Průvodce ekonomií všedního dne: Když dluhy dělají přátele

Když se v médiích mluví o dluhu, je to vždycky nějaký průšvih. V aktuální nabídce tu máme například řecký dluh: jedny analýzy kritizují zkorumpovanou řeckou vládu a byrokracii, další analýzy poukazují na chybu v rozšíření eura na země Středomoří, které svou pracovní morálkou nemohou konkurovat super výkonnému Německu, jiné analýzy poukazují na komploty nenažraných bank a korporací. Relativní stálicí na dluhové scéně jsou dluhy afrických a jihoamerických zemí, kde se často opakuje velmi podobný scénář: největší dluhy nasekají diktátoři, aby měli na zbraně a armádu, s jejichž pomocí likvidují jakoukoliv opozici a lidový odpor. Počítá se s tím, že dluhy zaplatí obyvatelé přeživší masakry, protože ti už pak unesou všechno.

Průvodce ekonomií všedního dne: Když dluhy dělají přátele

A pak jsou také hodně zadlužení absolventi amerických vysokých škol, co nemohou najít adekvátní práci, která jim byla slibována jako odměna za jejich píli a odhodlání. Nic naplat, 300 tisíc dolarů dluhu jim nikdo neodpáře, splácejí to z platů špatně placených zaměstnanců nadnárodních řetězců rychlého občerstvení. A světe div se, ono to moc dobře nejde. Když pak dojde na diskuze o problémech, které tyhle dluhy přináší, nejčastěji slyším: „no tak si neměli půjčovat, když to pak neuměj vrátit“. Ale ono to tak jednoduché asi nebude.

Není dluh jako dluh

Proč se o dluzích mluví vesměs negativně? Je dluh skutečně něco tak hrozného, že se ho musíme bát jako čert kříže? Nemyslím. Stejně jako peníze mohou být dobrým sluhou a zlým pánem, dluhy nám nemusí vždycky lámat hřbet. Mohou také vytvářet přátelské svazky a závazky a dynamický společenský život. On totiž není dluh jako dluh. Některé dluhy skutečně dokážou dělat přátele, ale dluh přátelský se od dluhů z médií podstatně liší. Totiž ty dluhy z novin, televize a ekonomických analýz jsou dluhy lichvářské – dluhy s nemravným úrokem. Často s takovým úrokem, že je absolutně nepochopitelné, že se něco takového může odehrávat v civilizaci vzniklé na křesťanských základech. Vždyť půjčování peněz s úrokem, natož pak lichvy (dluhu s nestydatým úrokem), bylo po staletí činností nehodné křesťanů. Za lichvu hrozil trest nejvyšší – vykázání z obce, a tedy ze slušné společnosti vůbec. Ostatně, o dnešních banksterech[1] si asi nikdo nemyslí, že jsou to slušní občané, ale bereme je vážně a nikdo je z obce nevykazuje. (Oni z ní často utíkají sami a dobrovolně, nejradši na Kypr nebo tak něco).

Sázka do loterie

Ale dluh s úrokem není nic nového pod sluncem.[2] To nevymysleli kapitalisté, těm se akorát podařilo zrušit ta zatracená křesťanská omezení a opět rozvinout systém, který umožňuje z lidí dělat otroky skrze loterii, která se navíc tváří, že vůbec loterií není. Nemohu to rozebírat dopodrobna, omluvte tedy zkratkovitý výklad. Tak jako že vám banka dá korunu a chce zpátky korunu dvacet. Nejste v tom sám, komu banka půjčí, protože nejlíp se to hraje ve velkém. Banka ty koruny rozdá hodně lidem, takže pak ten mechanismus ani není moc nápadný. Pak dojde ke splácení. Ten, kdo má ostré lokty, ten dvacetník k původní koruně někde z někoho vymáčkne, ale ty dvacetníky pak zase chybí někomu jinému. Přebytečné dvacetníky ve hře nejsou, dokud si zas někdo další od banky nepůjčí. Někdo v téhle hře musí zákonitě prohrát. A hodně lidí prohrává. Pak mohou přijít o úspory, střechu nad hlavou nebo některá práva, což ale ještě neznamená, že se zbaví dluhu… Ale to už znáte z jiných médií. No a tahle loterie se dá hrát ještě víc ve velkém, takže do otroctví mohou upadnout celá společenství nebo státy. A v těch společenstvích a státech se pak rodí úplně noví lidé, taková malá miminka a ještě, než otevřou oči, už mají dluh a je velice pravděpodobné, že jim ho do smrti nikdo neodpáře. Na tomhle je založený kastovní systém, kdy část společnosti dědičně dluží jiné části společnosti a už se vlastně zapomnělo, jak to vlastně na začátku bylo. Nejlepší je pak konstatovat, že je to tak od počátku věků a nikdo s tím už nehne.

Opravdu to tady nemohu rozebírat dopodrobna, dluh je prostě velké téma. Ostatně, antropolog David Graeber to bezpochyby rozebírá líp, asi tak na pěti stech stránkách v té strhující knížce Dluh, která vyšla i v češtině. Je to fakt trhák, doporučuji. Spousta zajímavých témat k úvaze. Třeba je dobré přemýšlet nad tím, že dluh a kredit předchází penězům. Graeber argumentuje, že peníze nejsou důležité, aby fungoval ekonomický život. Peníze byly zbytečné pro směnu zboží uvnitř komunity, kde každý víceméně podržel v paměti, kdo si u něj co za službu vybral a komu pro změnu dluží. Lidé si drželi takový registr v hlavě, dal, má dáti… Občas se vyskytne nějaký „vyčůránek“, který rád bere a nedává, ale když se lidé mezi sebou znají, tak dřív nebo později šmejd stejně dostane od někoho po papule. Graeber také uvádí zajímavé příklady z různých historických epoch, kdy se z oběhu fyzicky vytratilo oběživo a lidé pak prostě dál počítali v té měně, která fungovala předtím, akorát si nevyměňovali bankovky nebo mince. Prostě si to jenom v hlavě sčítali, odčítali a násobili a je to hodně podobné jako vaše virtuální peníze na kontě v bance. A to je dobré vědět, pokud nás zajímají alternativní systémy směny. Je třeba vyjít z dluhu. Jeden musí začít jako kreditor a druhý jako dlužník. Jinak to moc dobře nejde.

Hlavně ne přesně!

A konečně se dostáváme k tomu dluhu, který dělá přátele. Zase si vypůjčím příklad od Graebera. Píše, jak antropoložka Laura Bohannan sedí mezi Tivy v Africe, protože tam přijela dělat antropologický výzkum, sedí tam v chýšce, a už se to vesnicí rozkřiklo a lidé jí začnou nosit dárky. Někdo okru, někdo mouku, někdo hliněnou nádobu na vodu… A ona rozpačitá, protože neví co s tím. No a pak už ví, že to musí nějak řešit, a tak vyzvídá. A někdo se slituje a celé jí to vysvětlí. Musí si zjistit, co má jakou hodnotu, a pak těm lidem dát něco zpátky v podobné hodnotě. Ale pozor, musí to být buď o trochu víc, nebo o trochu míň. Protože kdyby to bylo přesně, tak by to znamenalo, že s dotyčnou osobou už nechce mít nic do činění. Zůstat tedy s lidmi ve vztahu znamená udržet nějaký malý dluh. Ostatně, všichni to dobře znají. Když už s někým nechcete mít do činění, postaráte se o to, aby mezi vámi nezůstal žádný nevyrovnaný závazek, nezaplacená služba, neoplacená laskavost. Jen tak se můžete rozejít tak, abyste jeden i druhý mohli klidně spát. Nejhorší je to samozřejmě v rodině, kde se vyrovnávání dluhu dost nepředpokládá. Mezi lidmi v intimním partnerském vztahu funguje neustálý proud výměny služeb, jejichž hodnotu jde velmi těžko vyčíslit. Na to máme dost příkladů, vezměte si takové rozvody. Jak je těžké rozdělit něco, co bylo vytvořeno buď za vzájemné podpory a spolupráce (anebo naopak navzdory překážkám vytvářeným jedním z partnerů). A protože je to tak těžké, berou si lidé na rozvody odborníky (tzv. advokáty), kteří jsou specialisty na přepočítávání lidských emocí, vztahů a práce na peníze. Ti to spočítají těm partnerům, kteří už se v životě nechtějí potkat, zatímco ti partneři, kteří si mezi sebou nějaké dluhy ponechají, se mohou v klidu vídat dál. Naprosto katastrofický scénář pak nastává, když si mezi sebou začnou vyřizovat účty rodiče a děti. To je pak doslova rodinná tragédie.

Na dluhové škále

Takže na jedné straně máme dluh, který si nárokuje úroky. To je nepěkná věc, ale i tam se najdou rozumné meze, ze kterých mohou profitovat jak kreditor, tak debtor. Někde ve středu pomyslného dluhového spektra máme dluhy, jejichž vyrovnání je do puntíku vypočtené. O těch panuje vžité heslo „dobré účty dělají dobré přátele“. Jenže to bych viděla také jako trochu nadsazené. Když si představím obraz k této větě, nejspíš mi na mysli vytanou dva obchodníci, kteří si třesou rukou nad uzavřeným kontraktem, a jejich právník připravuje smlouvy k podpisu. Oni to zas takoví kamarádi ve skutečnosti nebudou. Zkuste si je představit. Podezřívám je z toho, že slovo „přítel“ nemají úplně zpracované. To jsou takové neutrální dluhy, se kterými jsou většinou spokojené obě strany, protože víc než oboustranně výhodný obchod nečekají. Ale i tyhle dluhy mohou potěšit. Takový klasický příklad z české kotliny: jdete s padesátikorunou do hospody, nějak to ale zrovna sedne, potkáte náhodou kamaráda a padesátka najednou nestačí. Máte chuť dál sedět, pít pivo nebo víno, dát si čaj a dál rozprávět o životě. Existuje několik variant dalšího vývoje večírku. Může vás založit dotyčný kamarád, který vás zná a ví, že vám může půjčit. Ale může se stát, že ani on u sebe nemá víc než tu padesátikorunu, se kterou šel náhodou kolem. Pak je rozhodující, ve které hospodě sedíte. Jestli je to nějaký bar v centru města, kde vás nikdo nezná, jdete po jednom pivu domů. Pak existuje varianta, že se nacházíte v hospodě pár kroků od domova a ví se o vás, že nejste žádný „hej počkej“ a pak si můžete dát pivo takzvaně na sekyru. A protože kamarád není místní, tak můžete zamachrovat a říct: „to je dobrý, nech to na mě, já to zařídím“. A máte radost. A hostinský má nakonec radost také, protože si zvýší tržbu a ještě je za sympaťáka. A vy mu samozřejmě druhý den při placení necháte dýško, protože vám udělal přeci jen nějakou službu, ale o výši toho úroku rozhodujete sami a rádi odevzdáte něco navíc. Takže jste na konci přeci jen trochu kamarádi. No a na úplně opačné straně z toho dluhového spektra bude dluh, který nemá úrok a nikdy není úplně vyrovnán. Protože jeho absolutním vyrovnáním by vypršela smlouva mezi vámi a kamarádem, takže sbohem a řetěz… Když nás bezúročné dluhy zavazují, není v tom žádný problém. Vytvářejí závazky, svazky a přátelství. Tak si dejte pozor, abyste nespláceli dluhy do puntíku přesně. Mohli byste přijít o kamarády.

[1] Bankster je hybridní slovo vzniklé z angl. „banker“ (bankéř) a „gangster“. Celkem dost se to poslední dobou používá. [2] Historie dluhů je dlouhá, kniha Dluh amerického antropologa Davida Graebera nese podtitul Prvních 5000 let.

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné