Rozhovor: Iveta Dušková - děvčátko s vnoučaty

Uznávám, že je velmi povrchní hodnotit člověka na základě toho, jak vypadá. Zvláště člověka, o němž víte, že jeho hodnoty jsou rozhodně úplně jinde než na povrchu. Ale nemohu si pomoct. Iveta Dušková mě zkrátka pokaždé, když ji vidím, naprosto odzbrojí tím, jak je hezká. Možná proto, že píše, režíruje a hraje divadelní hry pro děti a jejich rodiče, možná proto, že zdramatizovala i legendární příběh o děvčátku Momo, kterému na jevišti také propůjčuje svůj hlas, zůstává jí v obličeji stále něco z výrazu malé zvídavé holčičky.

Rozhovor: Iveta Dušková - děvčátko s vnoučaty

A to i přesto, že má sama tři vnoučata a její tvář lemují šediny. Pokud platí, že od určitého věku se ve tváři zračí naše nitro, je to, které má Iveta, velmi hravé, vlídné, přátelské, chápavé, tvůrčí a přitom plné životních zkušeností a zážitků. No, řekněte, nepřipadá vám to také tak?

Iveta Dušková je stejně jako její manžel Jaroslav Dušek herečkou. Evald Schorm jí prý kdysi prorokoval slibnou hereckou kariéru, ale ona v té době dala přednost dětem Martinovi a Agátě. A vždycky stála tak trochu v pozadí svého nepřehlédnutelného charizmatického muže. Když se jí narodila vnoučata, začala zjišťovat, že k tomu, aby se mohla herectví naplno věnovat, nepotřebuje žádné velké producenty, filmová studia a režiséry, kteří se o ni budou přetahovat. Zjistila, že stačí chtít. Začala dramatizovat a psát vlastní hry, sestavila herecký soubor Cylindr a před dvěma lety se stala ředitelkou rodinného divadla Kampa. Hrají, zpívají, dělají radost a inspirují malé i velké. A těší je to. Co víc si může principálka divadla přát? Mám za to, že proroctví Evalda Schorma se naplnilo.

  Dělala jste někdy rozhovor, kde by se vás novinář nezeptal na vašeho manžela Jaroslava?

Ne. Jaroslav se nedá obejít. Jarda je persona, myslitel, guru, má co říct, ovlivňuje myšlení lidí, umí přesně a srozumitelně formulovat. Já se za něj nestydím, klidně se ptejte.

Výjimečný muž si ale ke svému boku vybere stejně výjimečnou ženu. Uvědomujete si, že jste jediná, kterou pojal za svou manželku, jste jediná, s níž má děti, vnoučata?

Není všem dnům konec. Třeba se objeví nějaké další, nevím, co Jarda chystá.

Jasně. Ale já si, s dovolením, budu stát za tím, že vy jste také persona. Takže se budu ptát hlavně na vás. Jak se máte?

Nevím, jestli je to dobou, mnou nebo přibývajícím věkem, ale jsem nějaká unavená a uspěchaná. Mám trochu náročnější období, přestože je všechno v pořádku. Potřebovala bych zpomalit a všechno jen pozorovat a moc se do dění nezapojovat. Mám pocit, že jsme si to na sebe my, lidé, vymysleli nějak moc složitě. Že je to celé nějaké strašně hektické.

Chodíte si od té hektiky odpočinout na pobyty ve tmě? Jestli se nepletu, byla jste tam dokonce ještě dříve než váš muž Jaroslav?

Ve tmě jsem byla jednou, protože mě hrozně bolela záda. Původně jsem chtěla do lázní, ale pak přišel právě Jarda s nápadem jít do tmy. A já si uvědomila, že tam bych také mohla odpočívat, a tak jsem to zkusila. Nejela jsem tam s očekáváním osvícení, ani jsem o tom nic moc nevěděla, nic moc jsem si s sebou nebrala, jen pyžamo, kartáček a ručník. A říkala jsem si, že prostě vypnu. Ten úplně první moment, když se zhasne, je nádherný. Trošku jsem se bála, co se stane, ale seděla jsem v té malinké místnosti a najednou jsem měla pocit, že jsem ve vesmíru, byl to let prostorem. Tma nikdy není černá. Tekly mi slzy, strach byl pryč, užila jsem si to a následně jsem krásně usnula. První dva dny jsem měla pocit, že pořád něco musím, minimálně o něčem konkrétním přemýšlet. Pak jsem pochopila, že teď opravdu nemusím nic, a úplně jsem se zklidnila. Měla jsem tam i hezký lucidní sen, že jsem v domě mé babičky a dědy, kde jsem 25 let nebyla. Viděla jsem všechny detaily, jak vypadalo zábradlí, schody… Byl to silný zážitek. Když jsem se vrátila z tmy, zavolala jsem sestře a sestřenici, se kterými jsme se tam v dětství setkávaly, a udělaly jsme si výlet. Dům už vlastnili úplně cizí lidé, ale pustili nás dovnitř a my se asi hodinu tím domem procházely, byly jsme v dědově dílně, která částečně zůstala stejná, a při odchodu jsme měli slzy v očích my i ti majitelé domu.

A co záda?

Záda na čas opravdu přestala bolet. Pak jsem ale stejně zjistila, že musím cvičit. A od té doby cvičím každé ráno 20 minut Dornovu metodu a orgánové cviky. Už to mám jako čištění zubů, bez toho nezačne den. Měla jsem totiž diagnózu výhřez plotýnky a hrozila mi operace. Najednou přede mnou byla reálná hrozba. Budu od padesáti ochrnutá? Nebo s tím něco udělám? A udělala jsem. Dá se to, ale musí člověk vydržet, a k tomu dojdete, až když už je to opravdu špatné.

Myslím, že nejsem workoholik, ale kolikrát dokážu sama sebe pěkně úkolovat. Také mám pocit, že musím všechno udělat sama, protože to samozřejmě udělám nejlíp. I jako máma jsem za děti všechno radši řešila, než bych je to nechala udělat samotné. No a pak nejednou člověk nemůže , záda prostě řeknou dost. Jakýkoli pohyb bolí. A když se to začalo projevovat i na hraní a v divadle, řekla jsem si, tak holt musím jinak.

Takže teď už necháte za sebe občas udělat něco i jiné?

Postupně se to učím. Zvlášť v divadle, kde mám jako kolegyně samé mladé holky, a ty zvládají ten současný životní šrumec lépe. Navíc umí s počítačem a technologiemi. A bez toho se dneska už ani divadlo neobejde. Nová generace je jinde. Možná se to na nich promítne v pozdějším věku, ale teď na ně jen závistivě koukám. Dostáváme třeba spoustu nabídek na různé „aplikace do mobilů“ a já si přijdu naprosto mimo. Dřív jsem ani nevěděla, co to je, znala jsem tak leda vyšívací aplikace. Ale holky se orientují. Divadlo potřebuje propagaci, aby se o nás zkrátka vědělo. A těch způsobů, jak se zviditelnit, je nepřeberně. Věřím jim, že vybírají dobře a že je to pro nás v téhle době asi potřeba.

Vy se s počítačem nekamarádíte?

S počítačem jsem začala v 45 letech. Na maily jít umím, umím vlastně spoustu věcí, ale že by to byl nějaký můj velký kamarád, to se říct nedá. Já bych se radši procházela a něco dělala na zahradě, k počítači se musím dokopat. Když večer vyřizuji maily, tak pak spolehlivě špatně usínám.

Vy jste takové hodně „holčičí“ divadlo, že ano?

Je pravda, že ženy u nás převažují. Dcera Agáta dělá produkci, její kamarádka Madlenka Řepová provozní, já jsem ředitelka, Terezka Niesytová má na starosti právě tu propagaci. Kromě mě jsou to všechno holky kolem třiceti let a méně. Ale pozor, máme ve vedení i muže, který je jak šikovný herec, tak současné právník, což se hodí. Pro mě je nejdůležitější, že se mezi nimi všemi cítím moc dobře.

Byl to váš sen, mít jednou vlastní divadlo?

Ne. Já jsem chtěla hlavně hrát. Vždycky jsem měla pocit, že chci být spíš vedena, než že bych chtěla vést, dívat se zvenku a korigovat to. K tomu, že mám dnes soubor, jsem došla asi tím, že jsem před časem začala učit na Vyšší odborné herecké škole. Tam jsem zjistila, že neexistují hry, kde by si zahráli všichni, tak aby z toho všichni měli radost a každý dal hře to, co umí a zvládne. Začala jsem tedy dramatizovat a psát vlastní hry.

Moje tvorba je jednoduchá, naivní, tak radši píšu pro děti, vlastně pro děti i jejich rodiče. I když napsala jsem i hry pro dospělé, pro mou dceru představení Na cestě o vztahu matky a dcery nebo BlaŽenku – to je příběh o zasvěcení do ženské síly. A také hrajeme tzv. rodinná představení -  Dědeček Oge, příběh o malém sibiřském chlapci, který prochází tělem hada, podsvětím Chergu Buga. Je to podle knihy Pavlíny Brzákové a já tam, krom jiného, hraju i starého šamana Kutuje.

Vy to máte prostě úplně obráceně než u Cimrmanů. Tam hrají muži ženy a u vás naopak?

Ale to byste koukala, jak dobře. Třeba Petra Bílková je ve Škole Malého stromu v roli chlapce tak úžasná, že rozpláče i tvrdého chlapa. Mimochodem, tohle představení hrajeme i pro neslyšící. Tlumočnice znakují to, co my hrajeme. Stojí těsně vedle nás, až se člověk bojí víc rozpřáhnout, aby je nepraštil, ale diváci říkají, že je to ještě o stupeň silnější než bez nich.

Ti, kteří znají divadlo Kampa, si určitě všimli, že před dvěma lety u vás došlo k určitým změnám v programu a pojetí prostoru. Co se stalo?

Před námi tu také bylo divadlo, ale byl to vlastně takový více otevřený prostor – spousta přednášek, kurzů, seminářů, hodně duchovních věcí… Nic proti duchovnu, myslím, že naše představení také mají ducha, ale já jsem ráda, že teď jsme se víc vrátili k divadlu. Dříve byla většina kurzů večer, k tomu běželo současně představení, a když se sešly v jednom čase kurz bubnování a zároveň nějaké komorní představení, zcela logicky to rušilo. Kurzy u nás sice v podkrovních prostorech pokračují, ale nesmějí rušit divadlo. Takže po večerech probíhají jen klidné meditativní činnosti.

Krom toho, že jste hodně „holčičí“ soubor, jste také rodinné divadlo…

No, to je vlastně pravda. Jarda tu hraje Malou Vizitu a moderuje diskusní pořad Duše K. Dcera se synem a jejich dva kamarádi mají svůj soubor Impro Samé vody a také tu vystupují. Už deset let jdou ve šlépějích Jaroslava, je to ryzí improvizace, ale moc pěkný zážitek. A vlastně oba, Martin i Agáta, hrají v některých pohádkách. Ano, jsme rodinné divadlo, ale hlavně také proto, že hrajeme pro celé rodiny – jak pro děti, tak pro dospělé.

Kampa je magické místo, které má tradici, ale někdy nás diváci špatně hledají. Občas přijde divák po představení, že to nemohl najít. Můj muž říká, že divadlo potřebuje pět let na to, aby se zavedlo, a my jsme tu teprve druhý rok… tak musíme ještě vydržet.

A jak se zapojují vaše tři vnoučata?

Milují divadlo, znají všechny naše pohádky. Tánička a Viloka, ty by myslím i bavilo hrát. Tobík je víc introvert, ten se radši dívá. Ale do divadla chodí všichni tři

Jste hlídací babička?

Oni bydlí daleko za Libercem, takže denně je vídat nelze, tak si je aspoň jednou za měsíc beru na víkend. A v létě je s Jardou bereme k moři do Chorvatska. To není daleko, znají to tam, jezdíme každý rok na stejné místo, často i s nějakými kamarády. Máme tam navyklé rituály, zázemí… každoročně se tam všichni těšíme.

Jinak, mě moc baví být babičkou. Člověk je trpělivější a na spoustu věcí nahlíží jinak. Já byla jako máma trochu perfekcionistka, veškeré novinky jsem musela vyzkoušet, všechno muselo být „správné“. Dnes, když vidím některé hodně striktní „biomatky“, přijde mi to směšné. Říkám si v duchu, holky nepřehánějte to, nemusí být všechno dokonalé, nemusí být všechno bio, nechte ty děti žít v klidu, mějte je rádi a to stačí. Jakýkoli extrém je špatný, všeho moc škodí, je dobré najít kompromis a vidět věci tak, jak jsou, a neudělat z něčeho ikonu a to, co je na protipólu, naopak úplně zavrhnout. Všechno v životě má nějaký smysl. Plus i minus.

Když jste narazila na „biomatky“, prozraďte, v čem jste vy sama, řekněme, alternativní.

Nejím moc maso, ale nebráním se ničemu. Nemám tak velké výkyvy jako můj muž. Nikdy jsem neměla potřebu zkoumat extrémy. On je labužník, dokáže se přejíst dobrým jídlem a pak dokáže být spoustu dnů bez jídla. Potřebuje všechno prozkoumat, užívat si život, všechno si vyzkoušet. Já si jedu to, co mně vyhovuje, takovou svou zlatou střední cestu, v něčem jsem konzervativní.

Každopádně ale nechodím k doktorům. Já se jich bojím. Mám odstrašující případ mé tety, která měla obývákovou stěnu se dvěma velkými šuplaty plnými léků. Pořád něco z toho jedla a zemřela na selhání ledvin. A já se zařekla, že takhle ne. Takže krom homeopatik a bylinek neberu nic. Samozřejmě, se zlomenou rukou bych se neléčila homeopaticky, klasickým doktorům věřím, mám k nim respekt, vždyť moje maminka je zdravotní sestra, ale jdu k nim a pro léky, jen když jde opravdu o život.

A co říká maminka na vaši léčbu homeopatiky a bylinami?

„Prosim tě, myslíš, že tě tohle vyléčí?“ Ale náhodou, před lety mamku chytla ledvinová kolika, bylo jí strašně zle, ona je tvrdá, kmitá kolem všeho, všechno zvládá, ale to už bylo vidět, že je jí zle. Byl u toho zrovna Jarda a nabídl jí masáž nohou. Ona nechtěla. Ale když už myslela, že umírá, Jarda jí zmáčkl nohy, věděl, kam sáhnout, a do dvou minut ji to přešlo. On má léčitelské schopnosti. Kolikrát mi pomohl. Já také umím odstranit třeba bolest hlavy kolegům, dětem, kamarádům. Ostatně, myslím, že to umíme všichni, jen to třeba nevíme. Není v tom žádné šarlatánství, jen čistá energie, pohlazení a léčivá ruka pomůže. Vezměte si notoricky známou báseň Polámal se mraveneček - je přesně o tom.

Mamka od té doby už trošku věří a říká, že v tom asi něco bude. Ale homeopatika by si nevzala.

Jste cestovatelka?

Větší cestovatel je Jarda. Ten to víc iniciuje. A já, čím jsem starší, tím víc mě baví být v klidu doma. Jezdíme na Korsiku, do Chorvatska, to ano, ale dálky jako Austrálie, kdy jste 24 hodin v letadle, to už mě nebere. Byla jsem v jižní Americe, bylo to krásné, ale dnes už bych tam jela jen na delší dobu, mít tam třeba i nějakou práci.

Je pravda, že máte v někde v jižní Americe adoptovanou holčičku?

Měli jsme dokonce dvě. V Peru. Víte, ono je to těžké. Indiánská filozofie je krásná, ale indiáni jsou také jen lidé, a když se jim importuje naše kultura, podlehnou penězům, mobilům, počítačům, televizi, přihlouplým seriálům stejně jako my. Prostě, posílali jsme peníze pro holčičky, aby měly pro sebe místnůstku, kde by se učily, ale jejich strýc, který se o ně staral, cítil peníze a chtěl postavit místo toho hospodu, a na to my jsme řekli, že ne. Oni se urazili a i ty holčičky s námi přestaly komunikovat. Bavili jsme se s ředitelkou nadace, přes kterou jsme je podporovali, a ta nám sama radila, abychom to zarazili. V roce 2000, kdy ta nadace vznikla, byla v Peru v indiánských vesnicích veliká bída, tak bylo zapotřebí pomoct, aby mohly děti studovat a svojí prací si svůj život vylepšit. Všechno má ale své fáze, jejich životní úroveň se od té doby zvyšuje, dostávají se do měst. Opouštějí svůj tradiční život, začínají podnikat a jedou v tom samém co my. V tom, co my opouštíme a co nás začíná štvát, a naopak se inspirujeme jejich duchovními myšlenkami. Jenže my máme doma teplo, splachovací záchod, pračku, máme co jíst, tak to se nám to filozofuje. Nemůžeme se na ně zlobit, že chtějí totéž. Oni si tím neprošli. To, že kdysi věřili v hodnoty, které jsme my, Evropané, zlikvidovali, neznamená, že si nebudou chtít vyzkoušet, jaké to je, když užíváte civilizačních vymožeností. Člověk má tendenci mít se líp a žít pohodlnější život. A když už všechno má, pak třeba i zjistí, že ho to šťastnějším neučinilo.

Je mi z toho trochu smutno, ale na druhou stranu je úplně chápu. Také nemám sílu odejít do lesů do srubu, i když po tom někdy moc toužím. Říkám si, co by mi chybělo. Měla bych klid. Vymysleli jsme si daně, zákony, paragrafy, předpisy, ale je to jen alibismus, v tvůrčí práci to nepomáhá. Spíš naopak. Kdyby to zmizelo a mohli jsme jen tvořit… To by byla nádhera. Vím, že je to utopie, a asi neumím dát recept na systém, který by fungoval, ale také vím, že tohle, co žijeme, je někdy pěkný nesmysl. A přitom by stačilo málo. Jen odložit nabubřelou důležitost, která ve spoustě věcí kraluje. Pořád něco řešíme, hledáme problémy, pachtíme se a přitom, kolik toho člověk k životu potřebuje? Moc ne.

Vy ale evidentně nejste člověk, který by se dlouze trápil tím, co ho na světě zlobí a štve. Tak mi, prosím, naopak prozraďte, kdy je vám naopak veselo.

Když se povede představení, když jsem s vnoučaty, se psem, když jsem na zahradě, na kterou mám málo času… Musím se kontrolovat, abych, když dělám u počítače, nelitovala, že nejsem na zahradě, a když jsem na zahradě, že jsem nevyřídila maily. Přítomnost, to je jediná cesta, jak si udržet klid a vyrovnanost, ale je to šílené těžké. Myšlenky, které vás z ní vytrhují, jsou strašně silní nepřátelé. Jarda mi poradil, co dělat, když se dostanu do zajetí nějaké myšlenky. Jednoduše jí říct: Ty nejsi moje myšlenka! A ona se rozplyne, odpluje a mně se uleví. Člověk se potřebuje zbavovat myšlenek, jinak ho požerou. Spousta jich je nedůležitých a většinou ani nejsou naše. My nejsme myšlenky, to je jen zdání.

Úplně jste mě vylekala představou, jestli by ze mě vůbec něco zbylo, kdybych osekala myšlenky.

Zbyla by radost a spokojenost. Opravdu. Je to velká úleva. Ne, že by se mi to dařilo pořád, ale když se to podaří, je to radost. Jsme radost. A kazí nám to jen nesmyslné myšlenky a také strach.

Iveta Dušková (1962)

  • Herečka
  • Režisérka
  • -Ředitelka divadla Kampa
  • Autorka divadelních her pro děti i dospělé
  • Manželka Jaroslava Duška
  • Maminka dvou dětí, babička tří vnoučat

Koukněte na:

www.divadlokampa.cz

Šéfredaktorka

Majitelka hlavy, kterou proběhl nápad na založení Pravého domácího časopisu. S toutéž hlavou Petra v předchozích dvaceti letech moderovala na různých rádiích (Svobodná Evropa, Český rozhlas, Evropa 2, Impuls, Frekvence 1, Rádio Junior) i televizích (ČT - Žirafa, Studio 6; Nova - Snídaně s Novou) a všelijak se potulovala světem médií. Dnes má s manželem rodinné vydavatelství. Baví ji učit se od všech inspirativních osob, které se točí kolem Pravého domácího časopisu.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné