Rozhovor s Martinem Semerádem: Setkání se včelami

O včelách se toho dá hodně vyprávět, ale ještě víc než od včelařů se toho můžete dozvědět od včel samotných. Chce se to jen vybavit srdností (srdnost je jedno ze starých, neprávem pozapomenutých slov, které vyjadřuje harmonické spojení srdnatosti se srdečností) a připustit si myšlenku, že právě vám mohou včely něco důležitého povědět… To jsou slova Martina Semeráda, lektora Akademie sociálního umění TABOR v Praze, který se včelám věnuje už přes 10 let a který ve včelím společenství nachází léčivou sílu…

Rozhovor s Martinem Semerádem: Setkání se včelami

Martine, jakým způsobem si tedy můžeme povídat se včelami?

Včely k nám hovoří neustále, tak jako slunce nebo hvězdy, ale my musíme znovu objevit jejich řeč, najít jejich hlas ve svém nitru. Jestliže chceme pochopit včely a jejich vztah k člověku, je dobré se nejprve na chvíli ve svých vzpomínkách vrátit do vlastního dětství, do doby, kdy celý svět nebyl o mnoho větší než pár nejbližších ulic od našeho domu a kdy dospělí, táta s mámou, uměli ještě vyřešit každý problém. Máme-li pak štěstí, je v pokladnici naší paměti i setkání s naším dědem či babičkou. A jestliže se nyní vžijeme do nálady, která provází bezpodmínečný láskyplný pohled prarodičů k malým dětem, jestliže si vybavíme ony oči, které na nás hledí s nadějí a v plné důvěře k naší ještě dosti vzdálené budoucnosti, potom se dotýkáme poznání toho, jak včely vnímají svého člověka. My sice dnes říkáme, že včelař chová své včely, stejně jako máme svého psa či kočku, ale tak tomu není. To včely se starají o svého včelaře, a nejen o něj, tak, jako se babička stará o svého vnoučka, i když se to vnoučkovi může jevit obráceně.

  Vy máte na včely poněkud neobvyklý, pro někoho až esoterický pohled. Jak je vnímáte?

Jako naše dobrodince. Připusťme na chvíli to, co bylo v dřívějších dobách skutečné a lidem ještě obecně zřejmé – že širý svět je plný nejrůznějších bytostí, které svou moudrostí a mocí člověka přesahují. Bývaly časy, kdy by pro lidi bylo naopak bláznivé pouhé pomyšlení, že by měli nějakému člověku udělat pomník či obraz v nadživotní velikosti a vystavit jej na hlavním náměstí, lidé ještě neznali kult osobnosti. Víte, že i naši vlastní slovanští předci ještě v dobách nedávných všechny své strasti, obavy i žaly chodili vyprávět včelám? To, co včelař může přinášet ostatním lidem za poklady, jako je sladkost a teplo medu, světlo vosku či léčivou sílu propolisu, je jen nepatrná část z toho, čím je sám obdarováván. Život včel, to je život bezpodmínečné lásky. A v této láskyplné atmosféře se pohybuje člověk se svým vlastním srdcem a je včelami vzděláván v silách, které může právě zde nejlépe rozvíjet: schopnost naslouchat druhému, obětovat se, hřát a uchovávat teplo, radovat se. Ne, včely nemluví naší řečí, ale jejich řeč je starší a původnější, než je ta naše hrdelní, je to řeč pohybu a tance. Jen některé staré národy v Africe ještě umí tančit jako včely. Včely také zpívají, když letí, zní prostorem a z onoho zvuku pozná každý zkušenější včelař, jakou včela nese náladu. Před lety jsem se jednou zlobil na svou ženu, když sundala včelařskou kuklu našemu synkovi zrovna ve chvíli, kdy kolem letěla útočící včela. (Ačkoliv jsem zároveň musel obdivovat, s jakou obratností mu ji pohotově vyndala z pusy.) Až později jsem pochopil, že ona ten jasný varovný tón opravdu neslyšela, neboť neznala včelí řeč.

Čím vším je tedy včelař obdarován?

Vlastní včelaření podporuje nejen zdravý krevní oběh, ale mnoho včelařů si na sobě samých povšimlo, že se už tolik nerozčilují, že jsou v životě spokojenější a smířlivější, radostnější. Včely pro to mají také své vlastní výchovné prostředky – zkuste přijít ke včelám naštvaní nebo v nervózním spěchu. Hned dostanete několik výchovných žihadel, která upozorňují člověka: Prober se, nevšiml sis, že jsi vstoupil do chrámu srdce? Včelí jed pomáhá člověku přijít sám k sobě.

Velikou tragédií pro včely je komerční včelaření, kdy se stává ze včelaře jakýsi mechanizovaný dělník v závodě. Je potom divu, že včely nemají zájem na další podobné spolupráci a houfně odcházejí, vymírají? Můžeme se divit, že dnes včely trpí nemocemi, které přináší do jejich života hamižný člověk, který zapomněl, kým je a kým se má stát?

Podobně jako třeba hipoterapie využívá k léčbě koně, existuje i léčení pomocí včel – jak se tento obor nazývá a jak je rozšířen? 

Léčení prostřednictvím včel se nazývá apitherapie. Když se podíváte, co odborný svět uvádí pod tímto pojmem, zjistíte, že je to především léčení prostřednictvím včelích produktů. Avšak původní apitherapie byla součástí mystérií, cesty člověka do jeho vlastního nitra, a to skrze setkání s životem živých včel. Tato cesta je léčivá, neboť je cestou lásky. Včela se cele daruje svému okolí a člověk může zažít tuto kvalitu, když je do ní ponořen. Apitherapii znají a používají především sami včelaři všude na světě, protože ti se včelami žijí, jsou s nimi v nejužším kontaktu. Když se se včelaři dáte do rozhovoru, dosvědčí vám, že si sami všimli změny ve svém životě, když začali se včelami trávit více času. Někteří mají své včelařské maringotky uzpůsobené tak, že můžete u včel pohodlně trávit delší čas, posedět si, někdy i poležet. Není to v Čechách ani ve světě nic tak neobvyklého, pro mě je ale podstatné to, že jsem se o možnostech apitherapie dozvěděl ponejprv od včel samých. Ze včelařských setkání, která mají studenti léčebné pedagogiky v rámci zemědělské praxe, vidím, jaký může být účinek pobytu u včel. Čtvrtých rokem také kreslím a spřádám plány na stavbu včelího chrámu, včelích lázní. Určitě vás pozvu, až budou postaveny. Mám radost, že se dnes z apitherapie stalo nosné téma, myslím, že se ta myšlenka přiblížila k nám lidem a chce být uskutečněna.

Vy své poznání o včelách předáváte dál dětem, co se dozvídají?

Už sedmým rokem vedu včelařský kroužek při waldorfské škole ZŠ Dědina v Praze. Většina členů jsou děti z prvního stupně, z nejnižších tříd. S těmi se mi pracuje nejlépe. Malým dětem nemusíte mnoho vyprávět, ještě totiž plně žijí ve světě, který je pro nás dospělé už zahalen tajemstvím. Děti jsou také podobné včelám, neboť žijí více ve svém okruhu než v sobě. Hodně s dětmi pracujeme umělecky, kreslíme příběhy, vyprávíme pohádky. Každý rok se mi do kroužku hlásí děti s rozličným druhem postižení, děti hyperaktivní. Právě u těch je možné pozorovat hluboký vztah, který si ke včelám vytvoří. Děti včely milují, a proto je někdy těžké je přesvědčit o tom, že by měly dávat pozor na žihadla. Mám na to také svou osvědčenou metodu – ten, kdo dostane první žihadlo v roce, získává skleničku medu. Každý se těší na sladkou odměnu a nikdo si nevzpomene, že by měl mít po žihadle alergickou reakci. Už druhým rokem ale nikdo prémii nevyhrál, máme hodné včely.

Co si děti odnáší? Nemalá část dětí z kroužku získá ke včelám pozitivní vztah a od rodičů či prarodičů dříve či později i vlastní včely. Ty ostatní pomalu rostou, mají další zájmy, ale já věřím, že každá chvíle prožité radosti se ukládá jak do pokladničky na chvíle pozdější.

Koukněte na:

www.akademietabor.cz