k nám v dnešní době přivážejí stovky kusů nástrojů a vlastně se to příčí s myšlenkou didgeridoo. Původně si Aboriginci vytvořili jeden nástroj, chodili po krajině, hráli, a děkovali za dary, které jim příroda poskytla.

To já dělám také. Když jsem své první didgeridoo dokončil, vydal jsem se zpět na místo, kde vrba rostla, abych jí zahrál, ale k mému překvapení tam už nebyla, asi ji zasáhl nějaký blesk a tak ji odstranili… Vnímám to tak, že jsem prostřednictvím nástroje zachoval jejího ducha. Když jsem pak hrál na tom místě, přišla mi vize o dalším stromu, ze kterého mám vytvořit další didgeridoo…

Takže ses rozhodl následovat tuto vizi a pokračovat ve vyrábění nástrojů?

Přicházely mi jasné vize a symboly, že se mám věnovat vyrábění těchto nástrojů a na kterém místě najdu vhodný strom k výrobě. Vize mi chodí stále, vždy po zhotovení nástroje jdu zahrát tomu stromu či místu, jako poděkování za možnost z něj hudební nástroj vyrobit, poté přijde vize o dalším stromě, který si mohu odebrat. Přijdu si trochu jako stromový krysař, i z toho důvodu, že pracuji vždy s mrtvými stromy… 

Vypadá to, že si tě stromy sami vybírají. Je každý strom vhodný ke zpracování?

Dřevo musí být dozrálé – podobně jako jablko, když člověk utrhne nedozrálé jablko ze stromu, tak mu nechutná, stejně jako ten zvuk z nevyzrálého živého stromu. Když mi někdo ukáže souměrné nádherně naleštěné didgeridoo, tak úplně slyším zvuk motorovky. Rád lidem ukazuji, že se nástroje dají zhotovit i jinak a není to nijak náročné. Stačí si vzít pilku a zvládne to i křehká žena či dítě – měl jsem tu jednu dvanáctiletou slečnu, která si zvládla nástroj vyrobit sama.

Takže je možné si pod tvým vedením didgeridoo vyrobit?

Ano, pořádám tady takové individuální víkendové kurzy. Jsem rád, když si s tím člověkem povídáme, chvilku dlabeme, občas si zatroubíme, potom se jdeme projít, uděláme si oheň, nejde to uspěchat. Také může pár společně stvořit nástroj. Nejsem nějaký guru výroby didgeridoo, nemám to nijak načtené, ale naučené skrze své zkušenosti. Jsem takový zprostředkovatel výroby nástroje a pomůžu danému člověku si vytvořit jeho vlastní zvuk.

Zmiňoval jsi, že jsi šel odebrat strom pěšky. Chodíš pro dřevo vždy pěšky? A jak vlastně vypadá taková tvoje cesta za budoucím nástrojem?

Zatím nemám řidičák a tak chodím pěšky, ale není to proto, že bych nějak odsuzoval auta. Beru si s sebou jen pilku a občas jezdím na kole… Má to pro mě větší přesah, ze začátku jsem si i připadal jako oběť, že musím trpět, třeba jsem si doma sundal boty a šel jsem asi 6 km pěšky bos k takovému statnému dubu odebrat větev, byl to pro mě určitý rituál prožití si role oběti, abych věděl, že to tak nemusím dál dělat…

Odebírám stromy ze sušších míst, protože když vezmu strom z lesa a přinesu ho domů, tak nastane určitá změna klimatu a dřevo by se mohlo poničit. Zrovna tak, když bych někdy musel řezat živý strom, nechal bych ho alespoň půl roku odpočívat na tom místě, kde jsem ho uřízl.

Potom, co najdu konkrétní strom, je potřeba suchu větev odříznout, tak jí třeba i tři hodiny odřezávám, je to pro mě vlastně takový rituál. Většinou ještě na místě z něj stáhnu kůru a potom si ho hodím na rameno nebo na kolo a jdu s ním domů, kde ho nechám odpočívat tak dlouho, jak je potřeba. Když je venku sucho a dřevo v sobě nemá uloženou vodu vázanou, mohu ho zpracovat ihned, ale to většinou nedělám, tvořím tak, jak to přichází a jen když to cítím. Když má v sobě dřevo uloženou vodu vázanou tak trvá třeba i několik let než vyschne. Pak přijde den, že se mi třeba o nějakém tom kusu stromu zdá, často to bývá společně s úplňkem a tak se ráno vzbudím a s úsměvem jdu tvořit úplňkové didgeridoo. Celý tento proces je u každého stromu individuální, abych zanechal jeho příběh, který potom vypráví svým zvukem...

 To se to vyrábí s takovým výhledem.JPG   Broušení pouze smirkovým papírem, žádnou bruskou.J   Některá didgeridoo se rozpůlí, aby se dala dobře v  

Vytváříš nástroje jen pro sebe, hraješ na všechny?

Některé nástroje, které vyrobím, mají zvuk, který v tu danou chvíli nějak potřebuji, také mám nástroje, do kterých jsem ještě nedozrál a nechávám je odpočívat nebo si jeho zvuk přitáhne jiného tvořitele zvuku. Je pro mne dost důležité, ke komu nástroj půjde a jaký s ním má záměr, protože nástroje vyrábím pro osobní rozvoj a pochopení podstaty tohoto nástroje.  Jsou pro mě oslavou a oživením stromu...

Vystupuješ s didgeridoo i veřejně?

Jednu chvíli jsem žil v Praze, kde jsem poznal různé přátele a ti se mě ptali, zda jim nechci zahrát, ale mně stačilo si jen tak sednout do parku nebo někam k rybníku a začít hrát pro sebe. Hrávám se zavřenýma očima, a když jsem je jednou po hraní v parku otevřel, sedělo přede mnou asi dvacet lidí a zase v tichosti odešli.

Postupem času mě přátelé začali zvát hrát například do čajoven, v tu dobu jsem hrával zadarmo nebo jen za nějaké čaje. To jsem praktikoval 4 – 5 let, ale chyběla v tom harmonie ve smyslu vydané a přijaté energie a potom jsem i onemocněl a mohl si tohle lépe uvědomit. Didgeridoo mě tak naučilo něco o sebehodnotě. Začal jsem uvažovat nad tím, že se 17 let učím hrát na nástroj, abych uměl takto zahrát a proč si tedy za hraní neříct nějaké peníze. Nepořádám koncerty, ani nemám naučené skladby, chodím předávat svůj příběh, příběh toho stromu. Na nějakou akci jsem dokonce i speciálně vyrobil nástroj.

Zmínil jsi, že tě didgeridoo léčí - jakým způsobem?

Ty nástroje vznikají v jejich přirozenosti a pravdě, strom nám nijak nemůže lhát, je takový, jaký ho příroda stvořila, bez příkras, na smrku prostě nevyrostou jablka. Člověk si vytvoří nástroj, vibrace zvuku mu předá přesně to, co je v přírodě nezaměnitelně obsaženo. Když je v člověku něco v nesouladu a v nepořádku, tak to místo, zvuk stromu vytáhne na povrch a léčí.

U mě započal takový proces sebeléčení už s prvním hraním, kdy jsem vypouštěl, co jsem nepotřeboval. I když to někdy bylo bolestné, měl jsem u toho neskutečnou radost. K hraní se musí přistupovat s úctou a pokorou, jednu dobu jsem docela tlačil na pilu a ono to nějak nefungovalo. Nemůžete se stát pánem nástroje, stejně tak jako on nemůže být vaším pánem, ale je třeba být společně v harmonii.

Bohužel jsem naštval i dost muzikoterapeutů, kteří k léčení hudbou přistupují dle obecně daných pravidel. Já to vnímám více individuálně, muzikoterapie musí být hodně opatrná. Každý prostor je jiný a vibrace se v něm linou jinak. Každý člověk má jiný příběh a někdo může mít z určitého zvuku strach, protože ho má spojený s něčím nepříjemným, co se mu kdysi stalo. S tím je třeba počítat a postupovat opatrně.

Já si o sobě netroufám říct, že léčím, jen poznám, když má člověk něco zablokované, a tak mu zahraju na takový nástroj, který rezonuje s danou oblastí. Lidé mi někdy řekli, že jim má hudba dost pomohla, já tvrdím, že jestli hraním léčím, tak jsem moc rád, ale že to jsou především stromy, které léčí skrze mě.

...

Já se směle přidávám k těm, kterým Josefova hudba pomohla. Z nějakého důvodu jsem na náš rozhovor jela s určitým napětím v těle. Když jsem dorazila do Josefovy dílny, měla jsem před těmi velkými nástroji obrovský respekt a snad i trochu strach z toho hlubokého zvuku. Během návštěvy mi Josef postupně zahrál na několik nástrojů a bylo krásné pozorovat s jakou rozhodností a zároveň citlivostí je vybral… Jeden po druhém mě citlivě otevřely, rozpustily napětí, rozvibrovaly a vyladily. Když jsme s Josefem loučili, řekl mi: „Tak sis sem třeba taky pro něco přišla.“ Ano, přišla a děkuji za inspirativní a léčivé odpoledne na mnou milovaném tajuplném Rabštejnsku v příjemné společnosti stromů a jejich přítele.

Text: Aneta Menoušková

---

Tento článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2019/10. Celý výtisk můžete pořídit v elektronicky PDF v našem e-shopu. Tam také seženete všechny naše předchozí čísla.

Nové číslo PDČ seženete v trafikách GECO Tabák, Inmedia, TRAFIKA a ve vybraných prodejnách Albert (podívejte se mapu prodejních míst). Nejraději vám nové číslo pošleme do schránky přes předplatné