Rozhovor: Helena Máslová - hledačka pravdy

MUDr. Helena Máslová je dle mého statečná. Pustit se do křížku s tak šťavnatým nadnárodním byznysem, jakým je výroba léků, je podnikání rizikové a v případě matky tří dětí málem zavání hazardem. Ale čas jí dal zapravdu. V řadě zemí se teď lékaři z jiných oborů, jako je hematologie, neurologie, diabetologie nebo kardiologie, staví k antikoncepci mnohem kritičtěji než před lety. A lopaty větrných mlýnu praskají. Pomalu, ale přece.

Rozhovor: Helena Máslová - hledačka pravdy

  Když jsem četla nějaký váš článek nebo rozhovor s vámi, vždycky mě trochu provokovalo, že tam není žádná soukromá informace. Něco, co by vás polidštilo, zasadilo do kontextu života. Jen práce a zase práce…

Já jsem, co se týče sdělování mých intimních prožitků, takového toho odhalování, měla velkou záklopku. Teď už se doba změnila a mainstream posunul, teď už moje názory nikoho tak strašně nepopouzejí a odmítnutí není zdaleka tak silné, ale tehdy to tak nebylo.

Takže jste se cítila ohrožená?

Ano.

Ale teď už nejste, takže mi to všechno povíte, že? smích

Specializujete se na psychosomatiku. Byla vůbec někdy doba, kdy jste si souvislost mezi psychikou a tělesnými projevy neuvědomovala?

Nepamatuji se na to. Včera jsem byla na zahájení festivalu vědeckých filmů. Podotýkám, že nemá s medicínou nic společného, koná se na zemědělské fakultě a pořádá ho oddělení mikrobiologie. Pouštěli tam skvělý dokument o porodech Microbirth, který přesně potvrdil to, co si myslím řadu let. Že vaginální porod má svůj význam a zbytečně indikované sekce jsou škodlivé. Že se nemá dítě po narození matce odnášet… Vždycky mi například docházelo, že dítě má mít prvotní mikrobiální osídlení kůže od matky, jenže to tehdy bylo v rámci porodnické péče naprosto neakceptovatelné. Proslulý porodník Michael Odent říká: „Dnes je vědecky potvrzené, že dítě patří k matce.“ (úsměv)

Tušíte, jak vás v komplexním nazírání na člověka a v odvaze stát si za svým nepohodlným názorem ovlivnila rodina?

Dětství a mládí jsem prožila v komunismu, ale moji rodiče jsou věřící. Takže mi možná v téhle ideologické podobě ukázali, že mohou existovat nějaké dvě pravdy vedle sebe. Pamatuji se třeba, že mi na gymnáziu „soudružka“ učitelka zakázala nosit křížek na krku. Když jsem to oznámila doma, můj otec se na mě jen podíval, řekl „zpátky na krk!“ a odešel do školy. Nevím, co se tam dělo, ale od té doby se už nikdy nikdo neodvážil říct, že si mám křížek sundat. Takže tady někde možná koření moje ochota stát si za svým, přestože se pak v mém životě děly i některé věci, které vyžadovaly velkou míru adaptability.

Další zkušenost, která asi nějakým způsobem sehrála svoji roli, je, že jsem po porodu dostala zánět dělohy. Měla jsem antibiotika a nic. Pořád horečky, bylo to šílené. Druhá antibiotika, nic. Stále horečky a bolesti v břiše. Jela jsme tedy do Černošic za „starou Vaňkovou“, jak se jí říkalo. Ta mi dala nějaká homeopatika, mně se výrazně ulevilo a zánět odezněl. Nevím, nakolik to byla síla myšlenky a nakolik účinnost homeopatik, nicméně to byl můj první dotyk s neoficiální terapií.

A pak mě také naštval způsob mého porodu. Byl pro mě natolik nepřirozený a natolik vzdálený mým chutím, přáním, potřebám a instinktům, že jsem si začala klást otázky.

Když jste založila Centrum psychosomatické péče?

Hm. Když mě vyhodili z porodnice. (smích) Pracovala jsem pak na interně a k založení Centra jsem se dostala právě přes internu. To slovo „psychosomatika“ se tam totiž docela často objevovalo a já jsem začala víc chápat, co to je. Později jsem nahlédla i do dalších oborů jako je etikoterapie, homeopatie, antroposofická medicína atd. Čím více se člověk vzdaluje od konvenční medicíny směrem k alternativě, tím více se diverzifikují a rozpadají různé přístupy, tak jsem se zase vrátila zpět a ukotvila se v psychosomatice, což je na západ od nás součást konvenční medicíny.

A pak je tu ještě jedna věc. Když si otevřete kteroukoli učebnici interny, je tam nadpis nemoci, první odstavec je definice a histopatologický obraz, následuje etiologie, tedy jak ta nemoc vzniká, a asi u 90 % diagnóz tam stojí: nezjištěno. Přitom první věc, která člověka zajímá, je: Proč se mi to stalo? Proč zrovna já? A mě začalo zajímat, proč ti lidé onemocněli.

Jak mě pak v rámci mého „kariérního postupu“ šoupli na LDN, byl to pro mě takový roční kurz. Intenzívně jsem ty lidi studovala a ptala se: Proč zrovna tenhle pán dostal tuhle nemoc a proč na ni umřel? Proč tihle dva sedí na kraji postele ve stejné ortopnoické poloze a oba mají chamtivé příbuzné? A co mají tyhle paní společného, když umírají na stejnou chorobu? Jsou původně z vesnice, měly domácí zvířata, pak se přestěhovaly do paneláku a přestaly se hýbat atd. Tak jsem začala nemoci studovat ne zepředu, ale zezadu. A vyskakovalo mi, že nejlepší je do životů intervenovat včas, nejenom dávat lidem léky, ale nějakým způsobem je vychýlit, aby uhnuli ze směru, který je vede do rozvinutí nemoci, případně předčasného úmrtí.

Takže vám tím, že vás odsunuli i z interny, pomohli?

Strašně. (smích)

A proč se vlastně konal první odsun z gynekologie na internu? To bylo opravdu kvůli článku, který kritizoval hormonální antikoncepci?

Jojo. On tehdy vyšel v Respektu, který tam nikdo z doktorů nečetl, doktoři čtou Blesk, ale internet je mocný nástroj. (úsměv) A já jsem jednoho dne přišla do práce a tam mi oznámili: Na interně chybí doktor. Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaká stáž, zkrátka provizorní řešení, pak jsem psala odvolání k řediteli nemocnice a stěžovala si a já nevím, co všechno, ale měla jsem tehdy podepsanou smlouvu jen jako sekundární lékař, takže jsem neuspěla.

A řekl vám někdo proč?

Samozřejmě neoficiálně. Dnes mi mé vyhoštění připadá celkem správné. Aby lékařský tým dobře fungoval, musí tam být velká míra vnitřní loajality, a je jedno, jestli jde o práci nebo o loajální vztahy s externími spolupracovníky. Hormonální antikoncepce je zkrátka masově předepisovaný lék a každé oddělení nemocnice se snaží mít dobré vztahy s farmaceutickými dealery.

Je mi jasné, že vy osobně se za léta praxe v oboru můžete opírat o zkušenost. Ale existují vlastně obecně platné vědecké důkazy, kterých se protistrana dožaduje a které by dokazovaly škodlivost hormonální antikoncepce?

Problém je v tom, že výzkumy účinků hormonální antikoncepce musejí být prováděny na velkém počtu žen, aby byly reprezentativní, a proto jsou hodně drahé, takže je většinou financuje farmaceutický průmysl. Někdy se ale přesto stane, že třeba některá univerzita udělá výzkum, i když bohužel samozřejmě mnohem menší. Třeba univerzita ve Stockholmu udělala první výzkum souvislosti užívání hormonální antikoncepce a rakoviny prsu. Vyšlo to úplně katastroficky, tedy že se riziko rakoviny mnohonásobně zvyšuje. Když se něco takového objeví, vždycky to samozřejmě vyvolá emoce. Tehdy vznikla tzv. „letní švédská panika“, takže se téma začalo diskutovat, dostalo se na konference a hned se zafinancovala studie, která to vyvrátila.

Nemáte někdy pocit zmaru?

Ne. Teď jsem měla pocit zmaru po dlouhé době… v neděli.

A co bylo? Velká pardubická?

Ne, volby. (smích) Ona politika s tím naším tématem souvisí.

Když se člověk začne zajímat o historii medicíny, najde tam, že před sto lety byl doktor a ten měl svého pomocníka – lékárníka. Ten lékárník měl domácí laboratoř, do které mu nějaké „babky kořenářky“ nosily přírodní suroviny. Plody, listy, houby… Lékárník doktorovi vyráběl speciality pro pacienty a lékař je používal. První fabrika na léky vznikla roku 1912. Tehdy se poprvé nějaká větší dílna nazvala farmaceutickým závodem. Vyráběla aspirin, což byla v původní podobě vrbová kůra, kterou kořenářka naloupala u rybníka, donesla lékárníkovi, ten to nějak zpracoval a doktor to pak dal pacientovi. Tím se to odstartovalo a vnesl se do toho komerční potenciál. Lékárník, který vyráběl ve velkém, začal být bohatší než doktor. A tím se změnila hierarchie. Doktor najednou začal být pomocníkem farmaceutického průmyslu. Není důležité vyléčit pacienta, ale prodat lék.

Nacházíte si čas na diskuze a besedy s mladými lidmi. Jak se oni dnes dívají na hormonální antikoncepci?

Myslím, že se ten názor uzdravil v tom smyslu, že to přestala být „povinná součást školní tašky středoškolačky“.

Ona antikoncepce, v době, kdy jsem byla na vysoké, byla docela „cool“, abych použila moderní slovo.

Ano. On to byl vlastně takový iniciační rituální předmět. Mezi ně patří cigarety, alkohol a bohužel tenhle punc získaly i antikoncepční pilulky. Všimla jsem si toho jednou i v nějakém baru. Holka, protože hledala peníze, vytáhla obsah kabelky na barový pult. Vyskládala tam vedle sebe krabičku cigaret, rtěnku, plato s antikoncepcí a bylo vidět, že chce říct…

Jsem velká holka.

Tak. Mělo to ten demonstrativní podtext. Přitom by klidně vedle antikoncepce a cigaret mohla na bar vyložit i nějaké antimykotické léky, protože se zahájením pohlavního života jdou mykózy ruku v ruce.

A teď už jim to teda tak „cool“ nepřijde?

Nepřijde. Dokonce si myslím, že když to holky nasadí moc brzo, dokonce to i skrývají. Už to ztratilo odznak dospělosti, přestalo to být „ozdobou“ osobnosti. Což je dobře, ale zároveň si myslím, že to striktně odmítnout nelze. Že by to bylo vylití vaničky i s dítětem. Jít v sedmnácti na potrat také není žádná výhra v loterii. Když se stane, že holka začne v sedmnácti opravdu pravidelně sexuálně žít, má pohlavní styk třikrát týdně a ví, že by žádné dítě nezvládla a že by na potrat stejně šla, myslím, že je předepsání hormonální antikoncepce na místě.

Můžete připomenout, co jste vlastně v tom prvním inkriminovaném článku kritizovala?

Ten článek se původně jmenoval „Hormonální indoktrinace“. Zaměstnancům farmaceutických firem se podařilo skrze seriály a časopisy, jako bylo „Bravíčko“, Dívka a podobně, vnuknout myšlenku, že je to správně a že je to normální. Bohužel i přes gynekology. Já jsem pak ve své ordinaci potkala stovky holek, kterým byla předepsána antikoncepce, i když byly panny a ani kluka neměly. To zneužití, fakt, že se pilulky předepisují jako lék na nepravidelný cyklus nebo na pleť, jsem viděla a vidím jako velký nešvar a velké nebezpečí, na které jsem upozornila. Zpětně se to potvrdilo. Vývoj potvrdil všechno, co jsem předvídala. Teď mluvím o Diane 35, která byla používána u mladistvých na léčení akné.

Ano, také jsem o tomhle „léku“ ve dvaceti přemýšlela…

Já jsem ji sama používala! Měla jsem docela pupínky, coby studentka medicíny jsem šla na dermatovenerologickou kliniku a tam mi řekli, že právě probíhá studie, která testuje lék na pleť. A ten zároveň funguje jako antikoncepce. Řekla jsem si „výborně!“ a studie se zúčastnila. Byla to Diane 35, která zabila ty čtyři holky ve Francii. (Před časem vyšlo ve Francii najevo, že nejméně čtyři Francouzky, které od r. 1987 zemřely na žilní trombózu, užívaly dlouhodobě preparát Diane 35. Pozn. aut.)

Jak snášíte permanentní zaujaté a často zlé útoky na svou osobu ze strany lékařů, kteří mají na svých webových stránkách reklamy na hormonální antikoncepci?

Já to moc nečtu. (smích) Ona komunikace s gynekology je trochu specifická. Není stejná, třeba jako když přijdete k plicaři, to určitě cítíte. Spousta pacientek mi říká, že jakmile přijdou ke gynekologovi, jako by stáli každý na jiné straně barikády. Vysvětluji si to tak, že většina z gynekologů dělá eticky spornou práci. Každý, kdo pracuje ve státní nemocnici, musí dělat potraty, někteří dělají redukce dvojčat… (Jeden z plodů je v děloze usmrcen, aby celé těhotenství a porod byly méně rizikové. Pozn. aut.)

Máte tendenci se do mediálních polemik pouštět?

Já myslím, že to ani není žádoucí. Současný svět je nastaven tak, že existuje několik pravd vedle sebe. 20. století natolik zdiskreditovalo jednu pravdu, že v současné době existuje pluralita názorů – já doufám, že zdravá, i když se v tom někdy lidi ztrácejí. Já problém nemám. Navíc se nepovažuji za někoho, kdo má pravdu, ale za hledače pravdy.

Jak vy – jako doktor vyznávající celostní pohled na člověka – vidíte náš nejbližší vývoj?

V současné době – a to není jen můj názor – se pravděpodobně poprvé narodila generace lidí, kteří budou mít horší kvalitu života, než měli jejich rodiče. Bude to i důsledkem extrémního nárůstu chronických chorob. Jako bychom se – coby populace – stali nemocnou. V mé generaci bylo normální být zdravý. V dnešní době je normální, když má 80 % dětí ve třídě nějaké chronické zdravotní problémy. Jednou z těch chronických civilizačních chorob je i neplodnost. To znamená, že generace, která se teď chystá na reprodukci, bude konfrontována s výzvami, které my jsme vůbec neřešili. Pravděpodobně 1/4, možná i 1/3 z nich nebude mít děti přirozenou cestou.

To jsou teda prognózy…

No, ekonomové předvídají, že je problém ještě horší, že se nárůstem chronicit celosvětově zhroutí zdravotní systém, protože to nebude možné ufinancovat. Takže nebude žádná VZP, nebude žádná fakultní nemocnice. A ten horizont je rok 2050! To je mezník, kterého se pravděpodobně dožijeme.

Genderově zatížená otázka: Znáte nějakého gynekologa nebo porodníka – muže, který by sdílel vaše názory? A hlavně – nebál se je ventilovat?

Na první otázku odpovídám ano, ano, ano a na tu druhou ne, ne, ne. (smích) Znám jich několik a skvělých, na úrovni docentů, pedagogů a podobně, ale zkrátka, kdo chce s vlky býti, musí s vlky výti. Třeba v otázce hormonální antikoncepce, když už se o ní bavíme, jsou mnohem kritičtější lékaři z jiných oborů. Hematologové, chirurgové… To ukazuje, že se změnil a v budoucnosti se, myslím, ještě bude výrazně měnit trend v medicíně. Dosud se obory zužovaly a specializovaly, takže už nestačí internista, už to musí být kardiolog. Už nestačí kardiolog, už to musí být aritmolog… Teď už má v podstatě každá nemoc svého specialistu. Ale v poslední době, kdy jsou informace extrémně dostupné, není žádoucí, aby doktor znal úzce jednu část medicíny, ale aby měl mezioborové vidění. A nejlépe mezioborové vidění nejen v medicíně, ale i z úhlu pohledu jiných věd. Třeba i v té gynekologii se ukazuje, že daleko užitečnější pohled na gynekologickou diagnózu je pohled endokrinologa, mikrobiologa nebo biologa. Například u neplodnosti je daleko přínosnější názor ekologa nebo environmentalisty. Myslím, že se to teď epochálně láme a že čím šířeji teď člověk bude vzdělaný, tím lépe bude schopen pacientovi pomoct.

V té zmiňované Francii si farmaceutický průmysl dovolila atakovat kardioložka, která byla svědkem infarktů u žen před padesátkou, což v minulosti nebylo. Z druhé strany útočí neurologové, kteří hospitalizují ženy s cévními mozkovými příhodami. Co se porodů týče, nejvíce ochotní ke změně systému jsou imunologové. Protože když budete denně konfrontovaná s třiceti dětmi s astmatem a imunologickými poruchami, budete si klást otázku: proč tyto děti nemají imunitu, zatímco u tzv. „farmářských“ dětí, které se rodí někde v nehygienických podmínkách, tyhle problémy nejsou.

Ostatně otázka „proč“ je pilíř psychosomatiky. Přijít na příčinu nemoci. Jak často se to daří?

Někdy je to úplně zřejmé. I ty ženy to vědí, přijdou a říkají: „Já vím, proč to je.“ Třeba dneska to má devatenáctiletá pacientka odhadla v jedné větě: „Táta si našel milenku, mně začala bolestivá menstruace.“ Ženy jsou schopné říct vše podstatné v jedné větě, ale ty souvislosti přesto často nevidí. Jenže každý, kdo trochu chápe, jak funguje endokrinní systém v těle a jak somatizujeme úzkosti a strachy, to vidět začne. Když mám matku, která je žena v domácnosti a je extrémně finančně i emocionálně závislá na otci, který ji ohrožuje nejen milenkou, ale i existenčně, vzkaz pro mě jako pro dceru je jasný: pověsit se na krk nějakému muži je nebezpečné, protože mi může provést takovou věc, a to znamená: muži jsou nespolehliví, tím pádem se o sebe musím postarat sama, tím pádem se musím dobře učit, teď mi to ale úplně nejde, tím pádem jsem nervózní a ve stresu. Navíc jsem si doteď nenašla žádného pořádného kluka, a přitom si mám najít takového, který mi bude 30 let věrný, udělá mi dvě děti a nikdy mě neopustí… To vypadá, jako když jste doteď běhala okresní přebor a teď jste na olympiádě. Z toho pramení menstruační neuróza. Menstruace takhle funguje.

Tady je to tedy zjevné. Ale co když to zjevné není? Určitě se při rozkrývání problému najde spousta věcí, které se mohou jako příčina jevit. Stává se často, že se problém odblokuje, vyřeší, ale přitom se nepřijde na to, co ho způsobilo?

Míra traumatu a důsledek – psychická alterace a somatizace – nemusí být v přímé úměře. Někdy člověk strašné věci zvládne a přežije bez následků, a jindy banální podnět zarezonuje na citlivou strunu a spustí se kaskáda katastrof. Mnohem důležitější je vnitřní citlivost na některá témata. A někdy je těžké zdroj té zranitelnosti najít. Ta se někdy dědí. Často nestačí babrat se jen v jednom životě, ale vždycky je dobré jet třeba tři generace dozadu, a pak se většinou to téma objeví. Když se na to přijde, je to úlevné, protože pochopení vede k uzdravení. Události ani chování ostatních lidí nezměníme, ale své vnímání ovlivnit můžeme.

MUDr. Helena Máslová (1968), psychogynekoložka, vystudovala medicínu na Karlově univerzitě. V době, kdy byla doma se třemi malými dětmi a hledala informace o hormonální antikoncepci, narazila ve zdrojích odborných článků na alarmující informace o důsledcích užívání syntetických hormonů, které nebyly gynekology brány v potaz. Článek, který vyšel r. 2003 v Respektu, se stal nejčtenějším článkem roku a zapříčinil o několik let později její nucený odchod z gynekologicko-porodnického oddělení. Další kritické články byly pro ni jízdenkou do Léčebny dlouhodobě nemocných. I tuhle štaci dokázala zúročit. Na tzv. terminálních pacientech se jí potvrdilo, že pokud chceme ovlivnit nemoc v průběhu života, musíme ovlivnit celou osu životního příběhu a pacientovo vnímání sebe a okolí. V roce 2008 založila Centrum psychosomatické péče, kde se soustředí zejména na psychogynekologii, ženské zdraví a reprodukci z pohledu psychosomatických souvislostí.

KOUKNĚTE NA:

www.psychosomatic.cz www.hormonalniakvarium.cz

Monika je novinářka, moderátorka a také dlouholetá kamarádka matky časopisu Petry Kruntorádové, kterou poznala na studiích žurnalistiky. Takže tak nějak přirozeně vyplynulo, že bude pro Pravý domácí NĚCO tvořit. Od prvního čísla píše pravidelně fejetony, tu a tam rozhovor a poslední dobou stříhá a lepí koláže, což ji náramně baví. Fejetony Odvrácená strana matky vyšly v r. 2016 knižně, knížka se líbí, a to Moniku baví také. Ještě ji baví její dcery Rozárka a Viktorka, kocouři Cipísek a Simba a manžel Martin, který její fejetony ilustruje. Prý rád. Moničiným koníčkem jsou aromaterapeutické masáže a společenský tanec.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné