Rozhovor: Magdalena Smetanová - Dejte dětem na zahradě prostor

Původně jsem vás tu chtěla dost fanaticky přesvědčovat o tom, že by děti měly trávit většinu času venku, a to od mala, v zimě, v létě, pořád. Vždyť na to jsou prosím i studie, že pobyt v přírodě je nezbytný pro jejich zdravý vývoj! Po povídání s Magdalenou Smetanovou, zahradní architektkou, která navrhuje přírodní zahrady, jsem se v tom povinném vyhánění dětí do lesa paradoxně trochu umírnila. Teď už jen kategoricky trvám na tom, že mít možnost jít ven a zažít si volnou hru v přírodě by mělo mít každé dítě! Jinak tu naši planetu nezachráníme…

Rozhovor: Magdalena Smetanová - Dejte dětem na zahradě prostor

Magdaleno, říkáš, že výzkumy ze západu tvrdí, že děti, které chodí často ven do přírody, jsou komunikativnější, vnímavější, chytřejší. Zároveň jsi k těm studiím skeptická. Tak máme ty děti honit do lesa, nebo ne?

Z výsledků výzkumů vypadá, že je to jasné. Šup s nimi do lesa. Řada skeptiků z řad odborníků ale upozorňuje na to, že děti, které vycházejí z těchto šetření kladně, tráví nejen více času venku, ale jsou to děti, kterým se rodiče opravdu věnují. Jejich lepší výsledky nelze proto jednoduše interpretovat jen jako zásluhu přírody. Dokonce jeden profesor na Boston College, Peter Gray, udělal stejný výzkum s dětmi, co rády hrají počítačové hry. A zjistil to samé! Že jsou komunikativnější, inteligentnější, vnímavější. Co on tvrdí, je: Dejte dětem prostor. Nechte je, ať si vyberou činnosti, které je baví.

Třeba i to hraní počítačových her?

Žijeme v době počítačů, rohlík si nekoupíme bez pípnutí u kasy, proč tedy počítače, kterými jsme všichni obklopeni, démonizovat. Pro děti by ale měla existovat pestrá nabídka. Co je určitě špatně, je, že té přírodní nabídky ubývá, zatímco počítače jsou na dosah ruky.

A často, když už nějaká příroda dostupná je, hrají si v ní děti pod dohledem dospělého…

Dorůstá generace, která nezažila pravou volnost. Dřív se jezdilo bez přilby, po škole se běželo ven, neexistovaly mobilní telefony. Dnes tyto všechny vymoženosti máme, běžně je používáme a paradoxně to má úplně opačný efekt, než bychom předpokládali: rodiče, a s nimi pak i děti, se bojí, co se může všechno stát. Ono se opravdu může, ale tak to je. Máme daleko lepší přístup k informacím. Případů, kdy dítě spadlo ze stromu a skončilo špatně, je, dle mého názoru, možná méně než dřív – ale teď se o tom všichni dozvíme. Dneska, když dítě leze na strom, tak to v některých kruzích vyvolává zděšení. Dřív lezlo na strom každé dítě. I já, i když se opravdu bojím výšek, jsem na nějakou spodní větev uměla vždycky vylézt.

Já si to sice představit neumím, ale proč by nakonec nemohl někdo žít bez chození do přírody a lezení po stromech?

Myslím si, že lze žít bez toho, aby lidé chodili ven do přírody. Jsou lidé, kteří prožijí život a nejsou prakticky vůbec venku a nepřijde jim, že jim v životě něco chybí. Já si ale myslím, že je to velká škoda – že už nikdy nepochopí, o co všechno mohl být jejich život bohatší. Jsem přesvědčená, že vztah k přírodě a ke všemu, co může nabídnout, je potřeba v člověku budovat již od mala. Malé děti jsou největšími a nejvděčnějšími průzkumníky svého okolí. V „nácti“ už se život točí kolem osobnosti člověka – příroda, pokud jsme si k ní nestihli vybudovat vztah, přestává být zajímavá. Nejzásadnější věková skupina, které lze představit, že tu existuje i nějaká příroda, jsou děti v mateřské školce.

Proč je tak důležité, aby se děti přírody nebály, ale měly ji rády?

Kromě toho, že příroda může dětem život velmi obohatit, je budování vztahu dětí k přírodě zásadní pro celé lidstvo. Na přírodě jsme závislí. A daleko radši, s větším zápalem a nasazením, budeme chránit a starat se o něco, co známe a máme rádi, než o něco, co ve skrytu, přes všechny vědecké výzkumy, považujeme pro náš život za zbytečné.

Jak se učí lásce k přírodě?

Vztah samotný se nemusí učit, vznikne sám. Jen mu dát příležitost.

Přírodní zahrady, které navrhuješ, plné stromů, keřů, květin, hmyzu a živočichů, mají potenciál dětem volnou přírodu přiblížit. Relativně bezpečně. Co by pro ně v takové zahradě nemělo chybět?

Kout, kde si mohou tvořit a trochu se schovat. Postačí plácek pod vzrostlými keři, ale fantazii se meze nekladou, může to být i více promyšlený herní prostor. Z našeho pohledu tam bude hrozný nepořádek, ale pro ně bude plný krásných věcí. Tím jim prokážeme tu největší službu. My jsme jako malí jezdili na chatě vybírat velký kovový kontejner, který stál uprostřed vesnice. Svoje úlovky, hrnky s ulámanými uchy, plechovky, dózičky, jsme si vozili na zahradu jedné kamarádky, které to rodiče dovolili.

Taková pro děti zábavná zahrada vlastně nemusí být vůbec drahá. Stačí zajít k popelnicím…:-)

Pokud je naším cílem jen zpříjemnit dětem čas v zahradě, a nejde nám o nějaký designový prvek, stačí skutečně ponechat jim prostor a nebránit jejich vlastní iniciativě. Každé dítě touží po tom mít nějaký úkryt vybavený dle svých představ. Dovolíme-li to, děti si sami nanosí klacky a šišky do zahrady. Můžeme jim pomoct nařezat proutí. Pokud už máme vzrostlé keře, máme velkou výhodu. Stačí je vyvětvit a základ té nejlepší skrýše je na světě. Malým dětem můžeme pořídit na zahradu písek, ten nepraný, aby měl v sobě hlinité části a šlo s ním tvořit. Do rohu zahrady umístit houpačku a pro hrátky s vodou na léto pořídit dlouhou hadici. A ponechat prostor na běhání, házení, pinkání, radši než nějakou složitou opičí dráhu.

Dnes mají děti často místo koutu s bincem takovou tu unifikovanou dřevěnou věž s klouzačkou. Ty ji ovšem na zahrady vůbec nenavrhuješ. Jak to?

Takový herní prvek baví děti, dokud je pro ně nový. Děti mají rády, pokud mohou něco měnit, něco tvořit, něčím hýbat, přizpůsobovat si to sobě. Pokud je to už vymyšlené na jednu dvě činnosti, tak to funguje nejlépe pro dětské návštěvy. Pro děti, co tam bydlí, už to moc zábavné nebývá. Herní prvky pro děti jsou do školek.

Navíc, dát si do zorného pole, kde by mohla být hezky navržená zeleň nebo nějaký jiný zajímavý prvek, bláznivě barevnou herní věž na betonových patkách, je tedy z našeho pohledu docela otrava. My se na soukromých zahradách snažíme udělat něco víceúčelového, co může třeba sloužit v budoucnu i dospělým. Zahrada je pro celou rodinu a období, které dítě tráví hrou na zahradě, je omezené. Od deseti, dvanácti už tráví čas podobně jako dospělý. Zaleze si s knížkou, povídá si někde v koutku s kamarády nebo si pinkne badminton.

Takže keříkový úkryt, kam si dítě zaleze nejdřív hrát s pískem a za pár let se tam schová s tabletem, je vlastně jednoduchý ideál?

Proč ne? Největší problém je, když si vytváříme hranice, kde nejsou. Dospělí to také tak dělají. Berou si tablet na zahradu. Děti jsou stejné jako my, nevím, proč bychom je měli omezovat.

A ty keře mohou být klidně jedovaté?

K přírodním zahradám patří i to, že dítě ví, že může jíst, jen to, co určitě zná. Kuriózní je, že spousta těch nejjedovatějších keřů roste na sídlištích, takže je potřeba to děti učit.

Co zvířátka?

Pěkné je krmítko pro ptáky na zimu a na jaro, ale i nějaká nízká nádržka na vodu pro letní měsíce. Tu ocení i motýli a včely. A je to opravdu vděčný prvek na pozorování. Nesmíme zapomenout do vody umístit několik kamenů, aby na nich ptáci i hmyz mohli přistávat.

A zeleninové záhony? Je dobré zapojit do pěstování i děti?

Dětem stačí vážně maličko, ale je potřeba je do procesu vtáhnout. Začíná to už v zimě, kdy si vysejeme za okno semínka, dáme si k nim cedulky, abychom nezapomněli, co je co, a chodíme je pozorovat. Na jaře je pak vysadíme ven. Důležité je, aby i nás to celé bavilo a nestalo se to pro nás zátěží. Nemusíme mít na zahradě rovnou plantáž. Postačí mini vyvýšený záhon, klidně pouze dočasný, nebo čistě jen květináče.

Má to vůbec smysl, takové mini pěstování?

Děti mají zážitek, že vypěstovat něco trvá, že to není hned, že to nevyroste na pultě v obchodě, že to je docela dřina. A že to neroste samo. Rostliny potřebují péči, sluníčko, vodu, pletí. Taková přirozená cesta, jak si vážit potravin. Ani dospělí už to často nevědí.

 
Jeden výzkum místo vtipu:
Z rozsáhlé studie ve Vancouveru vyplynulo, že tradiční a finančně náročné herní prvky na hřištích děti téměř nevyužívají. Ukázalo se, že: 87 % času si jich děti nevšímají, v 5 % je zapojují do hry s okolními materiály (kamínky, klacíky apod.), ve 4 % času si hrají pod nimi, ve 3 % je využívají, jak bylo zamýšleno a v 1 % jim slouží coby vyhlídka.   Zdroj: Asociace Loci

Koukněte na:

www.in-site.cz – zahradní ateliér Magdaleny Smetanové a Evy Jeníkové www.loci-asociace.com – info od zahr. architektů o přírodních hřištích www.psychologytoday.com/blog/freedom-learn – stránky nejen s výzkumy prof. Petera Graye se týkají především svobody učení www.ekopsychologie.cz – český portál o vztahu k přírodě, který uvádí mimo jiné i zajímavé zahraniční výzkumy

Miluje seskok padákem. A možná proto podobně přistála i v naší redakci. Zčista jasna, znenadání a správně. A od té doby zůstala. Je spontánní, kreativní, veselá, takové věčné dítě, které snad ani nemá žádné starosti. Možná je to tím, že Markéta věří, že to, co si člověk opravdu přeje, se mu splní. Tak jaké potom starosti? Píše články (nejen pro Pravý domácí) o všem, co jí zajímá a v čem vidí smysl.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné