Průvodce ekonomií všedního dne: Právo na lenost

V dnešním vydání ekonomické rubriky se budeme zabývat dalším paradoxem dnešní doby, který tak bije do očí, že si ho skoro nikdo nevšimne. Všichni znáte ty reklamy, ve kterých jsou hlavními hrdiny líní lidé. Válí se po plážích, lížou nanuky nebo pijí koktejly se slunečníčkem. Líně se protahují na gaučích, křeslech, pohovkách. Samozřejmě na pohovkách, co jsou ještě pohodlnější než kdykoliv předtím. Další reklamní lidé se válí ve vířivkách. Nejlíp v těch domácích, aby za bublinkami nemuseli jezdit a s nikým se o ně dělit. Další lenoši řídí auta, která nabízí to největší pohodlí, které si dokážete představit. Nově jsou líné i manželky v domácnostech, protože nové a ještě výkonnější vysavače obsluhují zásadně manželové. Líní jsou i lidé, kteří chtějí zhubnout, protože na to hubnutí mají takové vychytávky, že to samotné lenochy nestojí vůbec žádnou námahu.

Průvodce ekonomií všedního dne: Právo na lenost

Lenost nejvyšší ctností?

Je to zvláštní. Pokud pročítáte zprávy, anebo na ně koukáte, mluví se tam o práci, platech, zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Překvapivě, zprávy o nezaměstnanosti jsou předkládány v tragickém tónu v případě, že stoupá, a v pozitivním tónu, pokud klesá. No ale přece v těch reklamách je to úplně obráceně. Ti líní lidé z pláží a pohovek, co mají spoustu volného času (jinak by nemohli na sobě mít tak vyžehlené oblečení a načesané vlasy), přece nemohou být nikde zaměstnaní! A navíc, podle toho, jak vypadají jejich domácnosti, nehnou prstem pořádně ani doma, protože mají všechno na čudlík, pizzu jim dovezou do pěti minut a koktejly míchá půvabná Thajka. Nicméně se v reklamách objevují také zaměstnaní lidé, ale většina z nich toho asi moc nenapracuje, zpravidla vystupují s kufříkem v ruce z nějakého tmavého auta nebo ve sněhobílé ordinaci podávají se zářivým úsměvem zubní pastu uvědomělému školáčkovi. Reklamy by nás mohly zmást a už už by to vypadalo, že lenost je nejvyšší ctností naší civilizace, nebýt prvních příznaků chřipky. Mezi líným světem reklamy a pracovních fanatiků ze zpráv dochází k průsečíku v osobách těch chudáků, co se cpou Coldrexy v dešti na zastávkách, aby se pak v práci tvářili, jako že nic, a šířili svoje virózy mezi kolegy, nemluvě o všech nic netušících spolucestujících v dopravních prostředcích. Tady se nám ty dva světy aspoň na malou chvilku protnou a my můžeme uzřít trhlinu…

Sklony k eschatologii

Stručně to zrekapituluji. Ideální svět je takový, že nic neděláme, kromě toho, že lížeme zmrzlinu nebo si připíjíme dvanáctiletou whisky. Nejlíp toho dosáhneme tak, že se do práce chodíme usmívat. Ale když je nám špatně, tak nemůžeme zůstat doma, abychom neskončili jako nezaměstnaní, kteří jsou na té druhé straně (ve zprávách) ti špatní. Takže Codrex a Ibuprofen. To je rozpolcenost! To je schizofrenie! Na jedné straně lenost jako jedna z nejvyšších hodnot a na druhé straně doktrína práce. Anebo že by to bylo tak, že někdo musí být líný, aby se ostatní mohli věnovat plnění statistik zaměstnanosti? Otázek, které se mi derou na mysl, je víc. Nejedná se o souboj dvou světů (světa těch líných, jejichž svět prosvítá na povrch v reklamním čase, a světa pracovitých, kteří si uzurpují čas zpravodajský)? Nebo máme pracovat, abychom mohli být líní potom? Anebo je to tak, že máme pracovat, abychom mohli mít línou manželku a líné děti? Anebo máme pracovat, aby mohl být líný někdo úplně jiný? Každopádně, pokud je to tak, že máme být líní my, co nejdřív hrozně hekticky pracujeme a žereme Coldrexy na zastávkách, všechno by nasvědčovalo tomu, že máme jakési nezvratné sklony k eschatologickému myšlení. A že to někdo dobře ví, protože na tom staví ekonomiku. Na jedné straně nabízí lenost a na té druhé diktuje práci a počítá s tím, že lidé mezi to vrazí tu svoji eschatologii.

Až…

Možná bych ten zvláštní termín měla trochu vysvětlit, v běžné mluvě se to slovo moc nevyskytuje. Spíš to má co dělat s náboženstvím a na to reklamy nejsou. Eschatologie má základ ve slově eschaton, což je oblast těch věcí v životě posledních. Tam se promýšlí, co bude, až můj život skončí, jestli budu pobývat v Kristově přítomnosti v nebi, nebo v pekle, a jak to s námi bude, až přijde poslední soud. Eschatologie se v myšlení ubírá tím směrem, že nejvíc to bude „AŽ“. Až přijde poslední soud, tak se ukáže, kdo byl hodný… Každopádně je to celé uvařené z vody, protože u posledního soudu nikdo nebyl, ale dá se tím slušně vydírat. Ekonomie se dá rozjet kolem prodeje odpustků stejně jako kolem sázení a hracích automatů. A protože žijeme v rychlé době, změnilo eschatologické myšlení trochu podobu. Také se zrychlilo. A také fragmentovalo. Posledních věcí tak může být i více. (Konzument má rád velký výběr.) Možná by se tomu dalo říkat bodová eschatologie. Od jednoho „až“ k dalšímu „až“. Až bude…

Dělám to přece pro děti

No, já nemám nic proti investicím do budoucnosti, člověku se lépe funguje, když směřuje k nějakým cílům, ale ta eschatologie mi leze na nervy. Pohrdá současným okamžikem, jako by to bylo něco méněcenného. Jako když se pobožné báby nechávaly zazdít do takových komůrek přilepených ke zdím kostelů a tam žily i desítky let, aby náhodou nezhřešily a nepřišly o vstupenku do věčného království. To nekecám, opravdu, píše o tom Philippe Ariès v Dějinách smrti. Abyste mě líp chápali, dám příklad jedné takové eschatologie, kterou bezpečně znáte. Scénář: v hlavní roli otec rodiny, hlava všehomíra, se rozhodne, že postaví dům, aby rodinu zabezpečil. Jak se začnou rodit mladí, začne i jim stavět domy. Protože jednou, jednou mu za to všichni poděkují. Je rozhodný. Je přece hlava rodiny. Někdo musí být rozhodný. A rozhoduje. Rozhoduje o všech víkendech, už se nejezdí na víkendy v lese a u vody. Děti překonaly batolecí věk a nebudou přece běhat zbůhdarma kolem. Mohou nosit cihličky, tvárničky a míchat beton. Nejlepší bude, když se všichni budou svorně věnovat eschatologickému snu otce rodiny, který to přece nedělá pro sebe, ale pro rodinu. Manželka naštvaná, děti zpruzený, otec nechápe, proč ho nikdo nechápe, dělá to přece pro ně. Tak ty baráky nakonec dostaví, jenže mezitím děti radši emigrovaly a manželka zažádala o rozvod.

Nedělej nic, co tě nebaví

Proč se nám tahle povaha eschatologického myšlení pořád navrací? Protože nedokážeme život vnímat jinak, nedokážeme si život užít jako proud nebo cyklický běh věcí. Pohybujeme se od bodu k bodu a nikdy nejsme v současném momentě. Proč to děláme? Oni nás to takhle naučili. Cpou to do nás od malička. Až vyrosteš… Až odmaturuješ… Až si budeš vydělávat… Mladý člověk, pokud je tak citlivý, jako jsem byla já, prožívá neuvěřitelné rozčarování. Protože když jsem vyrostla, když jsem odmaturovala, když jsem si začala vydělávat peníze… nestalo se vůbec nic! Neuvěřitelné zklamání. Většina lidí to tak nějak vezme a naučí se s tím žít. Já jsem to prostě nedala. Eschatologické myšlení mi přijde obrovský problém, který je třeba vyřešit. Nějaké nápady už mám. Třeba nedělat nic, co mě skutečně nebaví, aby potom, až… Naštěstí mě toho baví celkem dost, takže nemusím bojovat s pocitem, že jsem flink, který ve mně občas vyvolává působení toho tábora pracovitých ze zpráv.

V zajetí neřesti práce

O člověku, co má peníze a jen vymýšlí další a další blbosti (třeba si koupí jachtu a obráží středomořské přístavy), nejspíš řeknete, že je zábavný. O člověku, který žádné peníze nemá a vymýšlí další a další blbosti (třeba plive na osmičku), řeknete nejspíš, že je líný něco pořádného dělat. Ale jaký je mezi nimi rozdíl? Diktát práce sice nevyjímá bohaté, ale specializuje se především na ty, kteří mají do kapsy hluboko. Historie industriálního světa jede podle tohoto vzorce už několik staletí. Základem úspěchu je lidem sebrat půdu, aby se o sebe nemohli starat. Popřípadě jim sebrat i volné meze, na kterých by se mohli povalovat, když už jim nic jiného nezbývá. Pak teprve je možné nahnat je do manufaktur a továren, protože jinak by tam dobrovolně nikdo nešel. Teď nemluvím o poměrech v Číně, kde se tahle nepěkná věc děje aktuálně, ale o základech naší západní civilizace. Samozřejmě, že si toho současníci všímali už tenkrát. Například Paul Lafargue napsal v roce 1883 krátký spisek, který se jmenuje Právo na lenost. Jak na to přišel? Jel se podívat do Porýní. A co tam asi v té době mohl vidět? Továrny, do kterých každé ráno proudí průsvitní lidé v cárech hadrů, děti nevyjímaje, aby obsluhovali stroje na výrobu zboží. Dvanáct a více hodin svého času odevzdávali výrobě, jen aby mohli složit hlavu v zablešených ubytovnách a zahnat hlad kusem okoralého chleba. Paul Lafargue byl evidentně všímavý, takže zatímco francouzští revolucionáři volali po právu na práci, on po právu na lenost. Dost lidí tím štval. Jak kapitalisty, tak komunisty, protože tou industrializací byly okouzleny vlastně oba tábory, akorát si to každý představoval trochu jinak s dělením zisku. Ale makat rychle a pořád musí všichni. A najednou nějaký přivandrovalec Lafargue začne spílat francouzskému proletariátu, který pokládá za výdobytek právo na práci pro všechny, dvanáct hodin denně, dokonce i pro ženy a děti. Styďte se! Spojte se v lenosti, navrhuje Lafargue. A aby takhle makat mohli všichni, tak se lidem musí dát co nejmenší platy, aby se dostalo na všechny. Lidé i tenkrát mysleli eschatologicky, že když se teď sedřou, tak v budoucnosti, až se ta revoluce vybojuje, budou všichni pracovat čtyři hodiny denně a zbytek času trávit v lenošení a zábavách. „Velký prd“. Všechno už je vyrobené a postavené a pořád pracujeme jako o život. Nejsme na tom skutečně závislí? Jak říká Lafargue – v zajetí neřesti práce…

Čím víc pracujete, tím chudší budete

Pracovní dobu dnes omezují zákoníky práce celkem rozumně, ale lidé se nechtějí své neřesti práce vzdát. Lidé se dokážou spíš zbavit alkoholismu nebo závislosti na tabáku než závislosti na práci. Reklamy se nám snaží pomoci a nabízejí nám obrázky samých líných lidí, jenže my ty obrázky čteme špatně. Místo abychom se koukali, jak ti lidé dokážou být krásně líní, přehlížíme je a koukáme na tu vířivku nebo pohovku v pozadí, kterou si koupíme až… Já se přiznám, mám s tím také problémy. Neřest práce mě nenechává v poklidu. Třeba sázím jahody a myslím si, jak jsem příšerná, protože poslední dobou vůbec nečtu. Když čtu, mám výčitky, že ještě není dodělaná králíkárna. Když dělám králíkárnu, vytýkám si, že nepracuji na disertaci. Když pracuji na disertaci, myslím na to, že bych měla máknout, protože poslední dobou zanedbávám aktivní odpočinek a měla bych okamžitě vyjet na kole do lesa. Je to normální nemoc a zlozvyk a schizofrenie, se kterými to asi nikdy nevybojuji, ale aspoň jsem si svého postižení vědomá. A občas se dokážu okřiknout. A pak se ještě musím hodně hlídat, když po mně právo na lenost požadují děti (nejmarkantněji se tato tendence projevuje v období dospívání). Snažím se to respektovat. Nenechávám je ale v úplné nečinnosti. Aby v životě nemusely dělat nic, co je nebaví, musí se naučit něco, co je bavit bude. A musí si na to přijít. A v tom jsou lenošení a nuda hrozně důležité. Mžourání do sluníčka, kopání do plechovky, házení kamínků do vody… Hlavně se je nepokoušejte zabavit, když se prachsprostě líně nudí. Bez toho se s tou schizofrenií špatně bojuje. To si myslím já. A z knihy Právo na lenost si můžeme vzít následnou ekonomickou poučku: „Čím víc pracujete, tím chudší budete.“ Ale radši si to přečtěte sami.

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné