Lucie si žije po svém. Jako matka i jako podnikatelka.

V době, kdy je každý z nás (vědomě či nevědomě a více či méně) tlačen do něčeho, čemu se říká životní role (v lepším případě) či póza (to v tom horším), je pro mě setkání s Luckou Harnošovou vždy milým osvěžením. Možná právě pro tu absenci všech rolí a póz. Lucka je svá, opravdová a mile nespoutaná. Žije se svou rodinou trochu jinak než „by se mělo a očekávalo“. Nekoná automaticky, protože „tak to prostě holt je“, ale na základě svých vlastních myšlenkových pochodů a rozhodnutí.

Lucie si žije po svém. Jako matka i jako podnikatelka.
Lucčiny dcery nenosily díky bezplenkové komunikační metodě pleny, víc než v kočárku byly v šátku u mámy nebo u táty, nejsou očkované, nechodí pravidelně k lékaři, protože nemoci řeší tahle rodina primárně homeopaticky. Harnošovi nakupují zdravé a lokální potraviny, používají ekologickou drogerii a přírodní kosmetiku. Už několik let nemají televizi ani ledničku. Na Vysočině staví svépomocí slaměný dům a zakládají permakulturní zahradu.

Je to na vás trochu moc? Možná bych sama před pár lety taky nazvala takový způsob života jako bláznivý, ale čím jsem starší, tím víc mi přijde odvážný, svobodný a pravdivý. Netvrdím, že je to ten jediný a správný recept na skvělý život a netvrdím, že vaše pravda nemůže být zcela jinde. Ale kde vlastně najít návod na správný život? Kdo nám říká pravdu a kdo jen to, o čem si myslí, že to JE pravda? Je způsob, jakým žije většinová společnost, opravdu nejlepší nebo jen nejpohodlnější?

Otázek kolem nás je spousta. Argumentů, které nám jsou masově předkládány, i těch, které musíme pracně vyhledávat, protože nejsou běžně dostupné, ještě víc. A odpovědi? Ty máme stejně jen každý v sobě. Tak tady jsou ty Lucčiny.

Když si shrnu všechny odchylky od „mainstreamu“, které zosobňuješ ty i tvoje rodina, říkám si, že jich opravdu není málo. A málo naplat, být jiný, to může někdy okolí vytáčet a dráždit. Necítíš to někdy tak?

My nechodíme v pytlích a nežijeme v jeskyni, takže na nás okolí reaguje tolerantně a dobře☺. Navíc, pro mě je životním posláním šířit informace o kontaktním rodičovství a šetrnějším, trvale udržitelném životním stylu, tak je jasné, že podle toho i žiju.

Myslíš, že jste alternativní rodina?

Určitě nejdeme s davem, ale rozhodujeme se podle získaných informací z různých zdrojů a taky podle naší intuice. A za svá rozhodnutí pak přebíráme plnou zodpovědnost. Pro někoho může být takové chování alternativní, já ho ale vidím jako normální. Normou by, podle mě, mělo být, že se člověk rozhoduje individuálně a svobodně. Je fakt, že já a moje rodina se někdy učíme metodou pokus/omyl, ale pořád je to pro nás lepší cesta, než ta jistá a vyšlapaná.

Jsme přece každý individualita, což lze krásně pozorovat už u miminek v bříšku a následně pak samozřejmě i při výchově dětí.

S manželem Honzou jste velmi podobného a blízkého smýšlení, takže se asi na většině zásadních životních rozhodnutí shodnete. Co ale říkají na způsob vašeho života třeba tvoji rodiče? Jak například reagovali na rozhodnutí rodit doma?

V té době jsme bydleli s rodiči v jednom domě a oni s tím moc nesouhlasili. Viděli ale, že se opravdu poctivě připravujeme, že k porodu doma přistupujeme zodpovědně a nakonec to byl i pro ně jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, když mohli být hned za dveřmi. Slyšeli a prožívali s námi celý proces. Celkově to bylo tak přirozené. Před pár lety v tom stejném domě umřela babička. Nedali jsme ji do nemocnice, ale do poslední chvíle byla s námi. Já jsem tenkrát byla těhotná s první dcerou a s manželem jsme se o ni hodně starali. Pro nás i pro ni bylo krásné, že mohla umřít ve svém domově, s lidmi, které milovala. Tyto dva procesy, rození i umírání, spolu úzce souvisí.

Pokud se nepletu, tak první dceru jsi ale rodila v porodnici. Proč ses podruhé rozhodla jinak?

Už při prvním těhotenství jsem si přála přirozený porod. Chtěli jsme odjet rodit do Vrchlabí, do porodnice, která byla už před těmi šesti lety přirozeným porodům nakloněna nejvíce. Dva měsíce před termínem mého porodu tam ale zavřeli, a proto jsme jeli do nejbližší porodnice v Brně. První porod byl náročný zážitek a já i dcerka jsme si dlouho všechno zpracovávaly. Společný start byl pro obě velmi těžký. A to se nám v porodnici dělo to, co je poměrně standardní ještě nyní. Nátlak na prvorodičku ze strany personálu, neprofesionální chování personálu, okamžité odnášení novorozence a vrácení zpět k mámě po mnoha hodinách.

Tato zkušenost ale vedla k tomu, že jsem se stala silnější. Že jsem začala ještě více hledat různé zdroje informací a více naslouchat svému vnitřnímu hlasu a svému dítěti. Takže když jsem rodila druhou dcerku, byl porod doma, v případě, že nebudou žádné komplikace, jasnou volbou.

A myslíš, že jsou tvé dcery odlišné i proto, že měla každá z nich odlišný i příchod na svět?

Ten rozdíl je poměrně značný a potvrzují to i další rodiče, kteří rodili jedno dítě v porodnici a další doma. Doma rozené dětí jsou obvykle více svéhlavé, nedají se moc ovlivnit okolím, jsou odvážné a celkově volnější. Ale záleží samozřejmě i na celkové výchově.

Prý budete starší Emily taky učit doma?

Je to tak. Aktuálně čelíme pochybnostem ze strany okolí v našem rozhodnutí učit dceru doma. Od září začínáme. Respektive, Emily se učí už od narození a my jí jen chceme dát svobodu a prostředí pro další samostudium. Je nádherné vidět, jak jsou děti motivované, zvídavé a učení jim jde samo. A jen je důležité je pozorovat, vnímat a připravovat jim prostředí pro to, co se zrovna chtějí učit. Všimla jsem si, že ve školách tuto motivaci velmi často ztratí. Už se neučí pro sebe, ale pro okolí, pro známky, pro odměnu nebo pro to, aby nebyl trest.

Kdybychom v okolí měli možnost dát děti do školy, která akceptuje individualitu dítěte, možná to uděláme. Ale jezdit každý den 50 kilometrů tam a zpět nám přijde neekologické, neekonomické a nelogické.

Působíš na mě jako velmi otevřený, přátelský a neuvěřitelně tolerantní člověk. Šíříš myšlenky týkající se trvale udržitelného života a podle toho se i chováš. Nedokážu si ale představit, že bys byla nepříjemná na někoho, kdo, dejme tomu, netřídí odpadky a žije rozmařilým a konzumním způsobem života?

Respektuji každého a věřím, že vše má svůj čas. A hlavně, jak říká Jarda Dušek v představení Čtyři dohody: „Děláme vše nejlépe, jak v danou chvíli umíme.“ Myslím, že nám nepřísluší někoho soudit nebo si myslet, že naše cesta je lepší než cesta druhých lidí. A proto nejsem a ani bych nemohla být přísná, odmítavá a netolerantní. Chápu, že každý je individuální, má svoji cestu a podle toho se rozhoduje.

Co je podle tebe příčinou, že se ale spousta z nás už podle sebe rozhodnout neumí a děláme vlastně jen to, co je v systému zaběhnuté, aniž bychom o tom uvažovali?

Podle mě, bohužel, nejsou úplně běžně dostupné informace, podle kterých by se mohli lidé svobodněji rozhodovat. Přála bych si, aby byla svobodná volba místa porodu, protože jsou ženy, které se cítí bezpečně v porodnici s lékaři a přístroji, ale jsou ženy, které se cítí svobodně doma, s podporou své porodní asistentky, která se o ně stará po celé těhotenství a při porodu pak ženu lépe zná a mají bližší vztah. Přála bych si, aby ženy věděli, jaká pozitiva a negativa má porod doma i v porodnici a na jejich základě se rozhodly.

Dostupné objektivní informace by měli mít lidé i o očkování a jeho rizicích a stejně tak i o antikoncepci a jiných farmaceutických prostředcích. Mnoho žen by si například rozmyslelo užívání hormonální antikoncepce, kdyby si plně uvědomily, že neprožívají svůj přirozený ženský cyklus, že jsou uměle udržované v neplodnosti a že antikoncepce přináší řadu nevýhod pro celou společnost (například zbytkové umělé hormony ve vodě, která ovlivňuje vývoj zvířat i lidí a může způsobovat trvalou neplodnost žen apod.). Lidé jsou lépe manipulovatelní, když nemají celé informace, a proto je mnohdy těžké se k různým zdrojům dostat.

Ale ve své práci krásně vidím, jak se lidé mění. Jak ženy velmi mění mateřství, porod a výchova. A to mě vždy krásně uklidní a věřím, že se opravdu i s celou Zemí děje přesně to, co se dít má.

Jakou roli hraje, podle tebe, v dnešním světě ženský princip?

Hlavní principy ženství jsou pasivita (v pozitivním slova smyslu), cykličnost, přijímání a tvoření. A na to se v dnešní, mužské společnosti moc nehraje. Nikdo nechce, aby ženy byly cyklické, protože jsou pak nevyzpytatelné. Nikdo nechce, aby byly pasivní, protože je potřeba, aby se zapojily co nejvíce do ekonomie země. Naštěstí ale přibývá žen, které si váží svého ženství, které s ním umí pracovat a které své ženství léčí, protože bylo po dlouhá staletí potlačováno a ženy zažily mnoho škaredého. A to se nese v kolektivním nevědomí žen. Ale přibývá i mužů, kteří umějí pracovat se svým mužstvím. A kteří vnímají i ženskou stránku v sobě, a proto dokáží ženy ocenit. A společně pak mohou růst a vyvíjet se, učit se a učit i lidi kolem sebe.

Na svůj věk jsi (aspoň podle mě, která jsem o deset let starší) poměrně duchovně vyspělá. Co tě na této tvé cestě posouvá? Od koho a od čeho se učíš?

Největšími učiteli jsou dcery a partner. Ti mi zrcadlí všechno. Velkým mezníkem v mém duchovním růstu bylo setkání s vodou. Potápění s miminky, ženské vody a partnerské vody, které vede moje kamarádka Blanka Sudíková. Voda je také úžasné zrcadlo, velmi rychle v ní vyplave napovrch vše, co má být vidět. A zároveň voda vše rychle smývá a procesy léčení jsou ve vodě rychlejší, jemnější a láskyplné.

Pravidelně děláváme potní chýše, byla jsem i na chození po žhavých uhlících s Jardou Duškem. Takové rituály je potřeba do svého života zahrnout, protože nás vždy hodně posunou. Momentálně mi toho hodně odkrývá a léčí setkání s tantrou a masážemi.

A kdybych měla jmenovat všechny knihy, které mi v životě pomohly nebo byly zásadní, byl by to dlouhý seznam, ale zkusím alespoň některé: Naše děti, naše světy od Meredith Small, Koncept kontinua od Jean Liedlof, Nemoc jako cesta od Dalhkeho, Cesta pravého muže od Davida Deidy. Z filmů určitě Nádherná zelená a Orgasmický porod.

Začala jsi poměrně mladá podnikat? Proč ses tak rozhodla a můžeš nějak popsat, jak se tvoje podnikání v průběhu doby měnilo a jak se měnily okolnosti kolem tebe?

Moje máma otevřela své prodejny zdravé výživy už před dvanácti lety, a to mě inspirovalo natolik, že jsme si s manželem v našich dvaceti také otevřeli ve Velké Bíteši zdravou výživu. Předstihli jsme ale dobu, tehdy o produkty zdravé výživy nebyl na malých městech ještě moc zájem, a tak jsme po dvou letech zavřeli. To nás z podnikání na chvilku vyléčilo. Ale příběh pokračoval za další dva roky, kdy se mi ve 24 letech narodila první dcera. Byli jsme z šátkování a používání látkových plen tak nadšení, že jsme chtěli šířit informace a zkušenosti dál. Dělala jsem přednášky, máma prodávala pár látkových plen ve své zdravé výživě, ale sortiment a nabídka se tak rozšiřovaly, že jsme se rozhodli na podzim roku 2007 otevřít prodejnu zaměřenou na ekologické a přírodní produkty pro děti. Zdravým výživám s názvem Brána ke zdraví tak vznikly sestry, prodejny Brána k dětem. Nejdříve v Brně, která byla první takto specializovanou prodejnou v České republice, a po pár letech jsme otevřeli kamennou prodejnu i v Praze.

Brána k dětem ale rozhodně nejsou jen prodejny…

Hlavní cíl našich prodejen je osvěta. I proto jsem chtěla otevřít kamennou prodejnu a nespokojila jsem se jen s e-shopem. Zákazníci mají možnost si vše prohlédnout naživo, vše si vyzkoušet, ohmatat a očichat. Proškolené kolegyně, které mají vlastní zkušenosti s většinou námi nabízených produktů, mohou komukoliv poradit. V prodejnách, na veletrzích a externích akcích (kterých bývá více než 50 ročně) vysvětlujeme a ukazujeme moderní látkové pleny a podobné výrobky, které jsou většinou málo známé nebo kolem nich panuje řada mýtů a předsudků. Bývám hostem i v televizi a rádiích a vítám každou podobnou příležitost k osvětě a šíření přirozené péče o děti a kontaktního rodičovství.

Co všechno dnes Brána dělá a jak vidíš její budoucnost?

Od samotného vzniku Brány k dětem pořádáme i kurzy a přednášky na prodejnách. Pravidelně to bývá Zdravé přebalování, Bezplenková komunikační metoda, Kurzy vázání šátků, Ekožena, Podpora kojení, Přirozené porody, Aromaterapie apod. Kurzy neustále rozšiřujeme a prostory otevíráme pro různé akce. Nechceme být jen prodejna, ale vytváříme multifunkční prostor pro sdílení zkušeností mezi sebou, posezením s kávou nebo čajem, půjčovnou knih.

Je zajímavé, že Brána k dětem se vyvíjí podle toho, jak rostou mé děti, jak se vyvíjíme my i naši zákazníci a doufám, že tento vývoj nikdy neustrne. Je to krásné plynutí životem a já jsem vděčná, že mohu toto dílo spolutvořit. Že jsem obklopena úžasnými lidmi, malými dětmi, skvělým týmem, rodinou, která mne v podnikání velmi podporuje.

Tvým důležitým počinem je pořádání konference Aktivní rodičovství. Jak jsi na to přišla? Jak dlouho probíhá a proč je pro lidi užitečné?

V roce 2008 jsem se seznámila se Zorkou Javorskou a zjistily jsme, že obě v hlavě nosíme touhu uspořádat velikou akci plnou přednášek, workshopů a alternativ pro rodiče. Spojily jsme tedy své síly a nápady a uspořádaly první ročník. Nadšené jsme byly ve finále nejen my, ale i všichni, kteří se konference účastnily. Tým jsme rozšířily ještě o Katku Klíčovou a konference pořádáme již pátým rokem. Účast bývá velmi vysoká (třeba v roce 2011 přišlo 500 návštěvníků plus minimálně 100 dětí) a atmosféra a vzájemné sdílení na konferenci úžasné.

Příprava tak velké konference s mezinárodní účastí musí být určitě dost složitá. Vždyť na konferenci už vystoupily takové veličiny jako Meredith Small, Tom Hodgkinson nebo Joseph Shepperd. Jak se vám daří všechno zvládat?

To ano, pro nás je to vždy hodně organizačně náročné, ale neznám lepší pocit po vykonané práci, než si sednout na konferenci uprostřed toho mumraje a pozorovat, jak tatínci nosí v šátku děti, jak se k nim všichni krásně chovají, jak si muži i ženy vzájemně s úsměvy na tvářích povídají a jak to všem dodává energii do dalšího rodičovství. Najednou my všichni vidíme, že nejsme sami. Že podobně smýšlejících lidí je už veliké množství, že se máme o koho opřít, s kým probrat své problémy a pochybnosti. Já tam pak sedím uprostřed se slzami v očích a jsem vděčná, že mohou podobné akce být a že jsou lidé otevření. Rodičovství je těžký oříšek – takový nesla podtitul konference v roce 2012 a já s tím souhlasím. Rodičovství je jeden z nejtěžších úkolů na Zemi a zároveň těch nejdůležitějších. A proto se snažíme rodiče motivovat, pomáhat jim, dávat jim prostor a příležitosti k načerpání energie a různých pohledů na věc.

Jaké osobnosti tě inspirují, jaká setkání jsou pro tebe důležitá?

Jsem vděčná za všechna setkání, protože mají nějaký smysl. A to i ta, která se nám nezdají příjemná.

Inspirující je pro mě má kamarádka Blanka Sudíková, které děkuji za to, že mne „seznámila s vodou“. Dále je to přítel Jaroslav Dušek, který mne neustále překvapuje, inspiruje a „baví“. Důležité je pro mě i každé setkání s mým partnerem (ideálně když jsme oba plně v přítomném okamžiku), se kterým máme nádherný vztah a napojení. A jsou to i moji rodiče a dvě dcerky. Jsem jim vděčná za vše, co mi dávají a ukazují a že mám příležitost s nimi být.

Koukněte na www.aktivnirodicovstvi.cz

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné