Rozhovor: Patrik Bálint - naše minulost nás ovlivňuje

Odborníka na regresní a prenatální terapii Patrika Bálinta jsem odchytila v místě svého bydliště, na Zámečku v Čeladné o polední pauze. Byl velmi ochotný věnovat mi čas a čelit mým všetečným otázkám. Po skončení rozhovoru jsem se okamžitě zeptala na volný termín regrese a aktuálně pořádané kurzy na Slovensku i na Moravě.

Rozhovor: Patrik Bálint - naše minulost nás ovlivňuje

Odborníka na regresní a prenatální terapii Patrika Bálinta jsem odchytila v místě svého bydliště, na Zámečku v Čeladné o polední pauze. Byl velmi ochotný věnovat mi čas a čelit mým všetečným otázkám. Po skončení rozhovoru jsem se okamžitě zeptala na volný termín regrese a aktuálně pořádané kurzy na Slovensku i na Moravě.

  Určitě jste si na začátku vaší cesty prošel vlastními regresními vzpomínkami. Jak jste je přijal? Objevily se nějaké pochybnosti?

V tomhle jsem neměl žádné pochybnosti, nevzpomínám si, že by mě něco vyloženě překvapilo nebo šokovalo. Pokud se tomu věnujete dlouhodobě a procházíte si různými životy z různých období, mohou se objevovat i některé zvláštnosti. Člověk si může například prožít situace z raného středověku, ale třeba i vyloženě nějaké sci-fi. Regresní terapie mě uchvátila právě proto, že ta technika kopíruje život. Vracíme se k tomu, co nemáme zpracované, abychom mohli žít šťastnější život.

A věříte skutečně tomu, že se jedná o minulé životy? Nejsou to jen nějaké asociace?

Já nejsem typ, který dá na první dojem a hned všemu uvěří. Pocházím z technického prostředí a vždy se snažím všechno podrobně zanalyzovat a prozkoumat. Nemám na to vyhraněný názor, ale vycházím z vlastních zkušeností a patnáctileté praxe. Jeden můj klient například při sezení zjistil, že jeho otec není jeho biologický otec, jiný si zase odskočil do Vídně potvrdit svou domnělou totožnost z minulého života v archivních záznamech a dokonce ve svém někdejším domově nalezl za trámem schovaný meč, který si tam kdysi uschoval. Všechno se skutečně prokázalo a majitelé onoho domu ani v nejmenším netušili, že se tam ten předmět nachází. Takové příběhy vás přivádějí k tomu, abyste začali přemýšlet nad tím, jak to vlastně je. Ovšem z terapeutického hlediska je to jedno. Důležité je pro mě to, že ty informace jsou živé.

Vaši klienti při prožívání minulosti popisují děj jako ve filmu, nebo pouze prožívají emoce s tím spojené? Já osobně jsem se setkala s obojím.

Tohle je velmi individuální. Muži vše popisují spíše rozumově, ženy více vnímají emoce, ale nemusí to platit vždy. Všeobecně to bývá tak, že prožitek v terapii vnímáme podobně jako v životě a podle toho se k němu také stavíme. Někdo více pláče, někdo si to vyřeší v tichosti ve svém nitru, jiný zase více analyzuje na základě rozumu.

Je terapie pro člověka vůbec bezpečná? Může se stát, že by člověk uvízl někde v čase a nedokázal se vrátit zpět do reality, k běžnému prožívání v životě?

Je to otázka techniky a přístupu. V minulosti se používala hypnóza, kterou se potlačovaly obranné mechanismy člověka, aby se s ním dalo jednodušeji pracovat. To právě přinášelo více takových potíží. Mně se líbí technika, která se používá dnes. Ta nechává obranné mechanismy zapnuté. Je třeba se snažit o to, aby problematické záležitosti zůstaly problematické co nejkratší dobu a jen v rámci terapie. Člověk nemůže odejít domů s nevyřešeným problémem.

Já regresní terapii přirovnávám k chirurgii. Pracujeme s informacemi z minulosti a je dobré vědět, kdy můžeme klienta otevřít a kdy ne. Neoperujeme jen tak z legrace. A je třeba také počítat s tím, že jizva může ještě nějakou dobu po zákroku bolet.

Jak dlouho vlastně trvá sezení?

Dle potřeby klienta, ale obvykle tak jednu až tři hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme schopni podobně jako v moderní chirurgii vytvářet nové techniky, můžeme také některá sezení zvládnout za podstatně kratší dobu, než tomu bylo v minulosti, kdy terapie trvala i čtyři nebo pět hodin.

Je potřeba, aby člověk přišel opakovaně? Vracejí se vám klienti?

Regresní terapie patří mezi krátkodobé terapie a v podstatě to žádoucí není. Klient se otevře, vyřeší si vše potřebné a poté se uzavře. Pokud se tak sám rozhodne, má vždy možnost přijít znovu. Většinou ale k něčemu dospěje, něco si uvědomí a na základě toho obvykle změní svůj život. Někdy je potřeba udělat zásadní krok jiným směrem.

Je možné pracovat i s dětmi a je pro ně taková terapie vhodná? Pro koho naopak vhodná není?

Pokud se člověk rozhodne sám, je už vidět, že si je vědom problému a chce ho řešit. Není to o tom, že ho někdo objedná. Klient musí někam přijít, musí říct, jaký má problém, musí ho umět popsat a procítit. Když si projde postupy, zjistí, zda terapii potřebuje, zda je na ni připravený. Někdy třeba dojdeme k tomu, že stačilo jen problém popsat. V dnešní době bohužel nejsme ještě zvyklí na psychoterapii, která je o tolik mladší než medicína, jako na běžný standard.

Pokud je dítě schopné se samo na terapii objednat, vezmu ho. Když ne, vezmu rodiče, se kterými pracuji častěji. Jestliže během terapie uznáme, že by terapii potřebovalo i dítě, jdeme do toho. Zkušenost ukazuje, že práce s rodiči ve velkém procentu případů pomůže i jejich dětem.

Dr. I. Stevenson sesbíral a sepsal velké množství spontánních vzpomínek malých dětí na jejich minulé životy. Co si o tom myslíte?

Vzhledem k nastavení křesťanské společnosti obvykle moc nepřijímáme, jestliže dítě začne mluvit o tom, že bylo někým jiným, a často máme tendence to u něj potlačovat. Dítě cítí vzpomínky, ale rodičovská autorita mu říká, že to je hloupost. Tak se může snadno dostat do vnitřního konfliktu. Řešením je pochopit dítě, respektovat ho a podporovat.

Jak jste se dostal k praktikování prenatální terapie? 

Naše minulost nás do velké míry ovlivňuje. Možná i proto, že si ji nepamatujeme. Dnešní svět je velmi rychlý a tlačí na děti, aby měly více informací a rychle zkoumaly svět. Je rozdíl, když například zpracovávám prenatální vzpomínky padesátých až devadesátých ročníků. Minulá doba není tolik bohatá jako ta dnešní. Některé informace ovlivňují celé národy. Globální oddělování dětí od matek lze považovat za kolektivní trauma a nemusíme si to vůbec uvědomovat, protože v tom žijeme všichni. Kdybychom tady všichni kulhali, tak to neřešíme, ale spousta lidí přichází na to, že se jim to nelíbí a chtějí to řešit.

Začal jsem zkoumat menstruační cyklus, těhotenství i porod. Jak žena menstruuje, tak také rodí. Jaký má přístup k menstruaci, takový má přístup k porodu. V menstruačním cyklu se odráží celý porod. Protože jsem analytický typ, bavilo mě to zkoumat a začal jsem se zabývat tím, jak připravovat nejen ženu, ale i celou rodinu na příchod dítěte. Stačí být vnímavý vůči tomu, co se děje s ženským tělem, v podstatě jsme na všechno, čemu se nedá vyhnout, připravení, stačí si toho jen všímat.

  Dá se regresní terapií pomoci také při některých závažných onemocněních, například při schizofrenii? Váš učitel Andrej Dragomirecký se právě tomuto tématu velmi věnuje, souhlasíte s jeho teorií, že schizofrenii způsobují přivtělené duše?

Já osobně nevím, jak to je, stále to zkoumám. Používám techniky, jaké používá Andrej. Rozmlouvám s nevědomím. Pokud vám například začne žena při terapii mluvit mužským hlasem, je třeba znát techniky, kterými můžete s tímto inteligentním hlasem komunikovat, nemůžete ho odmítnout. Je třeba zjistit, proč přišel, a když se to podaří, většinou se tomu člověku uleví. Čím víc toho víme, tím je to lepší. U této psychoterapie jsme teprve v plenkách. Mně se líbí více regresní techniky, proto jsem vytvořil vztahovou techniku, kdy je třeba možné řešit vztah s nějakou částí naší duše. Dost často se stává, že to, co medicína považuje za nevyléčitelné, se těmito technikami vyléčit dá.

Setkal jste se někdy se vzpomínkami na minulé životy ve snech?

O snech víme ještě méně, vlastně ani nevíme, proč chodíme spát, a vysvětlujeme si to různě. V terapii se se sny nesetkávám zase tak často, ale pokud přijde klient se snem, tak s ním pracuji. Sny často poskytují živou informaci, kterou může klient v regresi popsat stejně, ale dost často nám ukazují symbolický obraz, po jehož významu pátráme.

Bylo by krásné, kdyby regresní terapie dokázala vyléčit i závažná onemocnění nebo řešit životní krize. Dokáže pomoct třeba i v případě rakoviny nebo drogové závislosti?

Regresní terapie neumí zázraky, ale všeobecně tento druh psychoterapie považuji za umění nebo za velmi individuální přístup. My nerozlišujeme, zda má člověk rakovinu, drogovou závislost nebo schizofrenii, ale hledáme příčinu. Na rozdíl od medicíny, která stanovuje diagnózy, neškatulkujeme a řešíme to individuálně. Za patnáct let praxe jsem měl mnohé klienty s různými diagnózami, ale nepovažoval jsem za důležité, s čím ke mně klient přišel, ale s čím ode mě odešel.

Patrik Bálint (*1974)  
  • vystudoval softwarové inženýrství na ČVUT v Praze a Bratislavě
  • do roku 2002 praktikoval regresní terapie pod vedením Andreje Dragomireckého
  • od roku 2000 se profesionalizoval v regresní terapii
  • vede semináře a kurzy na téma regresní terapie, prenatální terapie, vztahová terapie, Profiling, předporodní příprava, numerologie
  • pořádá pobyty s hladověním zaměřené na očistu těla i duše, osobnostní rozvoj
  • se ženou šperkařkou a dvěma dětmi žije na Slovensku v Martině

 

Je astroložka, kartářka, vykladačka snů, básnířka a začínající spisovatelka, vášnivá čtenářka, maminka dvou dětí, milovnice přírody, zvířat, hudby, historie, konspiračních teorií a umění všeho druhu. Pracuje jako externí redaktorka několika časopisů, věnuje se také poradenství v oblasti zdravé výživy, bylinkaření či aromaterapii.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné