Rozhovor: Tomáš Mitáček - Ctít tradice a přidat něco nového

Kdykoli jsem se setkala s Tomášem Mitáčkem, byl takový klidný. Vlídný. Milý. A tak mě vlastně překvapilo, jak ho na začátku devadesátých let bavilo být revolucionářem tehdejšího zemědělství. Přinášet nové myšlenky, jít proti proudu a za svým přesvědčením. Tomáš je přemýšlivý a exaktně vzdělaný zemědělec. Překvapivě však umí zároveň rozprávět se včelami a uznávat principy biodynamického zemědělství, jehož principy jsou pro vědecký rozum často těžko přijatelné. Společnost Sonnentor, jíž je duchovním otcem, staví na tradicích a návratu ke kořenům našich předků. Přesto je to moderní a novodobá firma, která umí dobře využívat i stroje a technologie. Tomáš Mitáček je pro mě symbolem bylin, s nimiž Sonnentor pracuje.

Rozhovor: Tomáš Mitáček - Ctít tradice a přidat něco nového

  Jak jste se dostal k Sonnentoru?

To je stará historie a jednoduchý příběh. Na zemědělské škole jsem se už během studií motal okolo alternativ, jak dělat zemědělství přirozenějšími metodami. To byl ještě komunismus, kdy nás učili nejrůznější věci, se kterými jsem se nedokázal ztotožnit. Ale mí starší kolegové mi už tenkrát pomohli se dostat k informacím, které mi dávaly smysl. A když to celé ruplo a změnil se režim, mohl jsem vycestovat na první konferenci o ekologickém zemědělství, kde jsem se poprvé potkal s Johannesem Gutmannem. Johan založil Sonnentor v roce 1988. V roce 1990, kdy jsme se poznali, to byla malinkatá firmička o třech zaměstnancích. Později jsme se s Johanem potkali při mých cestách po biofarmách v Rakousku a Švýcarsku a on mi nabídl, jestli bych se nechtěl spolu s ním zabývat ekologickým zemědělstvím se specializací na pěstování léčivých rostlin u nás v Česku. A já souhlasil.

Tehdy už skutečně existovalo v západních zemích ekologické zemědělství a bio a konaly se dokonce na toto téma konference?

Samozřejmě. Už tehdy měl západní svět za sebou patnáct dvacet let náskok v ekologickém zemědělství. Spustili to takoví „vousatí pionýři“ v károvaných košilích, v těžkých botách, kteří měli vrabčí hnízdo na hlavě nebo slámu ve vlasech, a do tohoto světa jsem se zanořil, protože mně byl blízký.

Díky Johannovi jste tedy začal přinášet bio i k nám. Ale tady přece byla na začátku devadesátých let úplně jiná situace. V Rakousku byli a jsou evidentně daleko pokrokovější…

Oni jsou pochopitelně daleko před námi, komunismus jim nepřetrhl kontinuitu, navíc tam svou roli hraje tradice, díky níž je spojení člověka a rodin s půdou a polnostmi velmi silné. Oni mají vztah k půdě daleko vyvinutější, nevnímají půdu jen jako výrobní prostředek. My jsme tady víc technokrati a průmyslníci, oni agrárníci. Možná také proto jsou odbojnější, když bojují například proti Temelínu, zastavili Hainburg či jejich elektrárnu, která byla hotová a měla se spustit, ale lidový odpor v osmdesátých letech ji zastavil. Takže ten ekologický aktivismus tam je nějak přirozeně zakořeněný.

A jaké to tedy bylo, když jste přivezl biočaje sem?

Bylo nás v té době pár a byli jsme něco jako pionýři, revolucionáři a vlastně nás to bavilo, protože to bylo naše přesvědčení. Poslední dobou ale nastává zlom, který vám jako chronickému revolucionáři vezme vítr z plachet. Najednou nás za to, co hlásáme, občas někdo pochválí. Tenkrát to ale bylo jiné. Přinášeli jsme něco nového a okolo nás se jen pomalinku nabalovali další lidé, kteří to vnímali podobně. Byli jsme komunita, která se navzájem obohacovala, protože jsme věděli, že děláme správnou věc a jsme schopni podstoupit pro ni oběti, a přitom jsme to jako oběť nevnímali. A většinové okolí to komentovalo slovy, že jsme se zbláznili, že to nejde, že to jsou kraviny, že jsme snílkové, že je to blbost a neuživíme planetu. Ale my jsme neměli tak velké ambice jako uživit planetu. Každý to dělal sám za sebe a za to své nejbližší okolí. To, co mohu ovlivnit. To je jako s těmi hvězdicemi, ne?

S hvězdicemi?

Jak jde člověk po břehu moře, kde jsou vyplavené hvězdice, a on je zdvihá a hází zpátky do vody. A když jej míjí jiný člověk a ptá se: Co to děláš? No, hážu je zpátky do vody. A on na to: A víš, co je takových pláží? Víš, co je takových hvězdic? Vždyť to nemá smysl. A ten člověk se zase ohne, vezme hvězdici, hodí ji do vody a říká: Pro tuhle to snad mělo smysl, ne? Tak já také dělám sám za sebe to, co mohu ovlivnit. Nejsem spasitel, abych mohl zachránit lidstvo, dělám to tak, abych se nestyděl za to, co mohu předat těm, co přijdou po nás. Jsme tady dočasně, spravujeme statky, které po nás převezmou další generace, a pokud takto přemýšlím, tak stejně nemohu jinak.

Když jste tady v Čechách v devadesátých letech začínali, potkaly vás nějaké velké trable, přes které se to téměř nedalo prosadit?

Samozřejmě vás v životě potká spousta věcí, které vypadají, že jsou fatální a nepřekonatelné. Ale polévka nikdy není tak horká, jak se zdá, vy se přes to přehoupnete a zjistíte, že když něco děláte s opravdu čistým úmyslem, hvězdy jsou vám nakloněny. I andělé strážní, kteří kolem vás létají, musí mít přeci nějakou práci, aby vás vytáhli z nějakých potíží.

Dneska je už ale všechno jinak. Sonnentor je vzkvétající a neuvěřitelně rychle se rozvíjející firma. Zákazníky už nemusíte přesvědčovat. Našli si vás a stále přicházejí noví a noví. Jak moc může podle vás být firma velká a nadnárodní, aby se v ní uchovalo to, co vy pořád ještě máte, přestože už jste velcí? Taková ta osobitost, kontakt člověka s člověkem, opravdovost?

Také se na to ptám. Jak dlouho se to dá udržet? A přesnou odpověď neznám. V každé skupině je vždy jeden element, který to zažehává a obklopuje se nějakými lidmi. Dřív mi připadalo, že ti všichni by měli být úplně stejní nadšenci a „zapálenci“. Ale dnes už vím, že to tak není. Že docela stačí, když to zbytek těch lidí akceptuje a jsou úplně normální. Nemusí pro vaši myšlenku horovat, ale jenom ji berou, že je to prostě tak a je to dobré. Jisté procento zapálených to chce. Ale tuším, že je to procento velmi malé, možná jen kolem tří čtyř procent, což už stačí.

Napadá mě, že jako zemědělský inženýr máte za sebou i pár semestrů chemie. K čemu vám to dnes jako ekozemědělci je?

Možná k tomu, abych se bál. Já jsem ale k chemii přičichl už daleko dříve než na vysoké škole, už někdy v dětství. Moje matka byla celý život laborantka a já jsem měl od ní různé zkumavky a reagencie, které mi přinesla domů. Já si s tím hrál, dekantoval a pipetoval a získal jsem obrovský respekt vůči chemii. Jsem na to extrémně citlivý. Když si třeba přečtu příbalový leták kyseliny mravenčí, kterou mám pro včely, mám ihned všechny symptomy intoxikace, byť je to zavřené. Nejsem žádný hypochondr, ale na tyhle věci jsem opravdu citlivý. Můj švagr pracoval krátce v agrochemickém podniku. A jednou přišel s tím, že se objevil nový převratný herbicid, tehdy pod onačením Roundup, který se velmi lehce se rozkládá. To se tvrdilo tehdy, ale časem se ukázalo, že glyfosáty se rozkládají daleko pomaleji, nebo se dokonce nerozkládají, a bojím se, že to nebude dlouho trvat a může z toho být podobná kauza jako s DDT.

A s Roundupem jste také experimentoval ve své dětské laboratoři?

Ne. Na zahrádce, o kterou jsem se staral u své babičky. Od sousedů nám přes plot prolézal pýr, masivně, v celé délce. Ty oddenky jsou velmi expanzivní. Švagr mně dodal malinkatou lahvičku Roundupu, což je jediný pesticid, který jsem ve svém životě použil, byť vlastně jen jako pokusník. Štětečkem jsem ho natíral okolo plotu a dodneška si vybavuji ten hrozný pocit, jaké to bylo, když jsem viděl, co to za tři dny udělalo. Připadal jsem si jako pilot bombardéru, co shodil bombu na Hirošimu a Nagasaki, a jenom jsem si říkal: Co jsem to proboha udělal? Bylo mi asi šestnáct a já se definitivně rozhodl, že tohle jsou věci, které nebudu nikdy používat, protože to není správné. Cítím, že to má daleko větší přesah, než si dokážeme představit. My vlastně útočíme na to základní, primární, co nám na světě dává všem smysl, a to je chlorofyl. Roundup, respektive účinná látka glyfosát, rozkládá chlorofyl a já to vnímám, že je to téměř útok na samu podstatu života. Základy našeho života jsou kysličník uhličitý, voda, kyslík, sluneční energie… a chlorofyl je klíč k tomu všemu. Vytváří živou hmotu a z ní žije všechno živé včetně lidí dál. Proto to cítím až tak rigidně a proto bych chtěl někdy nechat vytvořit sochu, která by oslavovala chlorofyl. Nevím zatím, jak bude vypadat, bude to asi složitější, ale cítím to tak.

My jsme také před několika lety použili Roundup na zahrádce v kolonii řadových domků. S naprostou samozřejmostí, vírou v systém, v obchod, kde se to prodává. Všichni to tak dělají, je to účinné. Vždyť je to jasné. Dnes je nám naopak jasné to, co říkáte vy. Ale kolik lidí přistupovalo a přistupuje k Roundupu tak jako my tenkrát? Vlastně bezelstně a naprosto nevědomě?

V Bibli se říká, že člověk se může kdykoliv obrátit a přijmout novou realitu. Pokud pochybíme, nejsme navždy ztraceni. Já to také použil, ale přivedlo mě to k tomu, že už to nechci a budu dělat všechno pro to, abych to říkal i druhým, že toto není cesta. Někdy se k takovému přesvědčení nedostanete jinak, než to zažít. To říká i jedno čínské přísloví, že je dobré slyšet, ale ještě lepší než slyšet je vidět a vůbec nejlepší je to zažít. Zažít to na vlastní kůži.

Časem dojde na to, že to lidé buď všichni pochopí, nebo na ta slova dojde jinak. Protože jestliže počítáme s tím, že ropa je konečná, je to neobnovitelný zdroj, tak ekologické zemědělství na svůj rozvoj teprve čeká. Ten přijde v okamžiku, kdy ropa už nebude nebo zdraží natolik, že pesticidy a průmyslová hnojiva (i Roundup) budou tak drahé, že vlastně nebude mít smysl je používat.

Nebo možná spíš než ropa dojde fosfor. A když nebude fosfor, přestanou fungovat průmyslová hnojiva, založená na komplexu dusík, fosfor, draslík. Jakmile jeden z tohoto triumvirátu vypadne, tak ty ostatní postrádají smysl.

Dobře, přeskočím k něčemu pozitivnějšímu. Je pravda, že také včelaříte?

Ano, otevřela se mně nová dimenze mého života. Myslím si, že to nebude dlouho trvat a budu chodit k úlům už bez všech těch ochranných blbostí na sobě, protože se včelami se můžete domluvit. Když k nim přijdu, požádám je, řeknu, proč tam jdu, že se jdu jen podívat, jak jsou na tom, a nesu něco k snědku, protože venku je bída, anebo poprosím, jestli se podělíme a ony by trochu toho medu pustily i nám. A ony jsou prostě v klidu a některá vyletí a stojí proti vám ve výši očí a já jí říkám: Proč to děláš? Nedošel jsem ti ublížit, tak proč na mě útočíš? A ona hned odletí pryč. Ale jiná se s tím nemaže a hned vám dá jednu do krku. Úžasné.

Přemýšlím o tom, jak je možné, jak to v úlu funguje, kdo včelám řekne, že má letět tam a tam, vrátit se zpátky a co odtud přinést. Kam donést pyl, kam nektar, kdy a jak zahřívat plod… Neuvěřitelné. Antroposofové tomu říkají duch úlu a něco na tom asi bude. Ze svých setkání se včelami mám opravdu hluboké osobní prožitky.

Loni bylo o prázdninách velké sucho a mnohý ekolog a biozemědělec se asi zamyslel. Je to nějaká zpráva, nebo prostě občas bývá sucho?

V každém případě je to zpráva a myslím si, že slova o globální změně klimatu, která tady dlouhodobě pronášejí lidé z naší branže, se v určitém směru bohužel naplňují. Když se k tomu podíváme, kolik hektarů zemědělské půdy zanikne každým dnem jenom v České republice, je evidentní, že šance, které mají ti, co přijdou po nás, se výrazně zmenšují. Plus obrovský přírůstek lidí na zemi rok co rok, k tomu to neustálé zmenšování plochy zemědělské půdy, budoucnost nevypadá vůbec vesele. Naši generaci z toho hlava bolet nemusí, myslím si, že my ještě v klidu dožijeme v tomto nastaveném postkonzumním rytmu…

Případně konzumním, ne?

Já myslím, že už zažíváme spíš tu postkonzumní dobu. Přestože jsme všichni relativně velmi bohatí, mám za to, že éru největšího bohatství už jsme přešli a postupně nepozorovaně chudneme. Ceny už jdou trošku nahoru, přírůstek mezd je minimální, a to nemyslím Českou republiku, myslím obecně euroamerickou civilizaci. Pomyslné nůžky mezi chudými a bohatými už se nebezpečně rozevírají a skupina těch deseti procent, co drží devadesát procent statků, stojí momentálně na velmi tenkém ledě. Je jejich velká odpovědnost, jak s tím naloží a jaká bude míra jejich filantropie a zapojení se do obecného dění.

Myslíte, že je z té postkonzumní doby nějaká cesta?

Nevím. Já nemám patent na rozum. Já sám tápu a hledám si pro sebe místo a postoj ten nejlepší, jaký může být.

Já jsem třeba překvapený, že lidský duch dokáže vyprodukovat tolik zbytečných věcí, které považujeme za nezbytné. Jaká fůra blbostí, absolutně zbytných věcí, nás obklopuje a my bez nich nemůžeme nebo spíš nechceme žít. Když se podívám zpátky na generaci mého dědečka, nic z toho nebylo. Žádný windsurfing. Žádné kolečkové brusle. Žádné kráječe, míchače, mixéry… Téměř celý svůj majetek mohl sbalit do jednoho kufru.

Velmi silně jsem si to uvědomil, když jsme jeli s rodinou lyžovat. Já to všechno skládal do auta a říkal jsem si: A takových rodin jsou mraky. Mají sjezdové lyže pro celou rodinu, běžkové lyže se vším zařízením k tomu, lyžáky, helmy, letní brusle, zimní brusle… a najednou jsem si říkal, že jsme se všichni úplně zbláznili. Co je to materiálu k ničemu.

Nedávno jsem našel na youtube nějaký severský film o tomto nadkonzumu. Jistá bělovlasá dáma tam vyjmenovávala, co všechno se v každé domácnosti nachází a že je to například průměrně pětašedesát až sedmdesát elektrospotřebičů. Tak jsem si říkal, že to my nemáme. Ale šel jsem to spočítat a zjistil jsem, že je máme všechny. Hrůza. Potrefená husa.

Říkal jste, že naši generaci z momentálního vývoje hlava bolet nemusí, ale co ta nastupující? Zvládnou to?

Václav Cílek říká, že konec světa už nastal a to už někdy v roce 2008. Protože ony ty změny nebo skoky mezi jednotlivými epochami nejsou ze dne na den. Není to tak, že dnes skončil socialismus a zítra už bude kapitalismus. Setrvačnost je poměrně velká, takže i ten očekávaný konec momentální podoby našeho světa už postupně nejspíš jede. Ale přesto si myslím, že optimismus je na místě. Věřím, že mozky nastupující generace mají kapacitu vymyslet něco jiného, nového, nečekaného. Vždycky, když v historii došlo na lámání chleba, to tak bylo. Proč ne tedy i teď?

Vývoj se nedá zastavit, myslím si, že pořád běžíme po nějaké spirále, takže vracet se k obdělávání půdy za pomoci volů a koní ruchadlem nebo k pěstování výhradně starých odrůd, které nejsou výnosné, určitě není cesta. Myslím, že máme na víc. Je potřeba se rozvíjet. Mozková kapacita, kterou máme, je obrovská, ale neumíme ji moc využívat… Ale máme ji. Takže se rozvzpomeňme na to, za jakým účelem na tomto světě jsme, možná je potřeba akceptovat své kořeny a k nim přidat něco nového (ale asi ne chemického).

Tomáš Mitáček (nar. 1968)

Jeden z prvních průkopníků ekologického zemědělství u nás

Zakladatel dceřiné společnosti rakouské společnosti Sonnentor, s. r. o.

Spoluzakladatel svazu PRO-BIO

Milovník přírody

Extenzivní mikrovčelař

Odpočinkový cyklista

Otec dvou dětí

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné