Proč smích léčí? Rozhovor se zdravotním klaunem.

„… Pracovníci ve zdravotnictví se přirozeně soustředí na nemoc. Začíná to už slovem nemocnice. A to je přesně to, čím se zdravotní klaun liší od všech ostatních, kteří vstupují do pacientova pokoje. Těžištěm naší práce je smích a radost ze života. Stručně řečeno: nezaměřujeme se na nemoc… Zdravotním klaunům se v minulosti mimo jiné přihodilo, že byli požádáni, aby pomohli chronicky nemocnému pacientovi oslavit doma narozeniny, aby byli přítomni, až se pacient probudí po operaci, nebo dokonce aby byli přítomni v okamžiku, kdy pacient umírá. Naše práce je proto plná emotivních zážitků… Každý úsměv nebo smích v nemocnici je sám o sobě malým zázrakem…“ To jsou slova Garyho Edwardse, muže, jehož zásluhou se takové malé zázraky už 16 let dějí v Česku a který dopomohl k tomu, aby se děly už na čtyřech kontinentech naší planety.

Proč smích léčí? Rozhovor se zdravotním klaunem.

Gary Edwards je klaun, však na to má i vysokou školu. Je také muzikant, zpěvák, skladatel, herec, příležitostný spisovatel a malíř. Působí jako rozvážný usměvavý kliďas a z jeho odpovědí na otázky je víc než jasné, že svojí práci dal velký kus života i srdce. Jeho čeština je, řekněme, roztomilá. Narodil se v USA, ale 16 let je jeho domovem Česko. Už naše setkání k rozhovoru bylo veskrze příjemné a pohodové. Fakt, že v sobě nezapře klauna, se ale naplno projevil až o pár dní později, když jsem se byla podívat na koncert jeho skupiny The Statement. Energii mezi obecenstvo vrhala jak skvělá muzika, tak i grimasy, fórky a drobné skeče muzikantů na pódiu. Však také kromě Garyho je i dalších pět členů kapely (z celkových devíti) zdravotními klauny… V momentě, kdy na koncertě zazněla svižná energická píseň „Man with a mission“, věděla jsem, že už nemusím přemýšlet o titulku k rozhovoru. Posláním tohoto muže je šířit smích. Na místech, kde se ho příliš nedostává.

Gary, vy máte v posuzování účinků smíchu na člověka skutečně mnohaletou (pokud počítáme od dob studií, tak zhruba 35letou) praxi, jak to funguje? Čím to je, že smích léčí?

Já tuhle formulaci nepoužívám, neříkám, že smích je léčivý. Ani že „smích je nejlepší lék“. Já vždycky tvrdím, že to, co děláme my jako zdravotní klauni, je komplement, potřebný doplněk, k léčebnému procesu, k tomu, co dělají lékaři a sestry. Nemohu potvrdit, že smích léčí. Ale jsem si úplně jistý, že dobrá nálada a pozitivní přístup má jednoznačně příznivý vliv na fyzický stav člověka a tedy i na pacienta. Vím, že tahle práce má smysl a vím to dlouho.

Jak to bylo na začátku? Vy jste vystudoval v Americe postupně tři vysoké školy. Nejdřív medicínu, potom hudbu a potom „klaunství“. To mě zaujalo, vysokou klaunskou u nás nemáme.

Ano, vystudoval jsem Dell Arte School of Physical Theater, tedy „fyzické divadlo“. Učili jsme se tam tanec, cirkusové umění, základy baletu, všechno možné. Ale především je to opravdu klaunská škola. A tam jsem poprvé během praxe zavítal jako klaun do nemocnice. Ještě to nebyl nějaký konkrétní záměr, spíše takový experiment, zkoušeli jsme naše umění předvést v dětských domovech, ve vězení i v nemocnici… Už během studií jsem se živil hudbou. Normálně bylo zakázáno při studiu vystupovat, ale mně to umožnili, protože já jsem nemohl jinak /smích/. Vždy večer po škole jsem hrál po klubech, restauracích. A v létě, během tříměsíčních prázdnin, jsem každý rok odjížděl k Lake Tahoe – to je místo mezi Kalifornií a Nevadou, kde jsou velká kasina, něco jako Las Vegas. Je to v horách, kde jsem celé léto stanoval a pracoval v kasinu jako muzikant. A sušil*) jsem peníze, abych zaplatil další semestr. Celkem jsem studoval až do 27 let, byl jsem profesionální student. /smích/

Později jste pomáhal se zakládáním organizací zdravotních klaunů, školil a trénoval klauny různě po Evropě, to už jste tedy měl zkušenosti z Ameriky?

To právě ne. Já už jsem tady v Evropě 36 let! Tehdy ještě v Americe zdravotní klauni nebyli. Velký projekt pravidelných návštěv dětí v nemocnicích začal Michael Christensen v New Yorku v roce 1986, to byl asi první takový koncept ve světě. Michael je můj dobrý kamarád, ono totiž není na světě zas tak moc lidí, kteří pracují jako klauni, takže se mezi sebou dobře známe, jsme v kontaktu. Byl jsem u zrodu zdravotních klaunů v různých zemích. Když tyto projekty začínaly třeba v Německu nebo v Holandsku, přijel jsem tam a pomáhal.

A pak jste jednoho dne zavítal do Česka, to bylo náhodou, nebo cíleně? Hned jste se tady chtěl usadit?

Cíleně. Já jsem měl a stále mám zájem o různé jazyky a kultury. Byl jsem zvědavý na češtinu. Mluvil jsem v té době pěti jazyky, myslel jsem si, že mám na ně talent, že v tom jsem dobrý! /smích/ Až když jsem se setkal s češtinou, zjistil jsem, že to není pravda, že v tom nejsem dobrý! Už mi bylo 47 let, když jsem váš jazyk poprvé slyšel, myslím, že čím jsme starší, tím receptory pro jazyk fungují hůř a hůř.

A stalo se, že jsem tady zůstal. Víte, já jsem se narodil v Ohiu, kde je stejné klima a počasí jako v Česku. Devět let jsem žil v Kalifornii, kde se počasí moc nemění. Když jsem byl poprvé tady, řekl jsem si: „Ááá, asi jsem doma.“

Manželku a dceru jste si přivezl s sebou?

Kdepak, já jsem se ženil až tady, vzal jsem si Češku. A dcera je z předchozího vztahu, ta tady s námi nežije. Jsem čerstvý dědek*). Dcera s rodinou žila dříve v Amsterodamu, teď jsem velmi rád, že se přestěhovali do Berlína, protože to je trochu blíž.

Jaké tedy byly začátky Zdravotního klauna v Česku? Asi to nemohlo být úplně jednoduché, první tři roky jste vše financoval ze svého…

Nebylo to jednoduché. Bylo pár momentů, kdy jsem váhal, jestli vůbec budu pokračovat. Pak jsem v roce 2000 dostal jako muzikant velmi dobrou práci v Německu, na světové výstavě Expo. Díky tomu jsem mohl investovat do Klauna a jít dál. V ten moment jsem si říkal, teď je to všechno, nebo nic. Založil jsem občanské sdružení, zřídil bankovní účet, dal jsem na něj všechny svoje peníze, zajistil jsem kancelář a začal hledat sponzory. Rozjelo se to naplno.

Bylo „něco“, co vám říkalo, že to opravdu má smysl, že by byla škoda to vzdát?

Mám jeden velmi silný zážitek. Je to i první příběh knihy „Malé zázraky, příběhy zdravotních klaunů“, kterou jsem napsal se svými kolegy. Právě v době, kdy jsem přemýšlel, jestli pokračovat, nebo ne, se stalo, že jsem se setkal s asi devítiletou pacientkou na onkologickém oddělení, v knize jsem jí pojmenoval Martina. Byla v posledním stádiu nemoci, selhávaly jí tělesné funkce. Lékař mi říkal, že navštívit ji už bude asi zbytečné. Přesto jsem to chtěl zkusit, lékař proti tomu nic neměl, znal naši práci. Protože dívka už ani neviděla, svoji návštěvu jsem založil na zvuku, začal jsem pískat jako malý ptáček a předváděl jsem, že ho má Martina pod postelí. Přistoupila na hru a začala se smát. Také jsem jí zazpíval písničku o ptáčkovi, který bydlí postelí, a přidal jsem do textu i Martinino jméno. Zase se smála, byly to krásné momenty. Když jsem se po čase vrátil do nemocnice, lékař mě odchytl a ptal se, jestli se na Martinu pamatuji. Řekl jsem, že ano, a čekal to nejhorší. Ke svému překvapení jsem se ale naopak dozvěděl, že po mojí návštěvě se vše změnilo, dívce se obnovily tělesné funkce, vrátil se jí zrak a lékaři ji propustili domů…

Víte dnes o té dívce něco?

Nevím. Náš etický kodex říká, že se nemáme snažit o kontakt s pacientem. Jenom doufám, že žije krásný život, a doufám, že také ona ví, jak moc pomohla mně. Protože v ten moment jsem si byl úplně jistý, že budu pokračovat. Dneska máme 86 speciálně trénovaných klaunů, kteří navštěvují pravidelně, každý týden nebo i víckrát, přes 60 nemocnic, 7 zařízení pro seniory a několik psychiatrických léčeben. To všechno díky té malé holce…

To je krásný příběh. Je vždy návštěva klauna u pacienta improvizací, nebo máte připravené některé osvědčené vtipy a triky?

Naši klauni jsou dobře připravení, všichni jsou akreditovaní, pravidelně trénovaní. Jsou pro ně připravovány workshopy, koučink atd. Umí se přizpůsobit věkové kategorii pacienta, děti v různém věku reagují jinak. Probíhá to tak, že klauni přijdou do nemocnice, setkají se se sestrami, lékaři, dostanou základní informace a pak chodí do každého pokoje a pracují individuálně s každým pacientem. Ano, improvizace je velkou součástí naší práce, stejně tak hudba. Já jsem „od muziky“, takže tomu dávám velkou prioritu. Když jsem tady v Česku začínal, nebylo možné sehnat ukulele. Přitom to je pro klauny v nemocnici úplně nejlepší nástroj. Je jemný a malý. Dřív jsem je sem musel dovážet. Z 86 klaunů, které teď máme, jich tak 70 hraje na ukulele. Takže určitě hlavně díky nám je už možné i v Česku sehnat ukulele. /smích/

Jsem přesvědčená, že klaunství je samo o sobě velmi těžká disciplína a v nemocnici zvlášť. Povede se vždy dítě rozesmát? A co rodiče, dokáží se při svých starostech o dítě naladit na klauna?

Klaunství je opravdu velmi těžká disciplína. Pracoval jsem jako herec, pracoval jsem jako hudebník a pracoval jsem jako klaun. A klaun je nejtěžší práce. Každý si myslí, že stačí červený nos a tradáá, ale není to pravda. To je stejné, jako když má někdo housle a myslí si, že rovnou může jít koncertovat. Bez tréninku, bez cvičení to prostě nejde.

Máte pravdu, rodiče v nemocnicích se trápí, jsou vystresovaní. Ale mají vždycky velikou radost, když vidí, jak jejich děti jsou konečně zase jako děti. V nemocnici nemají kamarády, nehrají si, ztratí chuť na hravost. Když se pak klaunům podaří ji aspoň na chvíli dětem vrátit zpátky a rodiče vidí, jak se jejich děti smějí a je jim dobře, ten stres je najednou úplně pryč, vznikne úplně jiná atmosféra a jsou šťastní také.

Samozřejmě kromě těch zázraků s dobrým koncem, a vy už jste to zmínil, někdy přijde ta nejhorší zpráva. Musel jste to zažít také mockrát, na to si jistě nejde zvyknout…

Je to stejné jako u sester a lékařů, kteří pracují v nemocnicích. Musí se jít dál. Když ztratíme pacienty, víme, že jsme aspoň na chvíli zlepšili jejich náladu, kvalitu života. Je to samozřejmě to nejtěžší na naší práci. Proto také máme pro naše klauny pravidelné psychologické supervize. Když je dítě třeba 10 měsíců v nemocnici, klaun za ním přijde 2x týdně, vytvoří si k dítěti určitý vztah. Stalo se víckrát, že jsme třeba byli pozváni na nějakou slavnost, narozeniny a podobně…

Samozřejmě je to silné, některé ty děti mám stále před očima. Jak jsem psal do úvodu naší knížky, těch příběhů je obrovské množství. Aby bylo místo na všechny ty malé zázraky, které se stanou v nemocnici, byla by ta kniha nekonečně velká. Jsou tam příběhy s dobrým i smutným koncem, taková práce zdravotních klaunů je.

Je problém sehnat dobré klauny? Máte jich dostatek?

Není nikdy dost klaunů! /smích/ Vůbec není jednoduché sehnat zdravotní klauny. Na poslední casting, který jsme dělali tady v Česku, se nám přihlásilo asi 80 lidí. A my jsme vybrali tři! Ale všichni klauni, kteří u nás jsou, kteří prošli naším výběrem, jsou skvělí. Úplný profíky!*) Skoro všichni jsou profesionální herci, přes den třeba jdou do nemocnice a večer hrají v divadle.

Gary, byl jste vy někdy v nemocnici? Skrývá se za vaší prací nějaký osobní příběh?

Můj osobní příběh je, že jsem nikdy nebyl nemocný. Byl jsem jen jedenkrát v nemocnici, jako dítě, to bylo strašné. Já jsem z dvouvaječných dvojčat a můj bratr byl často nemocný, a tak šel na vyndávání mandlí. To bylo někdy v padesátých létech a lékaři tehdy řekli – no tak, když už to děláme, tak vezmeme i bratra. Já jsem nebyl nemocný, ale byl jsem v nemocnici zkrátka proto, že můj brácha byl nemocný. To je dobré, ne? /smích/ … Právě, že jsem nikdy neměl zdravotní problémy, myslím, že mám něco dávat zpátky…

Blíží se čas Vánoc, mění se nějak práce klaunů v tuto dobu? Máte třeba nějaké speciální programy pro děti, které i přes svátky musí zůstat v nemocnici?

Před několika lety jsem napsal scénář klauniády s názvem Vánoční sen, pro dva klauny, jednu baletku a smyčcové kvarteto. Roky jsme tento program hráli v nemocnicích, dodnes ho mají v repertoáru zdravotní klauni na Slovensku. Chodíme v tu dobu hlavně na onkologická oddělení, na svátky v nemocnicích zůstávají jen děti, které jsou upoutány na lůžko nebo jsou na přístrojích. Jsme obvykle v čase vánočním vítaným rozptýlením i pro rodiče a personál.

A co vy osobně a vánoční svátky, slavíte je po česku? Dovolíte si s koncem roku spočinout?

Vánoce mám velice rád. Je to čas dávání, čas, který spojuje rodiny a oslavuje lidskost. Začátkem listopadu začínám přemýšlet o tom, co dám svým blízkým, a moc si to užívám. Vždy slavím s rodinou typické české Vánoce, s kaprem a bramborovým salátem, máme pokaždé živý vánoční stromeček, který po svátcích sázíme na naši zahradu. Období po Vánocích před příchodem nového roku obvykle trávím sám ve svém ateliéru malováním. V průběhu roku sbírám nápady, které pak v tomto čase realizuji. Ze spousty námětů se postupně vyklube něco pro mě překvapujícího, miluji ten proces.

Na podzim proběhlo několik koncertů vaší skupiny The Statement. Máte na muziku víc času poté, co jste opustil funkci výkonného ředitele občanského sdružení? Což byl pro vás mimochodem také svým způsobem bolestný krok, jak jsem se dočetla na vašem blogu. Co je tedy teď vaší hlavní náplní?

Vedl jsem Klauna 15 let. Před rokem jsem skončil jak v Čechách, tak i na Slovensku, kde jsem také stejný projekt založil a vedl. Ano, byl to velmi intenzivní moment, ale byl správný. Stále pomáhám, například výtěžek zmiňovaných koncertů jde na Zdravotního klauna. Na hudbu bohužel víc času nemám, protože se podílím na dalších projektech po světě. Ale co se týče muziky, to byla vždycky moje první láska. Dlouhou dobu jsem jen skládal věci, které nikdo neslyšel. Ale teď mám tu možnost psát písničky, které lidé mohou poslouchat. S koncerty jsme začali vloni, připravili jsme jich pár, původně jednorázově. Ale lidé z kapely říkali, že nemůžeme jen tak skončit, že nám bylo spolu tak fajn, že bychom měli pokračovat. Tak jsem řekl: dobrá, budeme pokračovat. /smích/

Máte nějaká přání pro budoucnost? Myslíte vlastně vůbec na budoucnost, nebo spíš žijete přítomným okamžikem?

Myslím na budoucnost, také. Přání mám, velké, nereálné: aby se žádné děti na světě nemusely trápit v nemocnici…

A nějaké osobní přání?

Mám plán, že budu žít do 100 let, aktivně na tom pracuji, nekouřím, nepiji alkohol, nepiji ani kávu, nejím maso, cvičím každý den a snažím se budit každý den s dobrou náladou.

Teď je Vám 63, to máme do stovky ještě 37 let, to toho stihnete ještě moc!

Ano, chci dělat víc hudbu, také chci mít víc času na malování a na psaní. Píši různé příběhy, romány, vždy s nějakou myšlenkou, aby si každý z příběhu mohl něco vzít. Připravujeme také Malé zázraky 2. Poslední dobou jsem neměl moc čas psát, tak zase začnu… Pořád je co dělat.

Gary Alven Edwards edit.sh edit.sh.srv generateCsv.sh pdc.csv soubory tidy.conf tidy.confb 27. 12. 1951, Ohio, USA
  • vystudoval medicínu, hudbu a klaunství
  • od roku 1998 žije ve východních Čechách
  • ženatý, dcera Joa, vnuk Shenm
  • zakladatel OS Zdravotní klaun u nás, na Slovensku a v Polsku
  • skládá jazzovou a vážnou hudbu, hraje na několik hudebních nástrojů
  • vystupuje s kapelou The Statement
  • píše knihy, maluje

Koukněte na:

www.zdravotniklaun.cz www.facebook.com/zdravotniklaun

Na FB také: Gary A. Edwards and The Statement

www.bandzone.cz/_81952

Markéta je u PDČ od začátku. Později s manželem začali vydávat dětskou odnož PDČ - Prďáckej časák.

Profil Další články


Objednejte si předplatné
Předplatné