Rodinný permakulturní dům v Uhříněvsi

Ukázkový projekt Kopřiva & Kopřiva v Uhříněvsi, to je permakultura v rodinném měřítku s přesahy do místní komunity a s přívětivou tváří. Ráda vás tímto zvu na další permanávštěvu.

Rodinný permakulturní dům v Uhříněvsi

Text: Eva Hauserová

„Můj nejoblíbenější citát o permakultuře zní, že je to revoluce maskovaná jako zahradničení. Jednak je to tak krátké, že si to pamatuji, ale hlavně je to tak,“ vysvětluje Alena Kopřiva Chadová. "Pro mě to ale zdaleka nekončí u zahrádky. Však už si ty další oblasti postupně procházím a mám radost z toho, co mě potkává. I dětství jsem vlastně prožila vcelku permakulturně díky přibližně dvousetletému skluzu mé rodiny vůči okolnímu světu (smích). Ale ne, nebyli nijak zaostalí, spíš staromilci a také se nenechali zblbnout konzumem.“

Alena je grafička, takže to všechno má výtvarný šmrnc, a dokazuje, že permakultura může být hezká na pohled (s tím bývá někdy potíž, protože k filozofii permakultury patří využívání odpadu, třeba pneumatik, obalů od potravin apod. – a samozřejmě záleží na tom, jak esteticky si s odloženými věcmi dokážete poradit). Rodina Kopřivů s roztomilými tříletými dvojčaty žije viditelně v klidu a pohodě, i když Alena stíhá neuvěřitelné množství dalších věcí – komunitní život v rodných Kolovratech, což je obec vedle Uhříněvsi, účast v pražské síti PRALETS, chov indických běžců nebo návraty k profesi grafičky.

Jak to všechno začalo…
„Vyrůstala jsem na venkově a v širokém okolí jsem znala snad každý kámen. Později jsem těžko snášela necitlivé zásahy ve svém teritoriu, často v souvislosti s „moderní“ výstavbou satelitních městeček a s přívalem podnikatelského baroka do polí. Školy s výtvarným zaměřením ještě prohloubily moji vnímavost a cit nejen pro estetiku, ale i pro kvalitu obecně. V praxi mi pak stále intenzivněji přicházela na mysl kvalita života a udržitelnost i smysluplnost lidského počínání. Překvapením bylo, že chtít žít podle svých mírumilovných představ je celkem tvrdý boj.“

Alenin muž Honza je spřízněná duše, brzy spolu oslaví třináctileté výročí ode dne, kdy je „nenápadně“ dala dohromady jedna jejich rodinná známá. Honza profesionálně vyvíjí software, ale má také blízko k tradičnímu životu na venkově, k bylinkářství a k mastičkářství.

Vzpomínky na vesnické dětství

Děti, které jsou nuceny k jednotvárným pracím, jako je plení nebo chození na trávu králíkům, si často vypěstují k domácímu hospodářství odpor. Alena to tak neměla. „Naše rodina žila na malém hospodářství, kde se hodně pracovalo. Po práci a škole se zpravidla šlo na druhou směnu na zahradu a ke zvířatům. Rodiče po revoluci budovali místní koloniál, o hospodářství (průběžně ovce, kozy, krávy, prasata, králíci, drůbež, včely, louky, políčka, malá zahrada na stráni pod domem, velká na konci obce) se starali z velké části prarodiče, kteří šli do důchodu ještě čiperní. A táta byl Ferda Mravenec, v dílně stavěl motorky, čtyřkolku, šlapadlo na vodu, traktůrek, z vraku auto, ze stavebního vrátku (vozítko na tašky při pokrývání střechy) sestrojil udělátko na vyorávání brambor.

Práce „na pozemcích“ mě docela bavila, měla jsem ráda společnou práci při senách, stáčení medu nebo moštování. Nutno přiznat, že s vrstevníky jsem si o tom moc „nepokecala“, přitom to bylo tolik jedinečných zážitků! Ještě dlouho nepolíbená autoškolou jsem zvládla vyjet s traktorem dva schody u hospody, s celou rodinou na valníku. Nebo se takhle coby školačka vracíte mezi poli prosluněnou voňavou krajinou ze sousední vsi a už na dálku slyšíte místní rozhlas s naléhavým hlášením, že „žádáme občanku, která postrádá kozy, ať se neprodleně dostaví na národní výbor“. Byl to i pocit výjimečnosti a osamocenosti, jelikož takhle nežil ve vsi prakticky už nikdo jiný.

Nenápadný půvab permakulturní zahrady

Pusťme se do prohlídky rodinné vilky se zahradou v Uhříněvsi. Zahrada má obvyklou podobu sadu s pravidelně vysázenými ovocnými stromy, respektuje požadavky malých dětí, působí úpravně a úhledně, a přitom tu jsou aplikovány prakticky všechny obvyklé permakulturní postupy. Poblíž obytného domu jsou plochy pro hry dětí, stranou po okrajích, kolem mladých stromků a v zadní části pozemku najdeme polykultury zeleniny, trvalek a drobného ovoce (to znamená žádné rovné řádky a žádné větší výsadby jedné jediné plodiny). Vláhu na záhonech zadržuje a plevele drží v šachu mulčování slámou, o španělské plzáky se postarají kachny indičtí běžci. Zahrada má i koutek divočiny s útočištěm pro ježky, rostou tu staré odrůdy zelenin a bylin a méně běžné ovocné dřeviny, Alena totiž spolupracuje s obecně prospěšnou společností Gengel, která staré a krajové odrůdy uchovává při životě.

Pohodové potkávání

Jednu neděli jsme se u Kopřivů sešli v několika lidech na akci zvané 5P. Je to taková tradice už od začátků permakulturního hnutí, což u nás probíhalo v 90. letech, a zkratka 5P znamená Přátelské pohodové pracovní permakulturní potkávání. Skupina známých a přátel se sejde na víkend nebo jen na den u jednoho z nich, s něčím pomohou (design pozemku, vykopání jezírka, stavba plotu, výsadba stromů…) a hostitel jim poskytne občerstvení a nenáročný nocleh. Bývá to pochopitelně spojeno s posezením u táboráku, společnou zábavou a výměnou zkušeností. Celé je to zadarmo a práce jde od ruky mnohem lépe a příjemněji, než kdyby se s ní hostitelé pachtili sami.

Na programu dne byla stavba skleníku. Zlatým hřebem bylo skvělé veganské občerstvení, a pak prohlídka úžasného podkrovního patra vilky, kde se člověku otevřou nepravidelné, průlezy pospojované hobití prostory s oblými hranami a nádhernými, teple působícími hliněnými omítkami. Nejen podkroví, ale také horní patro domku, které Kopřivovi obývají, má krásný a přitom nevtíravý a přirozeně působící interiér. „Honzova a moje vize před rekonstrukcí byla zcela idealistická – přírodní materiály a příznivá cena, což by odpovídalo jak našemu světonázoru, tak dostupným finančním prostředkům,“ vypráví Alena. „Velmi brzy jsme ale pochopili, že z těchto dvou požadavků si musíme vybrat ten důležitější. V průběhu rekonstrukce se místy blýskaly svatozáře na všech frontách, ale po roce a půl bylo konečně hotovo, všichni jsou snad spokojeni a nám se bydlí pohádkově. Teplo domova nám kromě organicky tvarovaného prostoru, hliněných omítek a dřevěných podlah zajišťuje střešní izolace ze slaměných balíků a kondenzační kotel. Slaměné balíky se kolem Prahy sháněly velice těžko, kdo má dnes malý balíkovač, má velký poklad. Technologicky vyspělý kondenzační kotel dohřívá na požadovanou teplotu plynem vodu, kterou předehřály solární panely. Spolu se slaměnými izolacemi uspoří ohromné množství plynu a bydlení je přitom mnohem příjemnější než předtím.

Permakulturu mám v krvi

Alena shrnuje svoji cestu takto: „Představa o životě – náraz na realitu – hledání východiska – nalezení permakultury. A velké oddechnutí a vděčnost. Od té doby, co jsem si s permakulturou začala, všechno jde. A přímo skvěle!“

PRALETS = Pražská síť LETS, LETS = Local Exchange Trade System čili systém místní směny, oběživem je lokální alternativní měna, v tomto případě se nazývá pražce

Do této sítě je Alena zapojená coby „průvodce“, to znamená, že přidává a provází nové členy. „Momentálně má PRALETS něco přes 80 členů a lze už na něm sehnat i udat leccos. Z mé nabídky využívají lidé asi nejvíc prohlídku našeho domu a zahrady, sem tam chtějí sazenice či rostlinná mléka. Využila jsem s povděkem párkrát nabídku domácích výrobků, zahradní brigádníky nebo stěhováka a zbavuji náš dům přebytečných sklepních a půdních pokladů. V naší části Prahy ještě není PRALETS tolik rozšířený, nejspíš z toho důvodu, že jsou tu lidé ještě zvyklí vyměňovat si drobné služby a výdobytky jen tak z přátelství.“