První dáma trendů. Rozhovor s Dominique Peclers

Jedna z největších trendsettingových agentur na světě dodnes nese její příjmení, ačkoliv Dominique Peclers je již mnoho let v důchodu. Svou firmu založila v roce 1970 po tom, co určovala barvy a trendy pro celý francouzský módní a textilní průmysl ve funkci veřejné správy a po několika letech v pozici trendsetterky předního Pařížského obchodního domu Printemps. Podzim svého života tráví dál v profesioním nasazení. V pozici art direktorky vede vizuální identitu i vývoj kolekcí pro značku Animana, jedné z nejudržitelnějších a nejférovějších značek na světě. S její zakladatelkou Adrianou se skvěle doplňují. Dominique miluje produkt, estetiku a marketing a Adriana koncept fair-trade.

První dáma trendů. Rozhovor s Dominique Peclers
 

Trendy jsou dnes denním chlebem, Dominique. Vy jste stála u jejich zrodu. Jak vlastně vznikly trendy? Mám pocit, že na světě není lepší osoba, která by dokázala povědět tento příběh.

Jako novinářka jsem se zúčastnila konference o módním průmyslu. Řečník navštívil Spojené státy a vyprávěl, jak tam velmi chytře využívají ‘módu’, dnes bychom asi řekli trendy, ke zvýšení poptávky po zboží. Dělali to mnohem lépe, než my.

A jak to dělali?

Využívali módu, čili měnící se vzhled oblečení, k urychlení jeho obrátky. Díky měnícímu se vzhledu máte pocit, že to, co máte doma, už je zastaralé a jdete zpátky do obchodu.

Ve Francii se čekalo, až budou zveřejněné kolekce haute couture, tedy vysoké krejčoviny. Ty se potom kopírovali na zakázku klientů, ale pret-a-porter kolekce, které nebyly šité v salónech ale ve fabrikách, byly bez jakéhokoliv stylu či kreativity. Byly to funkční oděvy pro nižší společenské vrstvy a byly rok od roku stejné. Nikoho by ani nenapadlo je nějak vizuálně řešit. Průmyslníci se báli módy. Byli zvyklí vyrábět to, co se prodávalo.

A jak se z vás tedy stala ta legenda trendů?

Po skončení konference jsem oslovila organizátory, že mě velmi zajímá jejich projekt. Chtěli otevřít státní agenturu, která by dokázala poradit majitelům továren co vyrábět, aby se to lidem líbilo.

A to vám bylo kolik, Dominique?

To bylo v pětapadesátém, takže mi bylo dvaadvacet. Měla jsem diplom z ekonomie, ale pracovala jsem jako žurnalistka a vždy mě lákala móda.

Ta práce ale nebyla nijak kreativní. Měla jsem spíš za úkol vše zanalyzovat a připravit prezentaci pro zástupce průmyslu. Šla jsem třeba do obchodů a ptala jsem se vedoucích, co se prodává dobře, co si myslí, že už by se dál vyrábět nemělo. Ve Francii vládl socialismus. Všichni se báli udělat něco mimo zajeté koleje. Třeba názor, že balerínky nejsou boty. Prodávaly se v oddělení cviček a bačkor a všichni mi tvrdili, že si toto nikdo jako botu nekoupí.

  Byla tedy padesátá léta a vy jste měla diplom z ekonomie?

Ano, to nebylo úplně běžné. Já jsem studovala Science-Po, to byla tenkrát jediná vysoká škola, kde mohly ženy studovat společně s muži, proto jsem si ji vybrala.

Považujete se za feministku, Dominique? Francie je považována za kolébku tohoto hnutí.

Řekla bych, že jsem feministka, ale ne ve smyslu boje proti mužům. Jsem pro rovnost práv, platů a možností. Když jsem působila v týmu architektů, pochopila jsem, že každý tam má svou roli a přináší něco jiného. Muži fungují úplně jinak než ženy a pro mě by práce v tomto čistě maskuliním prostředí byla velmi náročná. Bylo by těžké se v něm prosadit jako jim rovná. Tak jsem raději skončila v módě. O ní se říkalo, že je to plné ženských a gejů. Dobře, řekla jsem si. Jako novinářka jsem toho hodně viděla a pochopila jsem, že chci být v pozadí, u zrodu produktu, že přesně to je má vášeň.

[time-restrict on="2019-07-07"]

Jak se na vašem životě projevilo, že jste feministka? Musela jste někdy bojovat za svá práva?

Musela jsem asi dvakrát za svou kariéru muži proti mě zpříma a jasně vysvětlit, že s ním nebudu spát, abych dostala práci nebo zakázku. To ano. Ale víte, já nejsem moc feminní, spíš jsem všem naháněla strach. Jsem dost vysoká a jednám na rovinu.

Měla jsem štěstí, že jsem byla vychovaná jako jedináček. V rodinách, kde byly dívky i chlapci se kluci učili dovednosti od otce a dívky od matky. Kluci se naučili hrát šachy a holky vyšívat a vařit. Já jsem měla to štěstí, že jsem se učila od obou rodičů. Vždy jsem věřila, že být ženou mi nebrání studovat ani pracovat. Byla jsem vychována v tom, že žena musí být samostatná.

Když jsem šla jako absolventka prestižní Science-Po žádat o práci a oni se mě zeptali, zda umím psát na stroji, zeptala jsem se jich, zda by tuto otázku položili muži a odešla jsem. Nevzala bych práci sekretářky u někoho, kdo má stejné vzdělání, jako já.

A ve vaší vlastní firmě to potom vypadalo jak?

Měla jsem v týmu samé ženy. Víte, já u mužů nikdy nenašla disciplínu pracovat důsledně. Radost z dobře odvedené práce. To mají pouze ženy. U mužů jde o ego. Anonymní práce není pro muže zajímavá. Naše konzultantky jely do továrny za klientem, pracovaly s ním týdny na kolekci, ale jejich jméno nakonec nikde nefigurovalo. Vstávaly brzy ráno a cestovaly na jih Francie a ve finále se o tom svět nedozvěděl. To muži nejsou schopni přijmout.

Jednou se mě dokonce někdo z novinářů ptal na to, zda máme ve firmě vůbec nějakého muže. Odpověděla jsem, že ano. Že máme uklízeče. A byla to pravda!

Dominique, vy pozorujete svět módy už přes šedesát let. Co přineslo největší změny?

Když média i veřejnost uznaly, že pret-a-porter je plné kreativity, že je atraktivní a krásné. Předtím tu nebylo nic než haute couture.

A to bylo kdy?

V roce 1958. Až v roce padesát osm se obnovil ekonomický růst tak, jako před krizí v devětadvacátém roce. Ta zasáhla celý svět, potom přišla válka a deset let po válce jste s vděčností koupili to, co bylo. Pokud jste chtěli třeba žlutou přízi, ve frabrice vám řekli, že mají padesát kilo šedivé. Berte, nebo nechte bejt. Odvykli si reagovat na poptávku.

V roce 1958 začal fenomén konzumní společnosti. Průmysl pochopil, že je něco jinak. Poprvé se objevily barevné časopisy a v nich fotky. Do té doby bylo vše černobílé a se skicami. Móda najednou začala být pro všechny. Ne jen pro elitu, která si mohla dovolit haute couture. Do té doby se čekalo na novou kolekci haute couture. Vy jste si potom koupili práva na kopírování šatů. Třeba pokud někdo v Nice chtěl šaty od Chanel, tak si zakoupil střih, dostal kontakt na dodavatele látky a šaty se pro zákazníci ušily tam. Američané si také kupovali práva na kopírování modelů Francouzských návrhářů. Buržoazie by si nikdy nekoupila nic ušité v průmyslové výrobě. Do té doby to bylo jen pro chudé.

Představte si, že třeba časopisy neměly ani právo uvést u modelu cenu a obchod, kde si ho lidé mohou zakoupit. Když jsem pracovala jako žurnalistka, v redakci říkávali: to se poštou neposílá. Vůbec jsem nechápala, co tím myslí, proč tam nemůžeme cenu a jméno obchodu uvést. To ale směly dělat jen katalogy, které se potom poštou zdarma rozesílaly odběratelům a neprodávaly se.

A otevření Číny světu a delokalizace pro vás nebylo tak markantní, jako nástup pret-a-porter?

S průmyslovou výrobou přišla domněnka, že udělat něco krásného stojí stejně, jako udělat něco ošklivého. Ale to není pravda, že. Pokud chcete krásný a moderní produkt, je tam velká investice do návrháře, do jeho kreativního nasycení. Návrhář totiž nemůže pět dní v týdnu tvořit. Potřebuje čas se získat inspiraci, nasytit se. Kdybyste třeba vzali návrháře a zavřeli ho do kanceláře někde u fabriky, ať udělá novou krásnou kolekci, tak za půl roku už nenavrhne nic. Bude odstřižen od světa, od dění. Návrháři musí cestovat, chodit ven, do klubů a za kulturou. A to něco stojí. My jsme si tenkrát mysleli, že řešením bude přemístit výrobu do zemí s nižšími platy. Že tak budeme moct nabídnout krásné věci i lidem, kteří nemají moc peněz. Pak ale přišlo to rozčarování. Mysleli jsme si, že dáváme práci lidem, kteří ji potřebují, ale ta realita byla jiná. Šokující. Děti, strašné pracovní podmínky.

Krátce po nástupu do důchodu jste opět nastoupila do práce a stala jste se art direktorkou značky Animana. Plánovala jste tento scénář pro naplnění svého důchodu?

Když jsem opustila Peclers Paris chtěla jsem něja využít své znalosti a zkušenosti pro rozvoj značky, která dělá věci dobře. Byla jsem pozvána do Afriky, ale zdejší řemeslníci neměli o mé služby zájem. Chyběl tomu rámec, firma, která by to celé finančně a operativně zaštítila. Víte, oni pracují pro lokální trh. Vědí, že když budou plést dva týdny košíky, tak je potom prodají a jakš takš uživí rodinu, ale je to pro ně jistota příjmu. Jejich produkty ale nejsou pro Evropský trh. Museli bychom změnit design, oni by strávili čas na přepracování svého postupu a hlavně potřebují, aby jejich práci potom někdo přímo koupil. Na to já jsem neměla kapacity. V rámci jednoho veletrhu v Paříži jsem ale potkala zakladatelku značky Animana, Adrianu. Její projekt, vášeň a touha dělat oděvy pořádně a ve spolupráci s tradičními řemeslníky, mě uchvátila a já jí přislíbila pomoc.

Co je na značce Animana pro vás tak výjimečné?

Adriana původně nakupovala tradiční výrobky od řemeslníků a snažila se je prodat na Západních trzích. To šlo ale těžko. Zdejší zákazníci potřebují produkt se zdejší estetikou. Pastevci a řemeslníci v Andách, se kterými Adriana spolupracuje, ale zpracovávají tradičními technikami velmi kvalitní srst aplaky. Jednou za rok zeženou stádo skupiny, opatrně zvířata ostříhají, některá snědí a zase je pustí volně se pást. Vlnu potom ručně třídí podle barev. Na kadžém zvířeti roste několik odstínů. Třídit vlákna podle barev vyžaduje trénované a zkušené oko i cit v prstech. Celý proces je plný respektu a důstojnosti, zachovává znalosti o původních řemeslech. Kdybych nebyla už těžce nemocná a kdybych nepoznala Adrianu, tak bych v důchodu Animanu založila sama.

Co všechno dnes obnáší vaše práce? Je vám už pětaosmdesát let. Myslím, že pro všechny jste hvězda naděje a živoucí důkaz, že v pětaosmdesáti se dá žít naplněný a aktivní život.

Ach, kéž by. Mám diagnostikovanou neurodegenerativní poruchu a nohy už mi neslouží jako dřív. Musela jsem kvůli tomu před deseti lety dokonce přestat jezdit na koni. Ale zahradničit pořád můžu. Jen nevydržím dlouho stát. V Animaně pracuji jako dobrovolník, nejsem za svou práci placena. Nedávno jsme se stěhovali do nového butiku v Paříži, na jehož interiéru jsem spolupracovala s jedním známým, který dělá architekta luxusním módním domům v Paříži. Navrhuji kolekce a jejich barevnost. Ačkoliv většina produktů je v přírodní barevné škále od krémové přes hnědou do tmavě šedé, v každé kolekci je pár kousků, které jsou barvené přírodními barvivy.

  Takže i nadčasová a kvalitní móda podléhá trendům?

Do jisté míry. Já jsem obchodník s vášní pro produkt a spravedlnost. Obnovovat nabídku v obchodech je dnes nutnost. Kolekce musí být vystavená tak, aby se každý měsíc změnila výloha. Jinak zkrachujeme.

Firmy jako Zara, ta obzvlášť, nastolily naprostou revoluci ve vedení módní značky. Co se obchodu a logistiky týče. Udělali to moc chytře. Co se týče trendů, tak oni odvádí výbornou práci. Nakupují oblečení po celém světě a potom ho analyzují, zkoumají. Ne, že by to všechno kopírovali, mají tam bohaté podklady pro práci na trendech. Ale z módy se stalo spotřební zboží. Hadry na jedno použití. To je strašné, nepřijatelné.

Ale před třiceti lety to nebylo nutné. Byly dvě sezóny za rok a ty firmy prosperovaly.

Odpovědí a klíčem jsou nadčasový styl a produkty spojené se značkou, které se prodávají pořád. Třeba Hermés také prodává pořád tu samou Kelly. Burberry také pořád prodává ten samý trench coat. Má upravené rozměry, detaily, ale je to pořád pršiplášť s kostkovanou podšívkou.

Budoucnost je v základních kouskách moderního šatníku. Vše, co dnes nosíme, vychází z módy pro chudé, nebo z velmi funkčních odvětví jako je armáda, sport nebo vybavení pro astronauty. Třeba kalhoty původně nosily lidi, kteří neměli spodní prádlo. Džíny byly původně pro kovboje. Legíny pro atlety. Maskáče jsou vynálezem amrády, která se inspirovala všudypřítomným designem přírody. Všichni a všude už nosí tenisky, v módní přehlídce značky Chanel se objevily moon boots.

A co budoucnost módy a udržitelnost? Jaký pohled má na toto téma legenda trendsettingu?

Udržitelná móda podle mě zůstane malým segmentem trhu. Oděvy vyrobené podle principů udržitelného rozvoje budou vždy dražší než rychlá nekvalitní móda vyrobená v hrozných podmínkách. Opravdu kvalitní móda z přírodních vláken je na Evropském trhu vyloženě luxus. To, co si jako turista můžete na dovolené v Peru koupit za deset euro potom kvůli clům, maržím a daním stojí v Evropském obchodě asi šestkát tolik, někdy i desetkrát tolik. Zákazník platí práci lidí, kteří tam dojedou, zboží vyberou, navrhnou tak, aby zapadlo do Evropské kultury, zajistí logistiku, distribuci, prodejnu, prodavače. Pokud to chcete dělat pořádně, má to svou cenu. Je to jen pro majetné lidi.

Souhlasila bych s tím, že kupovat si svetříky a přehozy z kašmíru nebo alpaky není zrovna pro chudinu, ale šetrný životní styl přeci nabízí tolik jiných alternativ. Sama jsem právě v době nouze žila snad nejudržitelněji - nekupovala jsem nic. Takže s tímto si dovoluji nesouhlasit.

K šetrnému životnímu stylu potřebuje člověk kulturu. Uvědomit si, co způsobují naše každodenní konzumní rozhodnutí a začít volit jiné produkty  služby je otázkou kultury a uvědomnění. Pokud lidé nemají dost peněz, aby zaplatili nájem a nasytili se, pokud nemají vzdělání a kulturu, tak nemajjí jednoduše kapacitu na tento typ reflexe.

Takže to není otázkou peněz.

Řekla bych, že je to spíš otázkou kulturního a duševního bohatství a k tomu materiální zajištění patří.

[/time-restrict]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/07

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Kamila Boudová je u nás známá jako Falešná Pařížanka. Po tom, co napsala pouze čtyři sloupky o svém životě v hlavním městě módy navzdory vlastním hodnotám, dostala nabídku napsat knihu. A samozřejmě ji využila.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné