Prudce jedovaté houby a jak se jim vyhnout

Ano, některé houby jsou jedovaté. Na to je potřeba dát si pozor. Hlavně si ho teď dávám já, když v téhle rubrice nabádám čtenáře k tak riskantní činnosti, jako je houbaření. V podstatě je to aktivita na hranici extrémního sportu – vyzbrojeni pouze nožíkem vstupujeme na louku či do lesa s nezpevněnými cestami, kde se občas ztrácí telefonní signál, útočí na nás klíšťata, klošáci a komáři, o zuřivých divočácích a srnách ani nemluvě. Jo, a jsou tam i hadi a pavouci. A když překonáme všechna tahle protivenství, ještě nakonec můžeme skonat nebo sténat po požití vlastního lesního úlovku. Stojí to vůbec za to? Mně teda jo.

Prudce jedovaté houby a jak se jim vyhnout

Individuální reakce

K pojednání o houbách jedovatých jsem požádala o pomoc odborníka. Ono totiž, jak léta houbařím a studuji atlasy, nemohla jsem si nevšimnout, že se jejich klasifikace na jedovaté a jedlé v čase mění. Třeba taková muchomůrka červená, v každém druhém atlase označená lebkou se zkříženými hnáty, zas tak nebezpečná není. Ani jsem si po ní neublinkla. Kamarád zvracel dost. Pozměněné stavy vědomí po požití však nepopírám a nedoporučuji muchomůrku konzumovat v množství nad jednu plodnici, toxiny obsahuje. A hned se nám otvírá téma individuální reakce na látku a je moc dobře, že jsem o tom mohla mluvit s mykologem a toxikologem RNDr. Mgr. Jaroslavem Klánem, CSc, uznávaným odborníkem na rostlinné jedy a spoustu dalších věcí. V rozhovoru s ním jsem si ujasnila třeba to, že když mně určitá látka neublíží, někdo jiný s ní může mít problém. Nejsme stejní a máme různé reakce na různé látky. Já mám sice kachní žaludek, po houbách ani na moři nezvracím, ale zato mě úplně složí obyčejný parfém. Stačí, když kolem mě projde navoněná osoba, a já hned kýchám a slzím (a zdrhám). Takovým případem různého působení může být „otrava“ bedlami. Někdo na ně reaguje hůře, a tak i bedla červenající některým lidem způsobuje potíže. Vyvarovat se tomu je celkem snadné: „Vyhýbejte se skupinkám malých bedliček a sbírejte jen ty velké,“ radí nám doktor Klán a dodává, že za posledních třicet let se u nás nikdo bedlou neotrávil. Takže jestli jste přestali jíst houby kvůli nějakému nepříjemnému zážitku z dětství, vzpomeňte si, jestli v tom náhodou nehrály roli bedly. Jestli ano, tak je nejezte, ale jiné jedlé druhy vám neublíží.

Dobrého pomálu

Dalším významným otravným faktorem je množství. To už jsem v Článku na houby zmiňovala – dobrého pomálu. Houby jsou hlavně kulinářským zážitkem, tak toho zas nemusíme sníst tolik, že? Tedy, aspoň ne najednou. Zvlášť při otravě se menší množství vyplatí. Koluje vžitá představa, že malé děti by neměly jíst houby, že na to nemají uzpůsobené trávení. Podle toxikologa Jaroslava Klána je to hloupost. Jde tam spíše o pragmatickou stránku. Děti jsou fyzicky malé, tudíž i málo váží. Množství jedu se počítá v poměru k tělesné hmotnosti, takže když dítě zbaští talíř hub a táta zbaští talíř hub a náhodou ty houby byly jedovaté, kdo bude otrávenější? Ano, správně. Malá Anička. Vlastně si ještě přidala. (Poslední dobou strašně žere.) Co nezabije dospělého, dítě zabít může. A v každém případě zabije vašeho psa. Tomu houby pro jistotu nedávejte, a to ani ty jedlé.

[hide]

Schopnost vidět

Zabijákem číslo jedna u nás je muchomůrka zelená a její světlejší příbuzná muchomůrka jízlivá. Nejíst! Dumám nad tím, jak si tuhle houbu někdo dokáže splést se žampiónem, když jsou tak odlišné. „Na bázi s výraznou hlízou, která je obalena bílou pochvou, známým to kalichem smrti,“ říká nám popis na stránkách České mykologické společnosti. Žampión kalich nemá, ani čirůvka ne. Jasný jak facka. Jenže toho si nezkušení houbaři nevšimnou nebo je ani nenapadne studovat nějaké poznávací znaky. Podle pana Klána je to čím dál tím horší. „Jak jsme přírodě vzdálenější, rozlišovací schopnosti se zhoršují. Na severu jsou v oboru mykologie špičkoví vědci, ale běžní lidé si radši houby koupí v obchodě.“ To je ale strašná škoda. Po celá tisíciletí se lidé učili v přírodě hledat, vidět a rozumět a pak se vymyslí pěstírny a supermarkety a my svoje superschopnosti zbaběle zahodíme, abychom se náhodou neotrávili. Že když dva koukají na totéž, nevidí totéž, to už vím dlouho. Můj drahý v houbách moc rozdílů nevidí, nevidí ani čtyřlístek, který mu ukazuju v trávě. I by mě to svádělo přiklánět se k teorii „žena-sběračka“, kdy se pozorovací schopnosti více rozvíjely u příslušnic něžnějšího pohlaví neustále pátrajících po jedlých hlízách a koříncích, zatímco samci se věnovali utváření společenských hierarchií (údajně za účelem efektivnější organizace při lovu).

Další nebezpečnosti

Vedle muchomůrky zelené u nás najdeme i další jedovatosti. Tak kupříkladu vláknice začervenalá je nebezpečná jako muchomůrka zelená, ale s tím rozdílem, že člověku začne být blbě už krátce po požití a ještě možná stihne vyhledat lékařskou pomoc. V případě muchomůrky zelené je to horší, protože žaludkem projde bez problémů, příznaky postižený začne pociťovat, až když se potrava dostane do střev a dostaví se průjem. Vzhledem k tomu, že od jídla uplynulo 6 až 8 hodin, nedocvakne všem, že to může být z hub. A vlastně, co už teď? Toxiny putují do jater a to je konečná (někdy se ovšem povede transplantace, k doktorovi tak pořád má cenu zajít).

Dalším případem je čepičatka jehličnanová, drobná houbička rostoucí na pařezech. Bývá zaměňována za opěnku měnlivou a v tomto případě se není čemu divit, jsou si velmi podobné (doporučeno jen pro vyšší houbařský level!). Také by si ji mohli splést lysohlávkaři, zvláště pak nezkušení prvouživatelé, kteří si pořádně nenastudovali manuály. Ovšem případ otravy čepinatkou mezi psychedelickými houbaři toxikolog Klán ze své praxe nezná.

Z vlastní zkušenosti přidávám varování před kombinací hnojníky a alkohol. Nasbírali jsme jich kopu na pastvinách v Asturii a zapili výtečným vínem. Následoval dvoudenní otřesný zážitek, který jsem až mnohem později analyzovala jako reakci látky koprin v hnojníkách obsažené a zmíněného alkoholu. Ostatním nic nebylo, ale já těch hub snědla fakt hodně. Prostě nezřízenost.

Otravy neviditelné

Zajímaly mě také otravy houbami, které tak úplně nevidíme, jako jsou plísně. Trávíme se, aniž bychom o tom věděli? „Nikoliv akutně, jako muchomůrkou zelenou. Požité množství toxinu, třeba z buráků nebo obilí, je tak malé, že se s ním tělo vypořádá. Žádné otravy námelem, to nás spíš otravují všechny ty herbicidy a pesticidy, kterými potraviny ošetřujeme,“ míní toxikolog Klán. Ale můžeme být otravováni chronicky, třeba když se nám usadí doma plíseň v chladném koutě. „Nejlepší je houbu mechanicky odstranit, seškrábnout i s částí výmalby. Ona tam baští ten kasein, je potřeba jí sebrat potravu.“ Problém s plísněmi na zdech, které nám můžou napadat plíce (také mám osobní zkušenost), je stavebně technického rázu, podobně jak jsem popisovala v článku o dřevomorce. V nevětraných prostorách se kondenzuje vlhkost, schází přirozená infiltrace a vytváří se ideální podmínky pro plísně. Hlavní příčinou problémů bývají plastová okna a vnější zateplení domu, které zabrání dýchání zdí.

Čeho si všímat?

Přistoupíme k praktické části. Co si na houbě prohlížíme a srovnáváme s popisem v atlase? Předně musíme mít dostatečně vyvinutou plodnici, abychom byli schopní vůbec něco určit. Žádné čudly. Pak můžeme jasně vidět, že má třeň (nohu) a klobouk. Klobouk má různé tvary za mlada a u dospělé houby, dorůstá určité velikosti, má různé zbarvení a povrch. Pod kloboukem má houba buď rourky, nebo lupeny, různě husté a zbarvené. Na noze může mít prsten, takovou tu sukénku charakteristickou pro muchomůrky a žampióny. Prsten může být hladký, nebo rýhovaný. Třeň taky může být zbarvený, hladký nebo šupinatý. Vyrůstá ze země, někdy zůstává obalen pochvou. Dále se budeme bavit o místě a roční době výskytu. Všemu tomu popisu je potřeba věnovat pozornost, klidně si můžete ještě ověřit barvu výtrusného prachu. Stačí odložit klobouk na papír, samozřejmě lupeny nebo rourkami směrem dolů. Některé houby nemají klobouk a třeň, například kotrč nebo kuřátka. V takovém případě sahají atlasy k metaforickým popisům typu: vypadá jako mořská houba. Taky se řídíme čichem, atlasy uvádějí, jak houby voní. Při zkoumání ryzců a holubinek se nebráníme ochutnávání, kousek houby velikosti nehtu malíčku nám neublíží. Tak zjistíme hořkost nebo pálivost, ovšem pozor, toto nejsou ukazatele jedovatosti, ale jedlosti. Muchomůrka zelená je velmi chutná!

Houbový tip

V houbovém tipu si dnes povíme, jak postupovat při otravě. Tak předně, není otrava jako otrava. Velkou šanci na přežití máme, když se nám udělá blbě rovnou při jídle. Organismus se toxicitě přirozeně brání a chce se jedovatého obsahu zbavit, takže to jde všechno ven. Pokud se jednalo o hřibovité houby, měli byste být z nejhoršího venku, jak se houby dostanou ze žaludku. Pomáhá živočišné uhlí a černý čaj, které vážou toxiny a odvádí je z těla. Možná bude lepší, když se u toho zvracení nebudete moc nervovat, protože jak se k tomu přidá psychika, „tak se z toho i poděláte,“ upřesňuje odborník. Pěkně se vyprázdněte a odpočiňte si. Při otravě vláknicí už je to horší, i když se problémy dostaví celkem rychle, do dvou hodin po požití. Projevují se pocením, nadměrným sliněním, celkovou nevolností, také zvracením a průjmy. Rychle k lékaři a případné zbytky hub či zvratky s sebou, ať je co analyzovat. Pokud jste se otrávili muchomůrkou tygrovanou a motá se vám hlava, asi zažijete halucinace, ale šance na přežití tu je. Největší problém je už tolikrát zmíněná muchomůrka zelená, příznaky otravy totiž přicházejí někdy až po dvanácti hodinách (podle toho, jak rychle vám to tráví), a to už je zle. Znovu tedy opakuji, muchomůrku zelenou nejíst! Otravě z hřibů se vyhnete, když je pořádně tepelně upravíte, to znamená patnáct až dvacet minut, týká se především hřibů modrajících (např. koloděj). Ani hřib satan vás po důkladném povaření na životě neohrozí. Ten ale nesbírejte, jedná se totiž o ohrožený druh a do polévky je ho škoda.

[/hide]

Celý článek vyšel v Pravém domácím časopisu č. 2018/03

Přečíst/koupit v digitální podobě

V papírové podobě k zakoupení u České pošty:

Tel: 800 300 302 nebo e-mail: postabo.prstc@cpost.cz​

Narodila se sice v Praze, ale ve své podstatě není městský člověk. Když to zjistila, z města se odstěhovala a od té doby experimentuje s žitím všude jinde. Třeba i na lodi nebo v maringotce, hlavně když tam není všechno na čudlík nebo kohoutek a člověk si tak může dennodenně uvědomovat, jakým zázrakem je teplo, světlo a pitná voda.  Velmi jí zajímá, jak věci fungují, a tak se pořád učí a studuje. Mezi její zájmy patří: filosofie, antropologie, kterou vystudovala, dále sociologie, jazyky a jazykověda, psychologie, historie, beletrie a filmy, politika a právo, biologie a ekologie, elektromechanika, permakultura, cestování, hospodaření, chov koz a výroba sýra, řemesla a řemeslníci teoreticky i prakticky a Bůh ví, co ještě všechno. Skrze Pravý domácí časopis si uvědomila, jak jí přestala vadit esoterika a astrologie, přestože stojí tak daleko od exaktních věd. Tohle zjištění zevšeobecňuje a posílá všem čtenářům Pravého domácího: Tolerovat můžeme snadno i velmi odlišné, když žijeme bez úzkosti a mindráků.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné